ECLI:CZ:US:2020:3.US.1972.19.1
sp. zn. III. ÚS 1972/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 4 Tdo 238/2019-946, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 8 To 368/2018-916 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. srpna 2018 č. j. 3 T 58/2018-884, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), (jednání pod bodem 1/) a přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 tr. zákoníku (jednání pod body 2 - 9/), přičemž za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem okresního soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 2 T 57/2017, v právní moci 21. 7. 2017, a dále za zločin podplacení dle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, mu uložil podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Okresní soud současně stěžovateli podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Dále podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu okresního soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 2 T 57/2017, který nabyl právní moci dne 21. 7. 2017, a výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušované výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a státní zástupce odvolání. Stěžovatel směřoval odvolání do všech výroků předmětného rozsudku a státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným rozsudkem, kterým z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově za podmínek
§259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, odsoudil stěžovatele za shora uvedené přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem okresního soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 2 T 57/2017, v právní moci 21. 7. 2017, a dále za zločin podplacení dle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Krajský soud stěžovateli podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Dále mu podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře jedno sto denních sazeb po dvě stě Kč, tj. v celkové výši dvacet tisíc Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dnů. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku krajský soud současně zrušil výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu okresního soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 2 T 57/2017, který nabyl právní moci dne 21. 7. 2017, a dále výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušované výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. řádu krajský soud odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pouhé nesplacení zápůjčky není dostatečným předpokladem pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Podle něj soudy dospěly k závěru, že jednal v době uzavírání smlouvy o zápůjčce v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit (jednání pod bodem 1/), bez opory ve výsledcích dokazování. Oproti tomu tvrdí, že přijal zápůjčku pro uhrazení dřívějších dluhů a částečně svůj závazek plnil a chtěl jej splnit.
6. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) týkající se povinnosti soudu zkoumat, zda úvěrující prověřil úvěruschopnost budoucího dlužníka. Má za to, že obecné soudy v jeho věci nedocenily, že věřitelé si byli vědomi vysoké rizikovosti poskytnutí úvěru (resp. v případě jednání pod bodem 1/ zápůjčky), což vyplývá i ze skutečnosti, že mu stanovili úroky v řádu stovek i tisíců procent ročně. Věřitelé se zřekli opatrnosti a odborné péče potřebné k posouzení jeho úvěruschopnosti a vědomě podstupovali riziko s tím, že nemají potřebné informace. Trestní odpovědnost spotřebitele přitom nemůže nahrazovat odbornou péči profesionálních poskytovatelů spotřebitelského úvěru uloženou jim zákonem.
7. Stěžovatel byl v tíživé situaci a peněžní prostředky potřeboval, což je stav většiny klientů "nebankovních" poskytovatelů spotřebitelského úvěru, kteří "v zásadě inzerují", že budou porušovat svou povinnost řádně posuzovat rizikovost žadatelů o úvěr. Stěžovatel se dovolává též nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18, podle kterého poskytovatelé spotřebitelského úvěru disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Podle stěžovatele není nemravné, nesplácí-li dlužník svůj dluh z důvodu svého předlužení, ani čerpání úvěru dlužníkem v tísni v případě, že poskytovatel nezkoumá úvěruschopnost spotřebitele (zanedbá svou povinnost tím, že řádně neposoudí bonitu klienta a spokojí se s neúplnými či nepřesnými údaji). Není-li postup dlužníka nemravný, nemůže být ani trestný, a tedy se věřitelé poškodili sami a dobrovolně. Stěžovatel rekapituluje, že v průběhu roku 2016 a 2017 v důsledku své špatné finanční situace uzavřel sérii úvěrových smluv, které následně nebyl schopen splácet. Při uzavírání těchto smluv ve většině případů pouze vyplnil žádosti na webových formulářích, na jejichž základě byly úvěry poskytnuty. Úvěrové společnosti z velké části si neověřovaly informace uvedené ve webových formulářích ani se stěžovatele dále nedoptávaly na jeho finanční situaci. Podle stěžovatele představuje meritum sporu otázka, do jaké míry mají úvěrové společnosti zachovávat potřebnou míru obezřetnosti při sjednávání úvěrových smluv, resp. zda má praxe úvěrových společností, kdy nepostupují s odbornou péčí při prověřování úvěruschopnosti, vliv na trestní odpovědnost stěžovatele.
8. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 1748/08 (N 88/53 SbNU 117), z něhož vyplývá, že obecné soudy musejí vzít v úvahu všechny okolnosti, i eventuální nesprávný postup pracovníků poškozených podnikatelských subjektů a možný skutkový či právní omyl u podezřelých, kteří mohli při uzavírání smluv čelit nátlaku, manipulaci či zkreslování významu požadovaných údajů od zaměstnanců či zprostředkovatelů podnikatelského subjektu, zainteresovaných na dosažení co největšího počtu uzavřených smluv. Obecné soudy tyto okolnosti sjednávání jednotlivých smluv vůbec nezkoumaly a naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu shledaly již v okolnosti, že stěžovatel žádost o úvěr odeslal, přičemž měl vědět, že momentálně nemá peníze na splácení svých současných závazků.
9. Nejvyšší soud konstatoval, že údaj o příjmu je vždy podstatný pro rozhodnutí úvěrových společností o tom, zda úvěr poskytnou. Stěžovatel má za to, že údaje, které dle rozhodnutí soudů měly být zamlčeny, pro předmětné úvěrové společnosti podstatné vůbec nebyly. Úvěrové společnosti se na informace dále nedoptávaly a úvěry poskytly pouze na základě žádostí vyplněných na webových stránkách. Jinými slovy, údaje, které jim stěžovatel poskytl, si již úvěrové obchodní společnosti (Everyday Finance, s. r. o., Orange finance, s. r. o., a CreditKasa, s. r. o.) dále neověřovaly a vycházely z nich. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.
10. Stěžovatel dovozuje, že povinnost poskytovatelů spotřebitelského úvěru ověřovat údaje potvrdil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a v rovině veřejnoprávní též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39 týkající se výkladu §9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (přičemž obsahově obdobná úprava je zakotvena i v §86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů).
11. Stěžovatel připomíná, že Nejvyšší soud nejprve poukázal na to, že po poskytovatelích spotřebitelských úvěrů "nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a §211 tr. zákoníku by ztratil smysl". Podle stěžovatele sice povinnost úvěrových společností není absolutní (k jejímu rozsahu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Avšak v tomto konkrétním případě Nejvyšší soud dosáhl druhého extrému závěrem, že úvěrové společnosti nemají povinnosti prakticky žádné.
12. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že jiná míra obezřetnosti by měla být od úvěrové společnosti vyžadována při poskytování spotřebitelských úvěrů v malé výši a (oproti tomu) při poskytování úvěrů v řádu statisíců. Dodal též, že se usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 na věc nevztahuje, protože banka (narozdíl od poskytovatelů drobných úvěrů) může disponovat aparátem na ověření úvěruschopnosti klientů. Podle stěžovatele není správné, aby pro trestní odpovědnost bylo rozhodující to, zda má poškozená úvěrová společnost možnost si údaje ověřovat. Každý poskytovatel spotřebitelského úvěru je podnikatel, který si musí dle zákona o spotřebitelském úvěru ověřovat úvěruschopnost klientů; jestliže tyto povinnosti nedodržuje, ať už ze své nedbalosti nebo za účelem dosažení většího množství poskytnutých úvěrů, tak dané jednání by nemělo být chráněno trestním právem, neboť není přípustné, aby stát chránil nezodpovědné podnikatele a za jejich chyby postihoval dlužníky.
13. Podle stěžovatele nelze uznat ani argument Nejvyššího soudu, že šlo o úvěry v malé výši, neboť soudy současně dovodily, že zamlčení údajů při sjednávání úvěrů bylo způsobilé ohrozit zájmy chráněné trestním zákonem. Soudy nemohou na jedné straně tvrdit, že úvěrové společnosti nemají povinnost obezřetnosti, protože šlo o malé úvěry, ale zároveň shledat, že i při zamlčení údajů u tak malých úvěrů došlo ke spáchání přečinu úvěrového podvodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně souladná; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
19. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti a závěry.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
21. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
22. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
23. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
24. Posledním dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit především argumentací, že soudy učinily neúplná a nesprávná zjištění o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a dále též naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 tr. zákoníku, přičemž se vymezuje proti závěru soudů, že zamlčel při sjednávání úvěrových smluv podstatné údaje (tj. údaje mající vliv na uzavření předmětných úvěrových smluv) a že si poskytovatelé spotřebitelského úvěru opatřili dostatečné informace pro hodnocení jeho bonity. Na uvedenou stěžovatelovu oponenturu navazuje argumentace, že se soudy zpronevěřily nosným důvodům nálezů Ústavního soudu a ignorovaly další předvídatelné standardy podávající se z judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.
25. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
26. Jde-li o jednání pod bodem 1/, stěžovatel podle zjištění soudů při sjednávání smlouvy o zápůjčce záměrně zatajil, že má kromě přiznaných finančních závazků ve výši 4 332 Kč i další finanční závazky, které se ve svém souhrnu blíží výši jeho měsíčního příjmu (12 363 Kč), když v zákaznické kartě svým podpisem potvrdil, že údaje jím uváděné jsou pravdivé a že slouží k posouzení poškozenou společností toho, že je schopen zápůjčku řádně hradit. Soudy dospěly k závěru, že záměrně nepravdivě sdělil údaje týkající se své finanční situace v době sjednávání smlouvy o zápůjčce, čímž dosáhl toho, že s ním byla smlouva přes jeho velmi tíživou finanční situaci uzavřena (srov. str. 7, bod 7. rozsudku okresního soudu, str. 7, bod 8. rozsudku krajského soudu). Stěžovatel si ke své tíživé finanční situaci musel být vědom alespoň toho, že peníze nebude moci ve stanovené době vrátit a byl s tím srozuměn; soudy proto považovaly subjektivní stránku trestného činu za prokázanou přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
27. Ohledně přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 tr. zákoníku (jednání pod body 2 - 9/) soudy konstatovaly, že stěžovatel naplnil dvě varianty tohoto ustanovení, byť pro aplikaci zvolené skutkové podstaty postačila jen jedna z nich.
Z výroku rozsudku okresního soudu vyplývá, že uvedení nepravdivých údajů spočívalo v tom, že stěžovatel nesdělil pravdu o svých příjmech (skutek 2/), a zamlčení podstatných údajů v tom, že zamlčel výši svých splátek v předmětné době, které byl již povinen hradit a které spolu s náklady na jeho obživu přesahovaly výši jeho měsíčního příjmu (skutky 2 - 9/). Podle zjištění soudů stěžovatel záměrně při sjednávání úvěrových smluv zatajil skutečnosti týkající se výše jeho příjmu, a zejména skutečnost, jaké jsou jeho celkové povinné výdaje ke dni uzavírání úvěrových smluv, resp. že jeho příjmy jsou nižší než jeho měsíční výdaje na splátky předchozích úvěrů a náklady na živobytí.
28. Není důvod oponovat obecným soudům, že jde o natolik podstatné údaje, jejichž znalost úvěrovými společnostmi by měla za následek, že by k uzavření jakékoli úvěrové smlouvy nemohlo dojít. Rovněž u přečinu úvěrového podvodu stěžovatel dle závěrů soudů jednal v úmyslu nepřímém, neboť smlouvy uzavíral s vědomím, že je nebude řádně plnit, neboť nedisponoval dostatečnými finančními prostředky ke splácení všech uzavřených úvěrů a podstatné informace důležité pro sjednání úvěru zamlčel.
29. Stěžovatel se dále soustředí na argumentaci, že poškození (poskytovatelé spotřebitelského úvěru) si neprověřili stěžovatelovu bonitu tak, jak jim ukládá §86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (obdobně jako §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, zrušeného k 1. 12. 2016) a potažmo judikatura Ústavního soudu (zejména nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 či nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18), Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).
30. Ústavní soud nicméně tento stěžovatelův názor nesdílí. Z §86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, vyplývá povinnost poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Jak připomíná komentářová literatura, řadu výdajů lze individuálně zjistit právě jen od spotřebitele (Slanina, J. a kol.: Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 425). Stěžovatel namítá, že úvěrové společnosti "se na informace dále nedoptávaly a úvěry poskytly pouze na základě žádostí vyplněných na webových stránkách". Obecné soudy se však nedopustily výkladového excesu, kladly-li důraz na skutečnost, že bylo na stěžovateli, aby poskytovatelům spotřebitelského úvěru sdělil pravdivé informace (přičemž ve svých rozhodnutích podrobně vymezily, jaké podstatné údaje jim zamlčel), a není vyloučena jeho trestní odpovědnost jen proto, že tito poskytovatelé nezjistili včas, že údaje neodpovídají skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 5 Tdo 855/2016).
31. Ústavní soud považuje za ústavněprávně souladnou též argumentaci obecných soudů, podle které lze přihlédnout k výši požadovaného úvěru (stěžovatel čerpal úvěry ve výši od 2 000 Kč do 15 000 Kč) v souvislosti s mírou prověřování bonity žadatele. Uvedené nikterak nekoliduje ani se stěžovatelem citovanou judikaturou, která se týká případů, kdy poskytovatelé spotřebitelského úvěru nevyžadovali údaje o schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru.
32. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestného činu, pro který byl odsouzen, a rozhodně nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
33. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
34. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu