ECLI:CZ:US:2020:3.US.1706.20.1
sp. zn. III. ÚS 1706/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Hálka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 33 Cdo 3284/2019-203 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2019 č. j. 57 Co 396/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Zbyška Sembola, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastník uplatnil proti stěžovateli u Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") nárok na zaplacení částky 4 433,68 EUR s příslušenstvím. Tato částka měla představovat zbylou část dluhu stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku podle listiny označené jako "smlouva o půjčce" ve výši 9 000 EUR (dále jen "smlouva"). Okresní soud vyhověl žalobě vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 4. 6. 2018 č. j. 23 C 340/2016-121.
3. Proti rozsudku okresního soudu brojil stěžovatel odvoláním ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu. Uvedl, že vedlejší účastník sice neprokázal pravost podpisu stěžovatele na smlouvě, nicméně v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku založilo částečné plnění stěžovatele dne 24. 11. 2016 ve výši 123 450,50 Kč účinky uznání dluhu. Stěžovatel tvrdil, že uvedená částka zaslaná vedlejšímu účastníku byla plněním z jiné smlouvy o půjčce z roku 2009. Krajský soud posouzením okolností věci a souvislosti s ostatními provedenými důkazy dospěl k závěru, že stěžovatelem předložená fotokopie smlouvy z roku 2009, jejíž pravost vedlejší účastník popřel, nebyla věrohodná. Poté, co okresní soud upozornil stěžovatele, že jeho platbu bude považovat za uznání dluhu, učinil stěžovatel sporným, že by 18. 11. 2016 obdržel výzvu vedlejšího účastníka k uhrazení dluhu ze smlouvy. Poté začal stěžovatel tvrdit, že zaslaná částka je doplatek dluhu z roku 2009. Nicméně předtím stěžovatel uváděl, že existovaly-li mezi ním a vedlejším účastníkem v minulosti nějaké závazkové poměry, tak již zanikly splněním. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že stěžovatelova změněná a nově uvedená tvrzení jsou účelová; předmětné skutečnosti, byly-li pravdivé, by stěžovatel nepochybně tvrdil již na počátku řízení. Navíc by stěžovatel plnil dluh dávno promlčený. Dále stěžovatel namítal, že přiklonil-li by se soud k verzi vedlejšího účastníka, uplatní kompenzační námitku s tím, že jím zaslaná částka představuje plnění závazku ze smlouvy o opravě automobilu, kterou měl vedlejší účastník provést v září roku 2015 za cenu 125 000 Kč. Toto tvrzení soudy odmítly; dospěly k závěru, že jelikož bylo předmětné vozidlo ve vlastnictví společnosti, v níž byl stěžovatel jediným jednatelem (pročež opravu logicky sám objednal), nelze zaslanou částku započíst na dluh stěžovatele jako fyzické osoby. Nadto nesplňovalo navržené započtení obligatorní požadavek stejnorodosti plnění podle občanského zákoníku.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Po rekapitulaci judikaturou dotvořených pravidel o důkazním břemenu dospěl k závěru, že po založení vyvratitelné domněnky uznání dluhu v důsledku platby stěžovatele spočívalo na stěžovateli důkazní břemeno neexistence nebo zániku závazku. Nejvyšší soud uzavřel, že otázku rozložení důkazního břemeno vyřešil krajský soud, stejně jako okresní soud, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jelikož stěžovatel zpochybněním skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu nenaplnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, rozhodl Nejvyšší soud, jak uvedeno výše.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při posouzení nároku vycházely ze smlouvy, kterou stěžovatel nepodepsal. Stejně tak popřel, že by dříve něčeho platil na dluh tvrzený vedlejším účastníkem. Stěžovatel spatřuje v postupu krajského soudu porušení zásad spravedlivého procesu, neboť ten vycházel ze smlouvy, jejíž podpis stěžovatelem nebyl prokázán, a stejně tak z výzvy údajně zaslané vedlejším účastníkem (e-mailem), jejíž doručení stěžovateli nebylo prokazováno. Krajský soud nepostupoval v souladu s projednací zásadou, neboť namísto otázky unesení důkazního břemene vedlejším účastníkem posuzoval věrohodnost tvrzení obou stran. Žalobě tak soud vyhověl na základě volné úvahy. Okresní i krajský soud přenesly důkazní břemeno na stěžovatele; vycházely z předpokladu, že neprokázal-li existenci staršího závazku, má se za to, že (částečně) plnil na dluh tvrzený vedlejším účastníkem. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastník existenci jím tvrzeného dluhu ničím neprokázal. Stejně argumentoval stěžovatel v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, který však vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu a přiklonil se i k jejich právním závěrům. Podle "filosofie rozhodujících soudů", kdyby vedlejší účastník tvrdil, že stěžovateli zapůjčil 1 000 000 EUR a doložil, že mu stěžovatel zaplatil 10 000 Kč, byla by založena vyvratitelná domněnka existence závazku v uvedené výši, což je podle stěžovatele nepřijatelný závěr. Nejvyšší soud pak v rozporu s jím uvedenou judikaturou posoudil důkazní břemeno stran prokázání (ne)pravosti údajné smlouvy a jejího podpisu, které měl podle stěžovatele prokazovat vedlejší účastník.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá zejména v polemice se skutkovými zjištěními obecných soudů, dále pak v námitkách o nesprávném rozložení důkazního břemene. Lze předeslat, že obecné soudy, na rozdíl od mínění stěžovatele, nezaložily svá rozhodnutí na prokázání pravosti smlouvy, nýbrž na odůvodněném závěru, že stěžovatelova platba založila vyvratitelnou domněnku uznání dluhu. Chtěl-li tuto domněnku stěžovatel vyvrátit, svědčila mu ohledně příslušných tvrzení a důkazů procesní břemena.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že skutková zjištění soudů podléhají ústavněprávnímu přezkumu jen výjimečně. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se soudy při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677), ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy své závěry nezaložily primárně na argumentaci, kterou stěžovatel rozporuje. Byť stěžovatel upozorňuje na závažná pochybení při rozložení důkazního břemene, zejména údajně nesprávné posouzení břemene vedení důkazu (subjektivního důkazního břemene), která obecně mohou dosahovat ústavněprávní intenzity, nejsou k posuzované věci přiléhavá. Stěžovatel totiž zkratkovitě slučuje soudy odůvodněné a v posuzované věci logické zacházení se subjektivním důkazním břemenem s objektivním důkazním břemenem, které svědčilo vedlejšímu účastníkovi, a které stěžovatel nepřímo a nepřiléhavě absolutizuje. Byla-li však prokazatelně naplněna vyvratitelná domněnka uznání dluhu stěžovatelem, dospěly soudy k ústavně souladnému závěru, že samotné zpochybnění pravosti smlouvy, od níž se měl závazek odvíjet, a z jejíž pravosti ani po provedení důkazu znaleckým posudkem soudy nevycházely, k vyvrácení předmětné domněnky podle občanského zákoníku nepostačuje.
12. K námitce stěžovatele o údajném rozporu závěrů Nejvyššího soudu podle napadeného usnesení s vlastní judikaturou týkající se důkazního břemene lze toliko konstatovat, že příslušná argumentace představuje vlastní náhled stěžovatele na příslušnou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a nemá v něm oporu. Ve zbytku Ústavní soud pro stručnost odkazuje na přehledná a ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů, včetně zásady projednací, jejíž důsledky v podobě rozložení procesních povinností a břemen byly v posuzované věci uplatněny v souladu s ústavním pořádkem. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu