ECLI:CZ:US:2020:3.US.1712.20.1
sp. zn. III. ÚS 1712/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. S., 2) H. K., 3) E. K., 4) L. S. a 5) V. S., všech zastoupených JUDr. Františkem Sochorem, advokátem, sídlem Jihlavská brána 10, Třebíč, a 6) J. S. a 7) J. S., obou zastoupených Mgr. Markem Sochorem, advokátem, sídlem Jihlavská brána 10, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2020 č. j. 6 Tdo 139/2020-394, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž byla porušena rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelé vystupovali jako poškození v trestním řízení vedeném proti obviněnému M. S., který byl stíhán a nakonec rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2019 č. j. 9 T 58/2019-301 uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustil na E. S. Dále byla obviněnému uložena povinnost zaplatit stěžovatelům (poškozeným) nemajetkovou újmu (a druhé stěžovatelce i náhradu škody) v rozsahu mezi 120 000 Kč až 250 000 Kč. Ohledně zbytku nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal okresní soud stěžovatele podle §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 5 To 282/2019-332 tak, že napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy (a škody) a podle §228 odst. 1 trestního řádu nově uložil obviněnému povinnost zaplatit stěžovatelům nemajetkovou újmu v rozsahu od 180 000 Kč do 375 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu tyto poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného krajský soud zamítl.
4. Na základě následného dovolání obviněného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2020 č. j. 6 Tdo 139/2020-394 částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, jakož i rozsudek okresního soudu vůči první stěžovatelce ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, a podle §228 odst. 1 trestního řádu nově rozhodl, že obviněný je povinen nahradit první stěžovatelce nemajetkovou újmu zaplacením částky ve výši 250 000 Kč. První stěžovatelku odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních ostatních stěžovatelů proti rozsudku okresního soudu rozhodl Nejvyšší soud nově tak, že se podle §256 trestního řádu zamítají.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýkají nesprávné posouzení míry spoluzavinění E. S. a z toho se odvozující nesprávné stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Poukazují na to, že trestní řád poškozeným v zásadě žádná práva nepřiznává a naopak zvýhodňuje obviněné, když podání dovolání poškozeným neumožňuje, což způsobuje nerovnost. Stěžovatelé navíc ani nemají žádnou možnost vyjádřit se k dovolání a často ani žádnou vědomost o tom, že dovolací řízení probíhá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Rozhodnutím trestního soudu, který v adhezním řízení odkáže poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních (v nyní posuzované věci tedy se zbytkem jejich nároku), není zamítavým konečným rozhodnutím, neboť svého práva se mohou dotčené osoby domáhat před civilním soudem. Přesto je v posuzované věci ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti němuž není další zákonem stanovený procesní prostředek k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť nelze vyloučit, že i v adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozených [nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 14. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. V dané věci stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jejich návrhu na náhradu nemajetkové újmy nebylo zcela vyhověno a se zbytkem svých nároků byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy lze považovat za beneficium legis dané zákonodárcem (viz uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1587/07).
10. Možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je tedy omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním (viz usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15 ). Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou, ale nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
11. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelé stále mají ve své dispozici procesní prostředek k ochraně svých subjektivních zájmů, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, nebylo-li o nároku na náhradu škody (resp. nemajetkové újmy) v trestním řízení (zcela) rozhodnuto, resp. pokud nejsou práva poškozených ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07 nebo usnesení ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 1177/16). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozených a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozeným nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti v zásadě vymyká právě proto, že poškození mohou vždy podat občanskoprávní žalobu.
12. Lze uzavřít, že napadené usnesení je dostatečně a srozumitelně odůvodněno a je i v souladu s ústavními požadavky na soudní ochranu či spravedlivý proces a Ústavní soud tak neshledal i s ohledem na výše popsanou zdrženlivost v otázkách přezkumu aplikace §229 odst. 1 trestního řádu žádný důvod pro svůj zásah.
13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu