ECLI:CZ:US:2020:3.US.2059.19.1
sp. zn. III. ÚS 2059/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Loučky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Sukova č. 1260, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019 č. j. 23 Co 119/2019-113 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. března 2019 č. j. 4 C 434/2018-101, ze dne 29. dubna 2019 č. j. 4 C 434/2018-116 a ze dne 3. června 2019 č. j. 4 C 434/2018-118, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. června 2019 č. j. 4 C 434/2018-118 zastavuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů vydaných v řízení o zaplacení 3 514 913,40 Kč s příslušenstvím.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., Praha, (dále jen "žalovaná"), domáhal zaplacení žalované částky. Stěžovatel jako postupník převzal od společnosti Podílová obchodní, a. s. pohledávku ve výši 9 376 885 Kč a následně vstoupil do insolvenčního řízení proti dlužníkovi Východočeská leasingová společnost, spol. s r. o. Žalovaná vyvolala proti věřiteli excindační řízení, ve kterém uspěla, a od exekutora obdržela již vymoženou částku 3 514 913,40 Kč. Rozsudky soudu prvního a druhého stupně vydané v excindačním řízení však Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proto stěžovatel žádal, aby mu žalovaná vyplatila částku převzatou od exekutora a spolu s žalobou požádal o osvobození od soudních poplatků.
3. Obvodní soud usnesením č. j. 4 C 434/2018-101 ze dne 11. 3. 2019 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť z okolností, za kterých byla pohledávka postoupena, usoudil, že jednání stěžovatele se jeví jako zřejmě účelové. V odvolacím řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. I podle městského soudu se stěžovateli nepodařilo vyvrátit důvodné podezření, že k uzavření postupní smlouvy došlo účelově proto, aby se věřitel (postupitel) "vyvlékl z povinnosti platit soudní poplatky a jiné náklady a aby tak bylo pro uplatnění práva (ze strany postupníka) dosaženo osvobození od soudních poplatků". Důvodné pochybnosti o skutečném účelu postoupení pohledávky nevyvrátil ani obsah postupní smlouvy, neboť z ujednání o zápočtech a kompenzacích vyplývá, že k faktické úhradě ceny za postoupení dojít nemělo, existenci pohledávky stěžovatele za věřitelem či okolnosti jejího původní nabytí od třetí osoby stěžovatel nedoložil.
4. Usnesením ze dne 29. dubna 2019 č. j. 4 C 434/2018-116 obvodní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši stanovené podle Sazebníku soudních poplatků a poučil ho o možnosti zastavit řízení, nebude-li soudní poplatek zaplacen. Usnesením ze dne 3. června 2019 č. j. 4 C 434/2018-118 obvodní soud řízení zastavil, neboť stěžovatel soudní poplatek ve lhůtě soudem stanovené nezaplatil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel rozvedl důvody exekučního vymáhání pohledávky Podílové obchodní a. s. za společností Východočeská leasingová spol. s r. o., způsob vymáhání pohledávek od dlužníků povinného, výsledek excindačního řízení vyvolaného žalovanou a následné řádné uplatnění pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení. Uvedl, že pohledávku za dlužníkem převedla Podílová obchodní a. s. dohodou o postoupení pohledávky na stěžovatele, který tímto vstoupil jako věřitel do insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi. Stěžovatel je přesvědčen, že má právo žádat po žalované vydání výtěžku z exekuce a k uspokojení svého nároku se obrátit na soud. Nemá však prostředky na zaplacení soudního poplatku, neboť je v podstatě nemajetný, pobírá nízký starobní důchod a dlouhodobě trpí vážnými zdravotními problémy. Obvodní soud se však jeho majetkovými a osobními poměry, které jsou pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků relevantní, nezabýval a zaměřil se pouze na výši žalované pohledávky a nutnost nákladů spojených s jejím vymožením. Podle stěžovatele obvodní soud svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil (jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu např. nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94), neboť jeho úvahy o účelovosti jednání stěžovatele se opíraly o irelevantní skutková zjištění a zcela míjely podstatu řízení o osvobození od soudních poplatků, neboť majetkové a osobní poměry byly soudu zcela lhostejné. Přestože stěžovatel v odvolacím řízení doložil významná fakta, vztahující se k pohledávce, která na něho byla postoupena a jejíž soudní vymáhání nepředstavovalo žádnou spekulaci ze strany postupníka či postupitele, městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a jeho nesprávné úvahy umocnil dalšími nepřijatelnými dedukcemi, jimiž bezdůvodně zpochybnil legitimitu postupní smlouvy. Nebyl-li stěžovatel vzhledem ke svým poměrům, o jejichž posouzení a zohlednění marně žádal, schopen zaplatit soudní poplatek ve lhůtě soudem stanovené, představují i další usnesení obvodního soudu (výzva k zaplacení soudního poplatku a usnesení o zastavení řízení) pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.
6. Podáním ze dne 29. 6. 2019 vzal stěžovatel zpět ústavní stížnost v části, ve které se domáhal zrušení usnesení obvodního soudu ze dne 3. 6. 2019 č. j. 4 C 434/2018-118 (o zastavení řízení). Svůj návrh odůvodnil konstatováním, že usnesení obvodního soudu napadl nesprávně, neboť dosud nevyčerpal všechny opravné prostředky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Podle ustanovení §77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě; v takovém případě Ústavní soud řízení zastaví.
9. Protože v předmětné věci byly podmínky tohoto ustanovení splněny, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti v části, ve které stěžovatel napadl usnesení obvodního soudu ze dne 3. června 2019 č. j. 4 C 434/2018-118, zastavil.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
11. Při posouzení podmínek přípustnosti zbytku ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení ze dne ze dne 29. dubna 2019 č. j. 4 C 434/2018-116 (výzva k zaplacení soudního poplatku), nepřípustná.
12. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná", neboť nejde o rozhodnutí o posledním prostředku ve smyslu §75 odst. 1 Ústavního soudu. V posuzované věci neměl Ústavní soud žádný důvod se od závěrů stanoviska odchylovat, a protože jím byl při svém rozhodování vázán, ústavní stížnost v této části odmítl jako nepřípustnou.
13. Ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 11. března 2019 č. j. 4 C 434/2018-101 a usnesení městského soudu ze dne 16. dubna 2019 č. j. 23 Co 119/2019-113 je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí o nepřiznání soudního poplatku z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
15. Podle článku 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto ustanovení, stejně jako žádné jiné, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňuje, a proto nepřiznání osvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek.
16. K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů; Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým civilní soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly, neboť úsudek soudu "o poměrech účastníka" je v tom kterém konkrétním případu výrazně individuální [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 [U 28/19 SbNU 275]. Přezkumná role Ústavního soudu je výrazně limitovaná i tím, že civilní soudy rozhodují v rámci diskrečního oprávnění. Zásah Ústavního soudu je tak namístě tehdy, pokud civilní soudy nerespektují kogentní procesně právních normy nebo rozhodují za použití interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. Obdobné pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
17. Ke stěžovatelově kritice nedostatečného odůvodnění soudních rozhodnutí Ústavní soud obecně uvádí, že soud usuzuje o schopnosti účastníka hradit soudní poplatky na základě celkového zhodnocení všech okolností, které mohou o jeho poměrech vypovídat. K otázce, jakou důležitost je při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přikládat skutečnosti, že žalobce se žalobou domáhá práva, jež vyplývá z pohledávky, kterou nabyl postoupením, se ve své rozhodovací praxi vyjádřil i Nejvyšší soud tak, že "má-li soud důvodné podezření, že k postoupení pohledávky došlo proto, aby jejich uplatnění v občanském soudním řízení nebylo spojováno s povinností uhradit soudní poplatky, soud žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků nevyhoví, i kdyby jeho poměry (jinak) odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků; důvodné podezření je zpravidla dáno tehdy, požaduje-li postupník osvobození od soudních poplatků, zatímco poměry postupitele takové osvobození zcela nepochybně neumožňují" (srov. usnesení ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 73/2015).
18. V posuzované věci nelze vytýkat civilním soudům, že zvažovaly, zda stěžovatel návrhem na osvobození od soudních poplatků nesleduje nepoctivý záměr, neboť částku, jejíhož zaplacení se domáhal, nabyl postupní smlouvou. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že obvodní soud konstatoval stěžovatelovy osobní a majetkové poměry, nicméně svoji pozornost zaměřil rovněž na okolnosti související s postoupením pohledávky, jejichž posouzení ho přesvědčilo o účelovém jednání stěžovatele. Městský soud rozvedl, proč důvodným pochybnostem o zneužití práva na osvobození od soudních poplatků přisvědčil a v reakci na odvolací námitky stěžovatele poukázal na poměry postupitele (obchodní společnost s vysokým základním kapitálem), které by osvobození od soudních poplatků neodůvodnily. Ve vazbě na výrokovou část napadených usnesení Ústavní soud neshledal, že jejich odůvodnění trpěla vadou, která by byla schopna přivodit jeho zásah ve formě kasačního nálezu. Odůvodnění napadených usnesení hodnotí jak dostatečná, neboť přiměřeně rozvádí důvody, které vedly obvodní soud k závěru nepřiznat stěžovateli osvobození od soudních poplatků a městský soud k potvrzujícímu rozhodnutí. Lze dodat, že při existenci důvodných pochybností o zneužití práva na osvobození od soudních poplatků lze akceptovat nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro nesplnění podmínek stanovených v §138 odst. 1 o. s. ř.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zčásti zastavil podle §77 zákona o Ústavním soudu a zčásti ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu