ECLI:CZ:US:2020:3.US.1894.20.1
sp. zn. III. ÚS 1894/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Step TRUTNOV, a. s., sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Bc. Pavlou Veselkovou, advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020 č. j. 32 Cdo 470/2020-683, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 4 Cmo 113/2019-616 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2019 č. j. 33 Cm 233/2012-576, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HELION.CZ, s. r. o., sídlem Za Komínem 688, Trutnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a byla porušena i zásada smluvní volnosti podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. podle čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se domáhala po první žalované (obchodní společnosti PROMT - CZ, s. r. o., v likvidaci; dnes již vymazané z veřejného rejstříku) a po stěžovatelce (druhé žalované), aby jí společně a nerozdílně zaplatily částku ve výši 5 329 947,50 Kč s příslušenstvím představující doplatek ceny díla na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 30. 6. 2010 mezi vedlejší účastnicí řízení jako zhotovitelkou a obchodní společností PROMT - CZ, s. r. o., v likvidaci, jako objednatelkou, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 9. 2010 a dodatku č. 2 ze dne 4. 10. 2010 (dále též jen "smlouva o dílo").
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 13. 2. 2019 č. j. 33 Cm 233/2012-576 uložil stěžovatelce, aby společně a nerozdílně s obchodní společností PROMT - CZ, s. r. o., v likvidaci, zaplatila vedlejší účastnici řízení žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud dovodil pasivní legitimaci stěžovatelky z důvodu přistoupení k závazku obchodní společnosti PROMT - CZ, s. r. o., v likvidaci [viz §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")].
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 4 Cmo 113/2019-616 rozhodnutí krajského soudu ve vztahu ke stěžovatelce potvrdil (ve vztahu k obchodní společnosti PROMT - CZ, s. r. o., v likvidaci, se stal pravomocným již rozsudek krajského soudu ze dne 3. 7. 2017 č. j. 33 Cm 233/2017-459). Vrchní soud po částečném zopakování dokazování dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že stěžovatelka byla investorem a generálním objednatelem díla, jež bylo realizováno na objektech v jejím vlastnictví, a které jí bylo předáno. Dále dovodil, že v zápisech z jednání ze dne 16. 9. 2010 a ze dne 4. 10. 2010 (dále též jen "předmětné zápisy") se stěžovatelka zavázala zaplatit vedlejší účastnici řízení cenu díla, čímž přistoupila k závazku obchodní společnosti PROMT - CZ, s. r. o., v likvidaci, ve smyslu §533 obč. zák.).
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2020 č. j. 32 Cdo 470/2020-683 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Otázka pasivní legitimace nastolená stěžovatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nebylo možno přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že předmětné zápisy vůbec nejsou právními úkony, ale toliko neformálními ujednáními, a to jak vzhledem ke znění §34 obč. zák., tak vzhledem k jejich obsahu. Rovněž skutečnost, že ve smyslu předmětných zápisů byly následně uzavřeny dodatky ke smlouvě o dílo, nemůže těmto zápisům odejmout účinky projevů vůle v nich obsažených. Nejvyšší soud v otázce výkladu předmětných zápisů poukázal na svoje předchozí rozhodnutí v téže věci (usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 1362/2016), podle něhož lze přistoupit též k závazku, který ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu. Okamžik přistoupení k budoucímu závazku (tj. okamžik, kdy se přistoupivší osoba stává dlužníkem) je pak totožný s okamžikem, kdy závazek vznikne. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvedl, že vrchní soud oba zápisy vyložil především prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů) a logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů), přičemž dospěl k závěru, že vůle vedlejší účastnice řízení a stěžovatelky nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření v obou zápisech. Správnost postupu vrchního soudu při výkladu projevů vůle nemůže být zpochybněna pouze tím, že stěžovatelka tyto projevy vykládá jiným (pro ni příznivějším) způsobem.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že nesprávně vyložily její jednání jako jednání vedoucí k přistoupení k závazku a nezohlednily tak skutečnou vůli jednajících stran, jakož i okolnosti související s projevem vůle a zavedenou praxi, což vedlo k absurdním důsledkům založeným na právním formalismu, ignorujícím skutečnou vůli jednajících osob. Dále namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zdůrazňuje, že pro výklad závazkových vztahů mezi podnikateli bylo třeba aplikovat pravidla obsažená v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), přičemž bylo třeba upřednostnit skutečnou vůli stran, a to i před jejím vnějším projevem. Nesprávná aplikace podústavních pravidel pro výklad vůle stran obecnými soudy má ovšem podle stěžovatelky i přesah do ústavněprávní roviny. Poukazuje přitom např. na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 (N 63/61 SbNU 29) nebo usnesení ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 14/06 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pakliže obecné soudy setrvaly na formalistickém výkladu obsahu předmětných zápisů, rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka se opětovně vrací k tomu, že interpretace obsahu předmětných zápisů neodráží skutečnou vůli stran a je v rozporu i s jejich textací. Vyslovuje přesvědčení, že zápisy jsou právně nezávazné, navíc jsou neurčité a zmatečné, a to zejména v důsledku toho, že byly sepsány právním laikem. Absurdnost interpretace obsahu zápisů dokládá stěžovatelka tím, že by se při přistoupení k závazku vystavila riziku, že bude platit dvakrát, dále by porušila dotační pravidla a rovněž by porušila svoje smluvní povinnosti plynoucí ze smlouvy o úvěru. Stěžovatelka konečně namítá i účelovost jednání vedlejší účastnice řízení. Závěrem pak obecným soudům vytýká nedostatek řádného, dostatečného a přesvědčivého odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s obecnými soudy provedeným výkladem právního úkonu (dnes právního jednání) obsaženého v zápisech ze dne 16. 9. 2010 a ze dne 4. 10. 2010, přičemž jim vytýká formalistický postup, když nezohlednily skutečnou vůli stran, jakož i další okolnosti související s vyhotovením zápisů. Zdůrazňuje přitom, že soudy měly při interpretaci vycházet z §266 obch. zák., který nestaví na formálnosti výkladu právních úkonů, tak jako např. §35 obč. zák.
10. K tomu Ústavní soud podotýká, že jak ze znění §266 obch. zák., tak ze znění §35 obč. zák. je zřejmé, že výklad právních úkonů je v zásadě otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. O takový případ však podle Ústavního soudu nejde. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že argumentace stěžovatelky nezpochybňuje respektování citovaných ustanovení obchodního zákoníku, popř. občanského zákoníku obecnými soudy, nýbrž hodnocení obsahu zápisů z jednání a jejich následné převedení do dodatků ke smlouvě o dílo. Jde tedy o argumentaci skutkovou a nikoliv ústavněprávní, vedoucí ke zpochybnění interpretace nikoliv právní normy, nýbrž právního úkonu, což k naplnění důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Stěžovatelka se pouze snaží předložit Ústavnímu soudu svoji (pro ni příznivější) verzi výkladu předmětných zápisů, přičemž zřejmě od Ústavního soudu (ovšem zcela nepřípadně) očekává, že snad bude provádět jejich vlastní hodnocení. Tím ovšem staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Navíc stěžovatelka v podstatě pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích.
11. Ve výkladu obsahu předmětných zápisů nelze spatřovat ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich vyhodnocením. Obecné soudy podrobily předmětné zápisy pečlivému zkoumání a dovodily, že jsou určité, jednoznačné a projev vůle v nich vyslovený lze podřadit pod §533 obč. zák. Obsah předmětných zápisů byl pak potvrzen i výslechem osob zúčastněných na těchto jednáních, resp. jejich výslechem byla vyloučena skutečnost, že by obsah předmětných zápisů mohl být odlišný od toho, co bylo jejich účastníky při obou jednáních sděleno. Z uvedeného vyplývá, že závěry obecných soudů, resp. jejich interpretace obsahu předmětných zápisů, byla založena na řádně provedených důkazech. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry a tedy ani porušení práva na soudní ochranu, či spravedlivý proces.
12. Rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud rovněž za řádně a dostatečně odůvodněná a splňující všechny náležitosti, které jsou na ně kladeny z pohledu práva na soudní ochranu.
13. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu