ECLI:CZ:US:2020:3.US.2064.20.1
sp. zn. III. ÚS 2064/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Poláčkové, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Parmou, advokátem, sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2020 č. j. 16 Co 126/2020-315 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. února 2020 č. j. 7 C 191/2018-290, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Ondřeje Pospíšila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou k okresnímu soudu domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku, jehož součástí je rozestavěná stavba rodinného domu a k pozemku zahrady, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště V. (dále jen "nemovitosti"). Uvedené nemovitosti stěžovatelka spolu s vedlejším účastníkem nabyli kupní smlouvou z roku 2013, přičemž se stal každý z nich vlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí. Za účelem financování koupě a dostavby nemovitostí stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřeli úvěrovou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru. Stěžovatelka souhlasila s návrhem vedlejšího účastníka, že podílové spoluvlastnictví bude zrušeno a nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka s tím, že vedlejšímu účastníkovi bude zároveň uloženo uhradit stěžovatelce vypořádací podíl, jehož výše bude stanovena v průběhu soudního řízení, a že bude vedlejšímu účastníkovi taktéž uloženo uhradit zbývající část hypotečního úvěru. Okresní soud rozhodl rozsudkem tak, že se podílové spoluvlastnictví zrušuje a nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok I.); vedlejší účastník je povinen uhradit dlužný zůstatek ze smlouvy o hypotečním úvěru (výrok II.); vedlejší účastník je povinen uhradit stěžovatelce na vypořádacím podílu částku ve výši 800 000 Kč (výrok III.); návrh vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelka uhradila v rámci širšího vypořádání částku ve výši 165 000 Kč, se zamítá (výrok IV.). Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení, přičemž stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.), dále uložil jak stěžovatelce, tak i vedlejšímu účastníkovi, aby každý z nich zaplatil na nákladech zálohovaných státem částku 2 224,10 Kč (výroky VI. a VIII.).
3. Stěžovatelka napadla nákladové výroky rozsudku okresního soudu (tj. výroky V., VI. a VIII.) odvoláním, v němž namítala, že měla ve věci plný úspěch, a tudíž by jí měly být vedlejším účastníkem hrazeny náklady řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a výroky V. a VIII. jako věcně správné potvrdil (výrok I.); odvolání stěžovatelky proti výroku VI. odmítl, neboť tímto výrokem stěžovatelce nemohla vzniknout újma, když šlo o povinnost náhrady nákladů stanovenou vedlejšímu účastníkovi (výrok II.) a stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že znění nákladových výroků rozsudku okresního soudu neodpovídá proběhlému řízení. Vedlejší účastník požadoval zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, což však stěžovatelka také navrhovala. V rámci svých žalobních nároků se stěžovatelka s vedlejším účastníkem rozcházeli toliko v částce, kterou měl vedlejší účastník stěžovatelce vyplatit. Stěžovatelce tak bylo vyhověno ve všem, vedlejšímu účastníkovi nikoliv, neboť požadoval, aby stěžovatelce byla vyplacena nižší částka.
5. Stěžovatelka dále uvádí, že vedlejší účastník soudní řízení neúměrně protahoval svými důkazními návrhy, které sestávaly převážně z výpovědí jeho příbuzných či přátel, přičemž někteří tito svědci vznesli nároky na svědečné. Vedlejší účastník též odmítl znalecký posudek, který na své náklady nechala zpracovat stěžovatelka ještě před zahájením soudního řízení. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka měla zájem na urychleném vyřízení sporu, a je tudíž nespravedlivé, aby nesla náklady svého právního zastoupení a ještě polovinu nákladů státu. Stěžovatelka se domnívá, že věc byla jednoduchá a bylo možno ji rozhodnout již při prvním jednání.
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, že rozhodování soudu o nákladech řízení nesmí být mechanické, a je nutno rozhodovat podle zásady úspěchu ve věci, což však obecné soudy neučinily a rozhodly pro stěžovatelku nespravedlivě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí soudů o nákladech civilního řízení, neboť se domnívá, že rozhodnutí je pro ni nespravedlivé z hlediska čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, protože měla ve věci plný úspěch.
11. Ústavní soud se obecně k problematice nákladů řízení staví spíše zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Rozhodnutí o nákladech řízení sice může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, avšak samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří nedílnou součást soudního řízení jako celku, a tak i při něm je nutno respektovat jak právo účastníků na soudní ochranu, tak i jejich ostatní ústavně zaručená práva [srov. například nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457); nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 213/79 SbNU 433); a nález sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 17/32 SbNU 163)].
12. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, jinak může dojít též k porušení práva účastníků na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K zásadě úspěchu ve věci, která je hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech civilního řízení, pak Ústavní soud opakovaně připomněl, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. Ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nález sp. zn. I. ÚS 660/11 ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285); nález sp. zn. I. ÚS 2904/16 ze dne 6. 2. 2017 (N 22/84 SbNU 283) či nález sp. zn. I. ÚS 613/18 ze dne 14. 8. 2019].
13. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které je v posuzované věci předmětem nákladového sporu, je nutno vnímat perspektivou základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka taktéž namítá. Z procesního hlediska představuje řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tzv. iudicium duplex. Řízení může být totiž zahájeno k návrhu kteréhokoli ze spoluvlastníků, přitom všichni spoluvlastníci, tj. obě procesní strany, v řízení mají postavení žalobce i žalovaného nehledě na to, kdo žalobu podal; soud pak vydává konstitutivní rozhodnutí, přitom není vázán návrhy účastníků a může rozhodnout o vypořádání jiným způsobem, než je navrhováno. Za těchto okolností se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z pohledu ústavně zaručených práv se naopak jeví jako problematické rozhodovat o náhradě nákladů řízení primárně pouze na základě toho, jak soud rozhodl o otázce, která byla mezi účastníky sporná, a kterému z účastníků v této otázce soud přisvědčil spíše (srov. nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019).
14. Na základě uvedených východisek bylo rozhodováno i v posuzované věci. Stěžovatelka uvádí, že ve věci měla fakticky plný úspěch, kdežto vedlejší účastník, žalobce, toliko částečný, když požadoval vyplatit stěžovatelce menší částku, než která byla nakonec rozsudkem okresního soudu pro vypořádání stanovena. Takto izolovaně však nelze řízení o vypořádání spoluvlastnictví a tomu odpovídající nákladové rozhodnutí posuzovat, jak ostatně vyplývá z výše uvedené nálezové judikatury Ústavního soudu. V posuzované věci nabyli stěžovatelka a vedlejší účastník v roce 2013 jako spoluvlastníci výše specifikované nemovitosti, přičemž kupní cenu uhradili hypotečním úvěrem a jelikož nebyla stavba domu dokončená, bylo nutno pokračovat ve stavebních pracích. Stěžovatelka a vedlejší účastník financovali stavbu částečně ze svých příjmů a částečně hypotečním úvěrem, přičemž finančně i osobní součinností vypomáhali i rodinní příslušníci a přátelé vedlejšího účastníka. Na první pohled je tedy zřejmé, že skutkový stav nebyl tak jednoduchý, jak naznačuje stěžovatelka, která uvádí, že o majetkovém vypořádání bylo možno rozhodnout již při prvním jednání. Okresní soud vedl k objasnění financování stavby a provozu nemovitostí dokazování. Z napadeného rozsudku okresního soudu pak vyplývá, že na počátku řízení byl dán toliko konsenzus stěžovatelky a vedlejšího účastníka na tom, že musí dojít k vypořádání spoluvlastnictví tím způsobem, že předmětné nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, který současně bude hradit zbývající část hypotečního úvěru, neboť stěžovatelka sama uvedla, že o nemovitosti nemá zájem a nedisponuje ani finančními prostředky, kterými by případně mohla vypořádat podíl vedlejšího účastníka. Z tohoto společného návrhu obou stran pak přirozeně vyplývala i povinnost vedlejšího účastníka uhradit stěžovatelce určitou sumu na vypořádacím podílu. Výše této částky však nebyla na počátku řízení známa a k této částce bylo vedeno dokazování. Z napadeného rozsudku okresního soudu nevyplývá, že by stěžovatelka měla na počátku řízení jasnou představu (důkazně podloženou) o tom, jak vysoký by měl vypořádací podíl být. Vedlejší účastník tuto představu naopak měl, byť v podstatně nižší výši, než byla nakonec soudem stanovena. K tomuto je nutno upozornit, že povaha důkazního řízení se v této otázce blíží řízení nespornému, kdy je nutno pokud možno objektivně stanovit výši vypořádacího podílu. Jinými slovy tedy není zásadní, jak vyčíslil vedlejší účastník výši vypořádacího podílu stěžovatelky ve svém žalobním návrhu. Ostatně ani stěžovatelka neměla jasnou představu o tom, kolik by měl vypořádací podíl činit. K vyčíslení vypořádacího podílu pak bylo vedeno dokazování, kde soud vyslechl svědky, především z řad rodinných příslušníků vedlejšího účastníka, což však nelze klást k pomyslné tíži vedlejšímu účastníkovi, neboť se stavbou vedlejšímu účastníkovi, ať už finančně či osobní výpomocí, právě tyto osoby z řad svědků vypomáhaly. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu pak vyplývá, že stěžovatelka si požadovanou výši svého vypořádacího podílu ujasnila až na základě dokazování, a to zejména když vyplynulo, že vedlejší účastník má na svém bankovním účtu hotovost právě ve výši přibližně 800 000 Kč.
15. Namítá-li stěžovatelka, že soudy rozhodovaly v její věci mechanicky a v důsledku nespravedlivě, je to paradoxně právě stěžovatelka, která mechanicky vyvozuje způsob úhrady nákladů řízení toliko z žalobního návrhu vedlejšího účastníka, který tím, že se rozhodl zahájit řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, se ocitl v horším procesním postavení, neboť musel vznést žalobní návrh s určitým petitem, jemuž v důsledku výsledků dokazování nemohlo být plně vyhověno. Ústavní soud podotýká, že z ústavněprávního pohledu není rozhodující, které konkrétní zákonné ustanovení o náhradě nákladů řízení obecné soudy použijí či jak je vykládají, nedopustí-li se přitom nepřípustné libovůle. Z perspektivy Ústavního soudu je podstatné, aby soudy ani při rozhodování o nákladech řízení neporušovaly ústavně zaručená práva účastníků, která v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyžadují, a aby soudy přihlížely též ke specifikům tohoto řízení, při němž je realizováno základní právo na ochranu vlastnictví a které má povahu tzv. iudicii duplicis, v němž soud není vázán návrhy účastníků (nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019). V posuzované věci byla tato specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zohledněna a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se soudy dopustily nepřípustné libovůle. Ústavní soud tedy uzavírá, že soudy svými rozhodnutími ohledně nákladů řízení nezasáhly do základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu