ECLI:CZ:US:2020:3.US.1946.20.1
sp. zn. III. ÚS 1946/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Dvořákové Závodské, advokátky sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 67 T 33/2018, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 7 To 155/2020, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 90 Ústavy, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, které jí zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatelky, který jí zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatelka byla ustanovena opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 0 Nt 2721/2014, obhájkyní obviněného, proti němuž bylo vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů pojistného podvodu dle §250a zákona č. 140/1961 Sb., ve znění platném a účinném před 1. 1. 2010 (dále jen "trestní zákon"), a pojistného podvodu dle §210 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že šlo o velmi rozsáhlé trestní stíhání s více než 130 obviněnými, které se týkalo organizované sítě pojistných podvodů souvisejících s údajným fingováním dopravních nehod. Existovalo tak mnoho různých skupin obviněných sdružených okolo jednotlivých vozů, přičemž jednotlivé skupiny o sobě vzájemně často ani nevěděly.
4. Obviněný byl rozsudkem nalézacího soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 67 T 33/2018 (dále jen "odsuzující rozsudek"), uznán vinným ve dvou bodech obžaloby ze spáchání v jednom případě trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákona ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona a ve druhém případě zločinu pojistného podvodu dle §210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Odsuzující rozsudek nabyl vůči obviněnému právní moci dne 14. 8. 2018. Jelikož tím stěžovatelce povinnost nutné obhajoby obviněného skončila, podala dne 21. 12. 2018 návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů k nalézacímu soudu dle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Celkově stěžovatelka nalézacímu soudu navrhla, aby jí byla přiznána částka 412 827,80 Kč.
5. O tomto návrhu rozhodl nejprve nalézací soud usnesením ze dne 9. 4. 2019, č. j. 67 T 33/2018-1003 (dále jen "první usnesení nalézacího soudu"), jímž byla stěžovatelce přiznána na odměně, náhradě promeškaného času a náhradě hotových výdajů (společně o těchto nárocích dále jen jako o "odměně a náhradách") celkově částka 118 338 Kč, včítaje v to daň z přidané hodnoty, nicméně toto usnesení bylo zrušeno k stížnosti stěžovatelky usnesením stížnostního soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 7 To 373/2019 (dále jen "první usnesení stížnostního soudu"), jímž byla věc vrácena zpět nalézacímu soudu. Proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost nesměřuje. Nalézací soud následně stěžovatelce svým nyní ústavní stížností napadeným usnesením přiznal na odměně a náhradách částku celkem 120 927,40 Kč včetně daně z přidané hodnoty.
6. Stěžovatelce tak nebyl přiznán jí uplatněný nárok v rozsahu 291 900,40 Kč, a to, stručně řečeno, za účasti na úkonech, které se měly týkat obviněných ve skutcích týkajících se vozidel, která se skutkem obviněného nijak nesouvisela, a proto dle názoru nalézacího soudu byla účast stěžovatelky na těchto úkonech zcela neúčelná, což stěžovatelka měla vědět, neboť se měla řídit usnesením o zahájení trestního stíhání, v němž byl skutek, který byl obviněnému kladen za vinu, vymezen jednoznačně v souvislosti s konkrétním automobilem navíc ve vyrozumění o úkonech bylo později vždy uvedeno, ke kterému vozidlu se vztahují.
7. Dle názoru nalézacího soudu nebylo rozhodující, že stěžovatelka nemohla dopředu vědět, zda se něco relevantního k jejímu klientovi neobjeví i v jiné větvi trestního stíhání, neboť pokud by z usnesení o zahájení trestního stíhání proti obviněnému taková souvislost nevyplývala, nebyl by výsledek takového úkonu použitelný jako důkaz proti němu, pokud by nedošlo ke zhojení této vady, resp. k rozšíření trestního stíhání proti němu (což se ve vztahu ke stěžovatelčině klientovi i stalo).
8. Stěžovatelka měla navíc možnost se s výsledky úkonů k nesouvisejícím skutkům seznámit i při studiu spisu na konci přípravného řízení a reagovat na ně, potažmo i v hlavním líčení. Účastí na neúčelných úkonech stěžovatelka uměle navyšovala náklady obhajoby, které následně budou vyúčtovány obviněnému, čímž dle názoru nalézacího soudu nedostála svým povinnostem vyplývajícím z §16 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž stavovským předpisům. Kdyby takto stěžovatelka jednala u klienta se smluvní odměnou, nebyla by tato přiměřená ve smyslu čl. 10 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku z dne 31. října 1996.
9. Poukaz stěžovatelky na pokyn obviněného, že tento trvá na tom, aby se účastnila všech úkonů, považoval nalézací soud za nekorektní a vyplývající z nedostatečného poučení klienta. Nalézací soud přitom vyšel z právního názoru vysloveného již ve shora zmíněném prvním usnesení stížnostního soudu o stížnosti stěžovatelky proti shora uvedenému prvnímu usnesení nalézacího soudu, a rovněž odkázal na závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. 10. 2010 (N 210/59 SbNU 69), podle nějž z intepretace §165 odst. 2 trestního řádu vyplývá, že obhájce není povinen se zúčastnit všech úkonů trestního řízení, ale jen těch, jejichž výsledek může být použit jako důkaz proti jeho klientovi.
10. Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení nalézacího soudu stížnost, kterou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením. Stížnostní soud se v zásadě ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení nalézacího soudu. Nad jeho rámec doplnil mimo jiné to, že již od počátku alespoň v případě výslechů svědků bylo ve vyrozumění o úkonech připsáno, kterého skutku se týká, jakož i to, že z pokynu klienta jednoznačně neplyne, že se obhájkyně má účastnit i úkonů, které s jeho věcí nesouvisí. Stěžovatelka tak měla jednat s péčí řádného hospodáře a v souladu s právními předpisy a etickým kodexem advokátního stavu.
IV. Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím obecných soudů po stručné rekapitulaci průběhu řízení před nimi namítá, že jí měl být přiznán uplatněný nárok na odměnu a náhrady i v rozsahu úkonů, za něž jí přiznán nebyl, neboť k opačnému postupu nebyly obecné soudy oprávněny. Dle stěžovatelky je pouze věcí policejního orgánu, že se rozhodl vést společné řízení dle §20 odst. 1 trestního řádu proti extrémně velké skupině osob. Stěžovatelka nebyla v prvotních fázích ani informována o tom, kterých skutků se plánované výslechy budou týkat. I poté, co došlo v tomto ohledu ke změně, má stěžovatelka za to, že se avizovanými obsahy úkonů nemohla řídit, neboť tyto byly vztaženy k jednotlivým skutkům jen s určitou pravděpodobností.
12. Dle stěžovatelky před provedením úkonu nikdy není možno vyloučit, že při něm vyjdou skutečnosti důležité i pro skutek, z nějž byl obviněn její klient, i kdyby měl tento úkon být proveden ve vztahu ke skutku, který s ním na první pohled nesouvisel. Stěžovatelka se, stejně jako obecné soudy, dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2025/2010, z nichž dovozuje, že již sama skutečnost, že byla o určitém úkonu policejním orgánem vyrozuměna, znamená, že za účast na něm jí náleží odměna a náhrady. Pro závěr o vině jejího klienta přitom i dle odsuzujícího rozsudku byla klíčová výpověď obviněného, který původně vůbec nebyl spojován se skutky kladenými za vinu stěžovatelčině klientovi.
13. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že klient jí dal pokyn k účasti na všech úkonech trestního řízení, ačkoliv byl poučen o struktuře a principu výpočtu odměny ustanoveného obhájce. Tento pokyn pak stěžovatelka byla povinna respektovat, neboť nebyly naplněny zákonné důvody pro odepření jeho splnění. K tomu stěžovatelka doplnila, že obhajobu vykonává pro klienta, nikoliv pro stát, a je tak povinna se řídit jeho pokyny úplně stejně v situaci, kdy byla k obhajobě ustanovena soudem, jako kdyby šlo o obhajobu smluvní. Nikterak ji, na rozdíl od státu, netíží povinnost jednat při obhajobě s péčí řádného hospodáře, neboť primárně je její povinností účinná a efektivní obhajoba. Stěžovatelka tak má napadená rozhodnutí obecných soudů za nepřezkoumatelná, k čemuž se dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 748/19 ze dne 17. 12. 2019.
V. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) 4 Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná základní práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud se již v minulosti zabýval problematikou nepřiznání odměny a náhrad za úkony obhájci, které v rozvětveném a obsáhlém trestním stíhání s věcí jeho klienta nijak nesouvisí, a to dokonce na podkladě ústavních stížností podaných obhájci ve stejném trestním řízení, z nějž vzešla i nynější ústavní stížnost.
17. Ústavní soud připomíná, že především shora specifikovaný nález sp. zn. I. ÚS 748/19 se týkal obdobné situace, jako je ta stěžovatelčina, a tamní ústavní stížnost vzešla od jiného z ustanovených obhájců v téže trestní věci. Podstatná odlišnost však v odkazované věci oproti nynější věci tkvěla v tom, že tamní napadená rozhodnutí toliko paušálně uvedla, že úkony, za něž tamnímu stěžovateli nebyla přiznána odměna a náhrady, s věcí jeho klienta nesouvisely. Proto Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil a požadoval po obecných soudech, aby poskytly podrobnější odůvodnění, díky nimž jejich rozhodnutí budou odpovídat požadavkům přezkoumatelnosti. K tomu došlo, a další ústavní stížnost tamního stěžovatele Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 2341/20 ze dne 1. 9. 2020, neboť nově byla rozhodnutí obecných soudů odůvodněna dostatečně. Principiálně se však v tomto nálezu Ústavní soud nevyslovil proti samotné možnosti nepřiznání odměny a náhrad za úkony, u nichž chyběla souvislost s věcí obhájcova klienta.
18. Odůvodnění těchto rozhodnutí přitom byla vystavěna na stejných argumentech jako odůvodnění napadených rozhodnutí v této věci, což je logické vzhledem k tomu, že v obou případech byla vydána stejnými soudy ve stejném trestním řízení, v němž podstatné okolnosti (způsob vyrozumívání, rozsah krácení atd.) byly shodné. Ústavní soud se v odkazovaném usnesení ztotožnil s argumenty obecných soudů, že ani výslovný pokyn klienta požadující účast na všech úkonech trestního řízení neukládá obhájci povinnost se účastnit i takových úkonů, které s trestní věcí jeho klienta nijak nesouvisí, a akceptoval i legitimitu nepřiznání odměn a náhrad za účast na úkonech, které se nijak netýkají klienta daného obhájce, přičemž připomněl, že takový postup připouštěl již nález sp. zn. I. ÚS 748/19.
19. Tyto závěry převzal plně Ústavní soud i v usnesení sp. zn. I. ÚS 974/20 ze dne 20. 10. 2020, jímž rozhodoval ve věci dalšího obhájce proti nepřiznání odměny a náhrad ve stejném trestním stíhání, jaké bylo vedeno proti klientovi stěžovatelky, v rozsahu účasti na úkonech, které s věcí klientky tohoto obhájce (tamního stěžovatele) nikterak nesouvisely. Zde Ústavní soud rovněž vyjádřil názor, že způsob vyrozumívání obhájců a obhájkyň o úkonech v předmětném trestním stíhání těmto umožňoval dostatečně zvážit, zda se mohou týkat věci jejich klienta či klientky. Za zmínku rovněž stojí, že zde zopakoval i závěr usnesení sp. zn. I. ÚS 2341/20, podle nějž není zásadně pochyb o odůvodnění nepřiznání odměny a náhrad z důvodu absence souvislosti s věcí obhájcova klienta, pokud stěžovatel tento důvod nenapadne a nerozvine argumentaci, proč zde souvislost byla.
20. Ústavní soud proto ani v nynější věci nemá důvodu se od svých předchozích závěrů vyslovených v usneseních sp. zn. II. ÚS 2341/20 a sp. zn. I. ÚS 974/20 odchylovat, neboť tyto plně dopadají i na stěžovatelčinu věc.
21. Jediná stěžovatelčina námitka, která je odlišná oproti věcem, o nichž Ústavní soud rozhodl odkazovanými usneseními, spočívá v tvrzení, že v případě výslechu jednoho obviněného, jehož věc nijak se skutky kladenými za vinu jejímu klientovi nikterak na první pohled nesouvisela, byla jeho výpověď následně použita jako usvědčující důkaz. U žádného jiného úkonu stěžovatelka nerozporovala, že neměl s věcí jejího klienta souvislost, a tak Ústavní soud ve světle svých shora nastíněných dřívějších závěrů považuje ohledně dalších úkonů odůvodnění obecných soudů bez dalšího za dostatečné.
22. Nepřiznání odměny a náhrad za účast na výslechu tohoto obviněného v přípravném řízení zdůvodnil nalézací soud tím, že v souladu s jím i stížnostním soudem konzistentně zastávaným názorem se obhájce má řídit při posouzení účelnosti své účasti u vyšetřovacích úkonů usnesením o zahájení trestního stíhání a vymezení skutku v něm. V době jeho vydání nebyla žádná objektivní souvislost mezi tímto obviněným a klientem stěžovatelky známa, a tak bylo jen otázkou náhody, že se stěžovatelka tohoto výslechu v přípravném řízení účastnila. Usvědčujícím důkazem byl navíc až výslech tohoto obviněného v hlavním líčení, na nějž měla obhajoba možnost reagovat, a v němž měl navíc procesní postavení svědka.
23. Ústavní soud k tomu uvádí, že právní názor, že účelnost účasti obhájce na vyšetřovacích úkonech je třeba hodnotit ex ante, nepostrádá logiku ani legitimitu. Je-li vztažen do souvislosti s právním názorem obecných soudů, že i kdyby se stěžovatelka tohoto úkonu neúčastnila, nemohl by jeho výsledek být použit jako důkaz proti jejímu klientovi, nelze v tomto racionálním řešení spatřovat žádný rozpor s právem na obhajobu, ale naopak důkladné vyvážení potřeby účinné obhajoby a zamezení neúčelným, ryze formálním úkonům obhajoby.
24. Pro nynější věc je však rozhodující, že odměna a náhrady obhájce za účast u výslechu tohoto obviněného v přípravném řízení by dosahovaly částky jen mírně převyšující 2 000 Kč, tedy ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu by šlo o částku bagatelní, jejíž přiznání zásadně nezakládá porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, nejde-li současně o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583) či nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 ze dne 16. 4. 2019)]. Jelikož, jak uvedeno, právní názor nepostrádá racionalitu ani legitimitu, o takový případ se zjevně nejedná.
25. Jelikož stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela s výjimkou výše uvedenou toliko argumenty, které se netýkají specifik její konkrétní věci, ale částečně obecné koncepce přiznávání odměn a náhrad v rozsáhlém trestním řízení a částečně typových otázek jednoho takového individuálního trestního řízení, a Ústavní soud se s oběma těmito skupinami argumentů již v minulosti v jiných věcech vypořádal, pak při absenci další stěžovatelčiny individualizované situačně specifické argumentace Ústavní soud toliko stručně poukazuje na své dřívější závěry, které zcela dopadají i na nynější věc, neboť nemá smyslu se znovu podrobně těmito argumenty se stejným výsledkem vypořádávat.
VI. Závěr
26. Ústavní soud proto shrnuje, že po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním svých napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím porušení žádného ústavně zaručeného základního lidského práva tak, jak stěžovatelka tvrdí, dopustit nemohly. Žádné jiné zjevné porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv či svobod pak Ústavní soud neshledal ani sua sponte. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu