ECLI:CZ:US:2020:3.US.1994.19.1
sp. zn. III. ÚS 1994/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, v substituci Mgr. Pavlem Šnajdrem, advokáty obou sídlem Korunní 1302/88, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2019, č. j. 28 Cdo 4325/2018-660, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2018, č. j. 25 Co 145/2018-617, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem krajského soudu (dále jen "rozsudek krajského soudu") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 3. 2018 č. j. 10 C 135/2017-568, kterým byl mimo jiné nahrazen souhlas stěžovatelky s uzavřením smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v těchto rozhodnutích blíže specifikovaného pozemku nacházejícího se v obci a katastrálním území Křinec. Nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku z vlastnictví státu vznikl žalobcům jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Neshledal totiž splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. K námitce hodnocení důkazu znaleckým posudkem provedeného v souvislosti s určováním výše restitučního nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, Nejvyšší soud uvedl, že je tím rozporován skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud vázán. K tomu Nejvyšší soud dodává, že krajský soud hodnotil důkaz znaleckým posudkem v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a důvodně čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých pozemků ze znaleckého posudku předloženého ze strany žalobců (dále jen "první znalecký posudek") a v důvodech svého rozhodnutí pak svůj postup při hodnocení důkazů náležitě vysvětlil. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že krajským soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy ani s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání krajského soudu. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že uzavřel-li krajský soud, že předmětný pozemek je vhodný k převodu jakožto náhradní, nejde o závěr, který by byl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je založen na extrémním nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. K tomu uvádí, že závěr krajského soudu - že první znalecký posudek i znalecký posudek následně předložený stěžovatelkou (dále jen "druhý znalecký posudek") určují nevydané pozemky k zastavění a oceňují je základní cenou, podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen "vyhláška č. 182/1988 Sb."), a to ve výši 250 Kč za 1 m2 - je v extrémním rozporu s tím, co z těchto důkazů vyplývá, neboť v druhém znaleckém posudku se určuje část pozemku parc. č. 488 k zastavění pouze v rozsahu 9 129 m2 z celkové rozlohy 11 515 m2. Chybný je podle stěžovatelky také závěr krajského soudu, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při oceňování pozemků v restituci podle zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb., se nepoužívají korekce základní ceny podle přílohy č. 7 uvedené vyhlášky. Závěr krajského soudu, že soudní znalec při vypracování prvního znaleckého posudku posuzoval rozhodné skutečnosti odůvodňující korekci základní ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., které neshledal, je podle stěžovatelky také v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, neboť z protokolu z jednání jednoznačně vyplývá, že rozhodné skutečnosti odůvodňující korekci základní ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nebyly posouzeny vůbec.
Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého při oceňování nevydaných pozemků je důvodnost korekcí dle kritérií obsažených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. otázkou právní, a nikoliv otázkou skutkových zjištění. Krajský soud se podle stěžovatelky dopustil libovůle při řešení otázky, jakým způsobem se oceňují nevydané pozemky a jaký je rozhodný stav nevydaných pozemků pro stanovení výše restitučního nároku žalobců. Závěr krajského soudu - že je nedůvodné aplikovat srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. tam, kde někdy v budoucnu nevydané pozemky stavebně srostou s kmenovou zástavbou hl. m. Prahy a bude zde vybudována technická a dopravní infrastruktura - nemá podle stěžovatelky oporu v zákoně ani v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že nelze počítat s jakýmkoliv navýšením, ke kterému dojde v budoucnu, ale je vždy rozhodující stav ke dni jejich odnětí (způsobení majetkové křivdy).
Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že Nejvyšší soud dovolání odmítl i přesto, že dle jeho konstantní rozhodovací praxe platí, že zjišťování administrativní ceny je otázkou skutkových zjištění, a rozsudek krajského osudu je založen na právním závěru, že otázka uplatnění korekcí podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. je otázkou právní. Pokud Nejvyšší soud současně odmítl (s konstatováním, že jde o otázku skutkových zjištění) zkoumat námitky stěžovatelky - směřující proti závěru, že příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v restitučních věcech se nepoužívá a že je možné počítat s cenovým navýšením hodnoty nevydaných pozemků v důsledku jejich pozdějšího zhodnocení - odebral tím stěžovatelce právo přezkoumat právní posouzení věci krajským soudem. Konečně podle stěžovatelky z ničeho nelze dovodit závěr Nejvyššího soudu, že krajský soud nepochybil při hodnocení znaleckých posudků, když čerpal své závěry z prvního znaleckého posudku, který měl současně zohlednit okolnost, že pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež posléze "stavebně srostlo" s hl. m. Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost směřuje zejména proti závěru obecných soudů o hodnotě restitučního nároku. Ústavní soud nicméně neshledal, že by při jejím určení došlo k jakémukoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Ústavní soud připomíná, že je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). S námitkami vznesenými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, směřujícími proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem, resp. tvrzením stěžovatelky, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, se vypořádal již Nejvyšší soud, který své rozhodnutí řádně odůvodnil a Ústavní soud proto na ně odkazuje.
Za nedůvodné pak Ústavní soud považuje i námitky týkající se nepoužití srážek podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. při výpočtu hodnoty restitučního nároku. V tomto ohledu jde toliko o polemiku se správností výkladu tzv. podústavního práva. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti je rozhodující, že obecné soudy se s touto námitkou řádně vypořádaly a jejich odůvodnění v tomto směru nevybočuje z mezí obecně akceptovatelných metod výkladu právních norem. Navíc, jak zdůraznil Nejvyšší soud, na otázce, zda lze v souvislosti s oceněním nevydaných pozemků aplikovat předmětné srážky zohledňující jejich stav v době přechodu na stát, rozhodnutí krajského soudu v dané věci zjevně založeno není, neboť ten kromě obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy založil své rozhodnutí na závěru, že v daném případě skutkové předpoklady aplikace uvedených srážek naplněny nebyly. S ohledem na uvedené tak ani nemohlo být Nejvyšším soudem v této souvislosti stěžovatelce odebráno právo přezkumu právního posouzení krajského soudu, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu