ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3284.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3284/2019-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. S. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Bogdanem Hajdukem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, proti žalovanému D. H. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, o 4.433,68 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 23 C 340/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2019, č. j. 57 Co 396/2018-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.211,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bogdana Hajduka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 23 C 340/2016-121, uložil žalovanému zaplatit žalobci 4.433,68 EUR s 8,05% úroky z prodlení z částky 9.000 EUR od 19. 6. 2016 do 24. 11. 2016 a z částky 4.433,68 EUR od 25. 11. 2016 do zaplacení, na náhradě nákladů řízení 78.213,80 Kč a na náhradě nákladů řízení státu (České republice) 5.132 Kč (viz usnesení ze dne 4. 9. 2018, č. j. 23 C 340/2016-126).
Rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 57 Co 396/2018-166, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, změnil je jen co do výše nákladů řízení přiznaných žalobci (79.850 Kč) a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14.230 Kč. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalovaný uznal zbytek dluhu z peněžité zápůjčky částečným plněním 24. 11. 2016 (§2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Uznáním dluhu nastala vyvratitelná právní domněnka trvání zbytku dluhu spojená s přesunem důkazního břemene na vydlužitele. Důkazy provedenými v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že žalovaný 24. 11. 2016 plnil dluh z jím tvrzené smlouvy o půjčce z 18. 12. 2009, a že měl vůči žalobci pohledávku ze smlouvy o dílo uzavřené v září 2015 (oprava osobního automobilu) ve výši 125.000 Kč; zažalovaná pohledávka proto nezanikla započtením podle §1982 odst. 1, 2 o. z.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 /čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb./, dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání (§237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Odvolací soud po té, co zopakoval důkaz listinou z 18. 12. 2009, vyšel ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně. Žalobce (zapůjčitel) 18. 12. 2015 předal žalovanému 9.000 EUR v hotovosti. Vydlužitel se zavázal zápůjčku vrátit ve stejné výši a měně do 18. 6. 2016; protože tak neučinil, žalobce ho 18. 11. 2016 vyzval, aby splnil dluh ze smlouvy, kterou k e-mailové výzvě přiložil. Žalovaný 24. 11. 2016 uhradil žalobci převodem na jeho účet část dluhu ve výši 123.450,50 Kč.
Soudní praxe ustáleně vychází z následujícího:
Ve sporu o zaplacení dluhu ze zápůjčky tíží zapůjčitele povinnost tvrdit, že s vydlužitelem uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu poskytl – tj. některým z judikaturou aprobovaným způsobem předal – peněžní prostředky, které dlužník řádně a včas nevrátil (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele důkazní břemeno, tj. povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena a že ve shodě s projevenou vůlí stran přenechal dlužníku peněžní prostředky (§101 odst. 1 písm. b/, §120 odst. 1 o. s. ř.). Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel břemeno tvrzení i břemeno důkazní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, a ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, popřípadě skutečnosti, v jejímž důsledku dluh z půjčky nevznikl, leží na dlužníkovi, neboť z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, musí mít soud podle §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě opačná, než jak ji prezentuje domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011).
Popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jinak řečeno, popře-li žalovaný ve sporu o plnění pravost listiny (ze které nárok vychází), leží důkazní břemeno ohledně její pravosti na žalobci, který listinu k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006).
Uznání zbytku dluhu ze zápůjčky částečným plněním žalovaného založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že jeho závazek v době částečného plnění (24. 11. 2016) trval. V řízení, v němž se žalobce domáhá splnění tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo zániku závazku na žalovaném, který se bránil tím, že dne 24. 11. 2016 plnil jiný dluh, což nebylo prokázáno. Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že znalecky se neprokazuje, že podpis na listině (smlouvě z 18. 12. 2015) je pravý, jinak řečeno, že listinu podepsal žalovaný, ale to, že podpis vydlužitele je falsum (ze znaleckého posudku a jeho doplňku Mgr. Ivany Krátké závěr o padělání podpisu nevyplývá).
Lze uzavřít, že odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – otázku rozložení důkazního břemene ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky posoudil v souladu s tím, co je uvedeno shora.
Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Soudy obou stupňů po provedeném dokazování zjistily, že žalovaný není žalobcovým věřitelem, neboť uzavření smlouvy o opravě motorového vozidla, z níž by byl k plnění zavázán žalobce, nebylo prokázáno. Žalovaný oproti tomu prosazuje opak, čímž přehlíží zásadu výše uvedenou, tj. že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Na otázce, zda lze jednostranně započítat pohledávky, které nejsou co do vyjádření měny stejného druhu (§1982 odst. 1 o. z.), tak napadené rozhodnutí není založeno.
Namítá-li žalovaný, že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepřednesl-li dovolatel žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu