ECLI:CZ:US:2020:3.US.1827.20.1
sp. zn. III. ÚS 1827/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Matuštíka, zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Bauerem, sídlem Lipová 234/22, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2020 č. j. 10 Cmo 1/2020-42 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2019 č. j. 71 Cm 1/2019-28, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a JUDr. Ludmily Hlaváčkové, správkyně konkurzní podstaty, sídlem Boršice 428, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl zaměstnancem družstva Výrobně obchodní družstvo Blatnice, družstvo, vůči kterému byl v roce 2001 prohlášen konkurz podle tehdy účinného znění zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Do konkurzního řízení stěžovatel přihlásil vůči úpadci několik pohledávek. Tyto přihlášky stěžovatele byly dne 2. 4. 2019 projednány na zvláštním přezkumném jednání, kde je vedlejší účastnice coby správkyně konkurzní podstaty popřela.
3. Stěžovatel se následně žalobou ze dne 10. 5. 2019 domáhal určení pravosti pohledávek popřených vedlejší účastnicí. Žalobu však stěžovatel neodeslal ze své datové schránky, ale z datové schránky obchodní společnosti Saletta, s. r. o. s tím, že byl v doručence uveden jako oprávněná odesílající osoba. Dne 31. 5. 2019 vydal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesení, kterým stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč z této žaloby, a to do 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Tento soudní poplatek stěžovatel dne 17. 6. 2019 uhradil.
4. Přípisem krajského soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 71 Cm 1/2019-27 bylo stěžovateli sděleno, že se k jeho podání ve věci samé ze dne 10. 5. 2019 podle §42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřihlíží. V tomto sdělení krajský soud uvedl, že předmětné podání nebylo podepsáno uznávaným elektronickým podpisem a navíc "bylo doručeno z datové schránky subjektu odlišného od žalobce uvedeného v podání". Současně vydal krajský soud dne 15. 8. 2019 napadené usnesení, kterým stěžovateli vrátil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Toto usnesení krajský soud odůvodnil tak, že prostřednictvím datové schránky byla doručena žaloba, která nebyla opatřena uznávaným elektronickým podpisem a ani nebyla do tří dnů doplněna o originál, popř. o písemné podání shodného znění. Z těchto důvodů proto soud v souladu s §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a současně vyzval stěžovatele ke sdělení čísla účtu.
5. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). V odvolání uvedl, že podání, k němuž krajský soud nepřihlédl, bylo podepsáno jím, jelikož je odeslal osobně z datové schránky právnické osoby, jejímž byl jediným jednatelem. Navíc se stěžovatel cítil utvrzen ve svém postupu tím, že ho krajský soud vyzval k zaplacení soudního poplatku. K vrácení soudního poplatku podle něj dojít nemělo a soud měl v řízení pokračovat. O vrácení soudního poplatku dále v rozporu se zákonem rozhodla asistentka soudce, nikoliv soudce samotný.
6. Na základě podaného odvolání rozhodl vrchní soud dalším stěžovatelem napadeným usnesením tak, že usnesení krajského soudu o vrácení soudního poplatku se potvrzuje. Podle názoru vrchního soudu postupoval krajský soud správně, když se rozhodl stěžovateli vrátit soudní poplatek, k jehož zaplacení nebyl povinen. Platí dále, že "skutečnost, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když vyzýval žalobce k dodatečnému zaplacení soudního poplatku z žaloby, na závěru o tom, že nevznikla poplatková povinnost, ničeho nemění". K vydání rozhodnutí o vrácení soudního poplatku pak byla oprávněna rovněž asistentka soudce, a to podle §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud se rovněž vyjádřil k námitce, že krajský soud (podle názoru stěžovatele nesprávně) nepřihlédl k jeho podání ve věci samé ze dne 10. 5. 2019. Podle názoru vrchního soudu i tento postup krajského soudu byl v souladu se zákonem (§42 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu), jelikož "v dané věci žaloba neobsahuje ani uznávaný elektronický podpis a ani nebyla podána z datové schránky žalobce. Žaloba žalobce byla odeslána z cizí datové schránky - společnosti Saletta s. r. o., takže ji nelze považovat za podepsanou žalobcem. Byla-li žaloba odeslána z cizí datové schránky, musí být... opatřena uznávaným elektronickým podpisem".
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel rekapituluje průběh soudního řízení a namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož mu byl fakticky znemožněn přístup k nezávislému soudu. V petitu ústavní stížnosti pak kromě zrušení napadených rozhodnutí požaduje, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu povinnost o jeho žalobě ze dne 10. 5. 2019 věcně rozhodnout.
8. Stěžovatel připouští, že z hlediska striktního výkladu §42 odst. 2 a 3 o. s. ř. se postup soudů může jevit jako správný. V jádru je však postupem přehnaně formalistickým, který stěžovatel označuje za pouhé "sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti".
9. Podle stěžovatele byl krajský soud informován o osobě, která žalobu ze dne 10. 5. 2019 odesílala, jelikož při odeslání žaloby z datové schránky obchodní společnosti Saletta, s. r. o. zatrhl stěžovatel políčko "přidat jméno odesílatele" a uvedl v něm své jméno. Soud však místo toho, aby ho podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k opravě či doplnění podání, upřednostnil "takový výklad, který ve svém důsledku vedl k odepření práva na soudní ochranu, což se jeví jako zjevná nespravedlnost". To platí tím spíše, když krajský soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku, který mu následně vrátil. Doslovným výkladem, který provedl krajský soud i vrchní soud navíc podle stěžovatele dochází "ke zcela nedůvodnému upřednostňování podání v listinné podobě před podáním elektronickým, když v jednom případě by soud byl povinen podatele vyzvat k odstranění vad podání a v druhém případě ... k takovému elektronickému podání nebude přihlížet".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti rozhodnutí vrchního soudu nebylo dovolání přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud nemůže provádět instanční přezkum soudních rozhodnutí ve stěžovatelem vymezeném rozsahu, když postup v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a použití zákona přísluší obecným soudům. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda nebylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda soudní řízení jako celek bylo vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)].
12. V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje argumenty již dříve uplatněné u vrchního soudu. Z toho důvodu bylo na místě, aby se Ústavní soud při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval tím, zda se s jeho námitkami soud vypořádal, resp. zda rozhodnutí nezatížil takovou vadou, pro kterou by šlo o rozhodnutí protiústavní. Ústavní soud v zásadě není povolán k přezkumu správnosti použití zákona [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbN 419)], proto se zabýval pouze tím, zda výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu provedený krajským a vrchním soudem nebyl ústavně nesouladný.
13. Z výše uvedených skutkových okolností případu, obsahu napadených rozhodnutí i argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžejní otázkou celého sporu je to, zda mohl krajský soud k podání stěžovatele ze dne 10. 5. 2019 nepřihlížet. Druhotnou otázkou pak je, zda měl krajský soud stěžovateli vrátit zaplacený soudní poplatek.
14. Otázkou, zda měl krajský soud k žalobě stěžovatele ze dne 10. 5. 2019 přihlížet, se vrchní soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval (zejména bod 10 odůvodnění). Dle Ústavního soudu "datová schránka není anonymním úložištěm dat, nýbrž je striktně individuálně přidělena". V obecné rovině platí, že v případě doručování prostřednictvím datové schránky je požadavek další autorizace podle §42 odst. 3 o. s. ř. bezúčelný [nález ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 289/15 (N 38/80 SbNU 475)]. To však bezpochyby platí pouze tehdy, je-li žaloba odeslána z datové schránky žalobce, neboť právě takové odeslání podání zaručuje dostatečnou autorizaci. Mezi účastníky řízení přitom není sporu o tom, že žaloba stěžovatele nebyla odeslána z jeho datové schránky coby fyzické osoby, ale z datové schránky právnické osoby. Takovéto podání odeslané z cizí datové schránky podle soudů nelze považovat za elektronické podání podepsané stěžovatelem. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že do kolonky "odesílající osoba" stěžovatel napsal své jméno ani to, že byl jednatelem právnické osoby, z jejíž datové schránky byla žaloba odeslána. Vrchní soud se navíc zabýval i následným argumentem stěžovatele, že odeslanou žalobu podepsal jako jednatel právnické osoby, nikoliv jako fyzická osoba. Tento argument vrchní soud přesvědčivě vyvrátil (bod 10 odůvodnění).
15. Výklad a použití §42 odst. 2 a 3 o. s. ř. provedený obecnými soudy nelze podle názoru Ústavního soudu považovat za přepjatý formalismus, natož za ústavně nesouladný výklad, resp. protiústavní použití zákona. Nejen z gramatického, ale rovněž ze systematického a teleologického výkladu předmětných ustanovení občanského soudního řádu jednoznačně vyplývá, že písemné podání ve věci samé učiněné v elektronické podobě bez uznávaného elektronického podpisu nebo neodeslané z vlastní datové schránky, musí být nejpozději do tří dnů zákonem stanoveným způsobem doplněno. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že k tomuto doplnění ve stanovené lhůtě nedošlo. Jak přitom v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil vrchní soud, toto doplnění byl stěžovatel povinen provést bez zvláštní výzvy soudu. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu Ústavní soud podotýká, že prostor pro analogické použití §43 odst. 1 o. s. ř. (výzva soudu k odstranění vad podání) není dán, neexistuje-li v aplikované právní normě (§42 odst. 2 o. s. ř.) právní mezera, kterou by bylo třeba analogií vyplnit (srov. WEINBERGER, O. Norma a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 205). Skutečnost, že soud postupuje jinak, není-li podepsána listinná žaloba, a jinak, není-li autorizováno elektronické podání ve věci samé, jasně vyplývá přímo z právní úpravy. O tomto rozdílu současně nebylo nikdy sporu a je na něj konstantně poukazováno rovněž v právní nauce (nejaktuálněji viz SVOBODA, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 120). To, že byl zvolen jiný režim pro odstraňování vad listinných a elektronických podání, je na úvaze demokraticky legitimovaného zákonodárce.
16. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval rovněž dalšími námitkami stěžovatele. Zdůvodnil, proč krajský soud postupoval správně, když se rozhodl stěžovateli vrátit zaplacený soudní poplatek, byť ho k tomu předtím krajský soud (nesprávně) sám vyzval (body 5 až 9 odůvodnění usnesení). Stejně tak vrchní soud posuzoval, zda o vrácení soudního poplatku mohla rozhodnout asistentka soudce (bod 11 odůvodnění usnesení).
17. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem. Nebylo jimi zasaženo do žádného stěžovatelova ústavně zaručeného práva.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu