ECLI:CZ:US:2020:3.US.2019.20.1
sp. zn. III. ÚS 2019/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. S., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, P. O. BOX 10, Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 3 Tdo 345/2020-574, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 7 To 73/2019-460 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2019 č. j. 5 T 11/2019-411, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práva vyplývající z čl. 39 Listiny (výhrada zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů) a rovněž mu byla odepřena možnost vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 5. 2019 č. j. 5 T 11/2019-411 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to byl podle §145 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného skutku, který je podrobně rozepsán ve výrokové části rozsudku, se stěžovatel dopustil dne 11. 7. 2018 v době mezi 20:15 až 20:30 na zahradě rodinného domu, kde pod vlivem silného afektu a strachu napadl poškozeného (svého bratra D. S.) a kopy do hrudníku a posléze hlavy mu způsobil otok mozku, na jehož následky poškozený po pěti dnech zemřel.
3. O odvoláních stěžovatele a příslušného krajského státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 č. j. 7 To 73/2019-460 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §145 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 3 trestního zákoníku stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl. Výrok krajského soudu o trestu považoval vrchní soud za nezákonný, neboť pro mimořádné snížení trestu a postup podle §58 odst. 1 trestního zákoníku nebyla splněna žádná podmínka. V této souvislosti zdůraznil, že závažnost trestného činu byla značně vysoká a zjištěné okolnosti nemohou jeho povahu a následek vyvážit natolik, aby bylo odůvodněno mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2020 č. j. 3 Tdo 345/2020-574 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem (bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu). Nejvyšší soud s ohledem na právo stěžovatele na soudní ochranu neshledal, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Krajský soud se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Vrchní soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním krajského soudu výhrady. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Podle Nejvyššího soudu nelze říci, že by byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Argumentace stěžovatele byla založena na zpochybňování skutkového stavu věci a provedených důkazech. Jeho námitky vycházely z odlišného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu a jejich prostřednictvím se stěžovatel snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění, přičemž vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy (zejména, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost počátku potyčky, tedy okamžikům před tím, než se potyčka dostala do fáze, kdy ji bylo možné vnímat jako jednostranně vedený útok, dále že jeho motivem byl pouze ospravedlnitelný strach z agresora v přítomnosti vlastního ročního syna, že soudy vyloučily nutnou obranu toliko teoreticky, aniž by vycházely z konkrétních skutkových zjištění, nebo že se nevypořádaly s otázkou ospravedlnitelné pohnutky). Námitky stěžovatele byly především skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou, že soudy měly uplatnit ustanovení o nutné obraně podle §29 trestního zákoníku. K tomu uvedl, že popis skutkových okolností vylučuje, aby jednání stěžovatele bylo právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, protože prokázané jednání poškozeného vůči stěžovateli nelze označit za liberalizující zavrženíhodné jednání. Jednal-li stěžovatel ze strachu, nešlo o strach, který by mohl jeho jednání omluvit. Z průběhu konfliktu totiž vyplynulo, že ke strachu neměl důvod. Stěžovatel jednal ze vzteku, který u něj podněcoval jeho agresivní útočné jednání. Protože poškozený na stěžovatele v žádné fázi konfliktu neútočil, není možné aplikovat na jeho jednání ustanovení o nutné obraně podle §29 trestního zákoníku. Namítal-li stěžovatel, že mu byl uložen nespravedlivě vysoký trest a nebyl vrchním soudem uplatněn §58 trestního zákoníku, míjela se tato argumentace se zákonnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud uzavřel, že zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody v délce osmi let byly splněny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Po úvodní rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí se věnuje jednotlivým námitkám. Obecným soudům předně vytýká, že ignorovaly ustanovení o nutné obraně. Poukazuje přitom na různé skutečnosti (např. na závěry znalců, že stěžovatel jednal ve strachu o dítě; na absenci násilnických sklonů; na osobnost poškozeného, který byl opakovaně soudně i přestupkově trestán, jakož i na jednání poškozeného, které předcházelo vlastnímu konfliktu aj.), které odůvodňují použití ustanovení o nutné obraně. Soudy se rovněž měly vypořádat s motivací stěžovatele (snaha ochránit dítě před ohrožujícím jednáním poškozeného), která vyústila v jednání v afektu a která podle jeho názoru vylučuje trestní odpovědnost. Vrchnímu soudu dále vytýká, že zpřísnil trest uložený stěžovateli krajským soudem, a to v rozporu se zásadou ústnosti. Mimořádné snížení trestu, které učinil krajský soud, stěžovatel vnímá jako snahu o zohlednění skutkových okolností (zejména ospravedlnitelná motivace nebo okamžitá snaha stěžovatele o poskytnutí pomoci poškozenému). Naopak postup vrchního soudu, který za třicet minut veřejného zasedání dospěl k závěru, že mimořádné snížení trestu pod trestní sazbu je nezákonné, aniž by však dal možnost stěžovateli jakkoliv se vyjádřit, považuje stěžovatel za ústavně nekonformní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od krajského soudu příslušný spis (sp. zn. 5 T 11/2019).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i použití a výklad podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li s fixovanými závěry soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
10. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy nezohlednily zejména jeho motivy (obava o dítě), které nakonec vyústily v jednání, za něž byl odsouzen. Pakliže by tak učinily, musely by nutně dospět k závěru o nutné obraně ze strany stěžovatele. Stěžovatel se podobně jako v předchozím řízení (zejména v dovolání) snaží prosadit vlastní náhled na zjištěné skutkové okolnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro výklad a hodnocení okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. které měly vlastnímu skutkovému ději předcházet, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (srov. čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tyto povinnosti, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat, jak již připomněl Nejvyšší soud, o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nešlo.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že se soudy zabývaly i okolnostmi, které bezprostředně předcházely napadení poškozeného stěžovatelem, přičemž dospěly k závěru, že ze strany stěžovatele nešlo o obranu stěžovatele před ohrožením ze strany poškozeného (viz bod 35 rozsudku krajského soudu, bod 18 rozsudku vrchního soudu, příp. str. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž tak věnovaly pozornost tomu, zda v posuzované věci nepřichází v úvahu institut omluvitelné pohnutky (viz bod 37 rozsudku krajského soudu nebo bod 19 rozsudku vrchního soudu). Své úvahy, proč tomu tak není, jasně a srozumitelně vysvětlily tím, že efekt strachu byl sice u stěžovatele přítomen, a to zejména v návaznosti na předchozí negativní zkušenosti stěžovatele s poškozeným a byl ovlivněn i přítomností dítěte, avšak nešlo o reakci na bezprostřední podnět mimořádné závažnosti a intenzity. Z napadených rozhodnutí je tedy patrné, že s námitkami, které stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti, a které již uplatňoval v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, se obecné soudy plně a racionálně vypořádaly a nyní jde u stěžovatele o pouhou polemiku s jejich závěry. Z tohoto pohledu nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
12. Stěžovatel dále namítal, že vrchní soud mu zpřísnil trest, aniž by mu umožnil jakkoli se vyjádřit ke změněné trestní sazbě. Co se týče vlastní možnosti použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody (§58 trestního zákoníku) v posuzované věci, je v prvé řadě nutné konstatovat, že konstrukce daného ustanovení obecným soudům dává pravomoc takto postupovat, avšak nikoli příkaz. Je na uvážení soudů, zda k tomuto kroku přistoupí či nikoli. To vše ve spojitosti s tím, že své kroky (v dané věci tedy nesplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu) vysvětlí. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu (viz body 20 až 24 rozsudku) je patrné, jakými úvahami byl veden a co považoval za podstatné. Podané vysvětlení se i v tomto případě pohybuje v limitech daných ústavním pořádkem a Ústavní soud nezjistil splnění podmínek, které by jej opravňovaly k zásahu.
.
13. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovu námitku ohledně porušení zásady ústnosti jednání ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny vrchním soudem. Podle §235 odst. 1 trestního řádu platí, že osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese, a osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce, se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli. Z protokolu o veřejném zasedání před vrchním soudem ze dne 22. 10. 2019 (č. l. 456 až 458 vyžádaného spisu) se podává, že soud dal příležitost k vyjádření jak obhájci stěžovatele, tak samotnému stěžovateli. Stěžovatel přitom vyjádřil pouze lítost nad činem a jinak souhlasil s tím, co řekl jeho obhájce. Vzhledem k tomu, že u vrchního soudu šlo pouze o právní posouzení věci (otázka mimořádného snížení trestu odnětí svobody a tedy aplikace §58 trestního zákoníku) a žádné dokazování se neprovádělo (skutkový stav byl dostatečně zjištěn při hlavním líčení u krajského soudu), nemusel být stěžovatel při veřejném zasedání ani vyslýchán. Z tohoto pohledu nelze hovořit o tom, že by došlo k rozporu se zásadou ústnosti k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu