ECLI:CZ:US:2020:3.US.1801.20.1
sp. zn. III. ÚS 1801/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., zastoupeného Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem, sídlem Dušní 8/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 8 Tdo 60/2020-466, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2019 sp. zn. 9 To 263/2019, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 sp. zn. 9 To 168/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. srpna 2019 sp. zn. 21 T 39/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. 21 T 39/2019 podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. K odvolání státního zástupce byl Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") na základě usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 9 To 168/2019 zprošťující rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Stěžovatel byl následně napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 14. 12. 2017 kolem 14.00 hod. řídil osobní automobil rychlostí cca 46 až 50 km/hod. a v blízkosti sloupu veřejného osvětlení nepřizpůsobil rychlost jízdy skutečnosti, že po pravé straně vozovky, bráno ve směru jízdy stěžovatele, stojí přibližně 1 metr před vyznačeným přechodem pro chodce zaparkovaný dodávkový automobil, a má tudíž zakrytý výhled na pravou stranu přechodu pro chodce, v důsledku čehož při objíždění uvedeného dodávkového automobilu nestihl reagovat na pohyb nezletilého chodce, poškozeného Jana S. (jedná se o pseudonym), který přecházel zrychlenou chůzí vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce z pohledu stěžovatele z pravé strany na levou, a střetl se s ním pravou boční částí vozidla, přičemž poškozený následkem střetu utrpěl vícečetnou otevřenou zlomeninu dolní končetiny s posunem, tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého hlezna a mnohočetné pohmožděniny, tedy poranění, která ho v obvyklém způsobu života omezovala po dobu 8 až 10 týdnů. Míra spoluzavinění poškozeného byla stanovena na 50%. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovateli byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvanáct měsíců, zároveň mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, způsobenou škodu, přičemž se zbytkem svého nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený Jan S. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, jež bylo městským soudem jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Nejvyšší soud na základě podaného dovolání usoudil, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci byla porušena zásada in dubio pro reo, přičemž poukazuje na extrémní nesoulad právních závěrů obvodního soudu se skutkovými zjištěními. K tomu stěžovatel uvádí, že dokazování neposkytlo spolehlivý základ pro konstatování, že stěžovatel svým jednáním naplnil subjektivní stránku přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Stěžovatel takto dovozuje, že to byl poškozený, kdo má na nehodě vyšší podíl, neboť poškozený se nerozhlédl a vběhl do silnice sprintem a narazil do bočních dveří automobilu stěžovatele. Míra zavinění poškozeného je vyšší než 50%, jak dovodily obecné soudy. Stěžovatel dodává, že učinil řadu opatření, která měla zamezit střetu.
6. Stěžovatel dále uvádí, že napadenými rozhodnutími byl porušen princip rovnosti účastníků řízení, neboť to byl poškozený, kdo porušil své povinnosti mu vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, když se nerozhlédl a sprintem vběhl na přechod pro chodce. Přesto však obecné soudy kladou převážnou část viny k tíži stěžovateli, přestože jednal zcela v souladu s právními předpisy. Obecné soudy vyložily dokazování v neprospěch stěžovatele a zcela pominuly porušení právních předpisů poškozeným.
7. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 4 Listiny, když obecné soudy dovodily povinnost stěžovatele, která není zákonem stanovena. Takovou skutečností je podle stěžovatele závěr obecných soudů, že stěžovatel nepřizpůsobil rychlost okolnostem, které je možno předvídat, přičemž směl jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Stěžovatel však dovozuje, že nemá povinnost předpokládat, že jiný účastník provozu poruší pravidla provozu na pozemních komunikacích extrémně hrubým způsobem, jak to učinil poškozený. Obecné soudy aplikovaly přepjatě formalisticky §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Řidiči by tak museli, aby se vyhnuli případné trestní odpovědnosti, přistupovat k výraznému snižování rychlosti před přechodem pro chodce, či dokonce k úplnému zastavení vozidla, což by vedlo k narušení plynulosti provozu na silnicích. V tomto kontextu stěžovatel zmiňuje závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3159/15, z nichž vyplývá, že Ústavní soud se neztotožňuje s principem omezené důvěry v dopravě v tom smyslu, když nesouhlasí se závěrem, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti je třeba vykládat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu.
8. Svou závěrečnou námitkou stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, které je dle jeho názoru projevem denegatio iustitiae. Napadené usnesení je nedostatečně odůvodněno, když stěžovatel nedokáže z přepjatě formálního odůvodnění ani seznat důvody pro odmítnutí. Stěžovatel opět zdůrazňuje, že při nehodovém ději jednal velmi pohotově a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nedbal dostatečné opatrnosti vůči dětem a akcentuje pochybení na straně poškozeného, který nesmí vkročit do vozovky těsně před projíždějící vozidlo. Nejvyšší soud formalisticky převzal argumentaci nižších soudů o míře zavinění poškozeného, aniž by daný postup zdůvodnil. Námitky stěžovatele byly nedostatečně vypořádány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel staví svou argumentaci v ústavní stížnosti na námitkách brojících proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy v jeho věci provedené. Stěžovatel v této souvislosti též dovozuje existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly velmi pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani dalších jejích článků nelze dovodit. Ústavní soud k tomuto podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá především toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci bylo vyloučeno, v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
13. Stěžovatel namítá, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 vyplývá, že Ústavní soud se neztotožňuje s principem omezené důvěry v dopravě v tom smyslu, když nesouhlasí se závěrem, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti je třeba vykládat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu. Stěžovatel přitom upozorňuje na jednání poškozeného. Ústavní soud se však s touto námitkou neztotožňuje. Obvodní soud se této otázce věnoval, když zdůraznil, že ve vztahu k jednání stěžovatele ani poškozeného neaplikoval zásadu omezené důvěry v dopravě. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že předmětná zásada se neuplatňuje v případech, kdy přímo ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situace, aby bylo zabráněno kolizi. V tomto ohledu je řidič povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Z dokazování vyplynulo, že poškozený šel po přechodu rychlou chůzí, zkontroloval si při vstupu na přechod svou levou stranu, kde stála dodávka, po přechodu do protisměrného jízdního pruhu si poškozený kontroloval již druhou stranu, z níž očekával možná přijíždějící vozidla, nicméně neočekával, že dojde ke srážce s vozidlem z protisměru, neboť stěžovatel v rámci manévru, jímž se vyhýbal dodávce, přejel částečně do protisměru, kde došlo k nehodové události. Za této situace je třeba zdůraznit, že poškozený šel po přechodu pro chodce, tedy nacházel se na místě chodcům vyhrazeném pro přechod vozovky, pročež bylo naprosto předvídatelné, že na přechodu pro chodce se může chodec nacházet, nadto v situaci, kdy stěžovateli bránila ve výhledu na pravou stranu přechodu dodávka. Obecné soudy v tomto ohledu stěžovateli správně vytýkají, že při popsaném poměrně složitém manévru, kdy se stěžovatel vyhýbal dodávce a kdy musel dbát na případná vozidla z protisměru a ještě sledovat, zda nejsou na přechodu chodci, vůbec nesnížil rychlost jízdy a nezkontroloval řádně, zda se v místě, které kryla dodávka, nenachází chodec, a tudíž nebyl následně schopen zabránit střetu s poškozeným. Spoluzavinění poškozeného tím nikterak není dotčeno, neboť i bylo znalecky prokázáno, že kdyby se poškozený před opuštěním zákrytu dodávky znovu řádně rozhlédl na obě strany, musel by vozidlo stěžovatele spatřit. Spoluzavinění poškozeného však nemá vliv na vinu stěžovatele, tj. nemá vliv na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu jednáním stěžovatele. V souladu s povinnostmi stěžovatele jako řidiče bylo, aby si důkladně zkontroloval dopravní situaci, když vjížděl na přechod pro chodce a neměl plnou viditelnost na svou pravou stranu přechodu, neboť mu ve výhledu bránila dodávka, nadto ještě musel učinit úhybný manévr do protisměru, aniž však jakkoliv snížil rychlost jízdy. Interpretaci §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích tedy nelze hodnotit jako přepjatě formalistickou, naopak úvahu stěžovatele, že snižováním rychlosti, resp. úplným zastavením před přechodem pro chodce, by byla narušována plynulost silničního provozu, lze považovat za absurdní a rozpornou s logikou zákona o provozu na pozemních komunikacích. Chodec má touto zákonnou úpravou též vytyčeny povinnosti, které je povinen dodržovat. Má však právo za určitých okolností přechod pro chodce přecházet, a to i pokud se na dané komunikaci nacházejí motorová vozidla. V některých úsecích frekventovaných pozemních komunikací by stěžovatelův výklad zákona o provozu na pozemních komunikacích pro chodce znamenal, že by přechod pro chodce nemohli fakticky přejít nikdy, kdyby na tomto místě nebyl semafor anebo jestliže by je některý řidič dobrovolně nevpustil na přechod pro chodce.
14. Námitku nepřezkoumatelnosti usnesení Nejvyššího soudu je též třeba považovat za nedůvodnou. Stěžovatel v řízení před dovolacím soudem opakoval stejné námitky jako v řízení před nižšími soudy, které již byly plausibilně vypořádány. I přes tuto skutečnost se však Nejvyšší soud s dovolacími námitkami vypořádal poměrně podrobně. Postup Nejvyššího soudu tedy nelze označit za odepření spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatel, neboť napadeným usnesením nebylo zasaženo do žádných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu