ECLI:CZ:US:2020:3.US.2077.20.1
sp. zn. III. ÚS 2077/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Eriky Machkové, zastoupené advokátem Mgr. Václavem Strouhalem, sídlem Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. května 2020 č. j. 9 As 416/2018-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2018 č. j. 5 Ad 14/2015-51, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 1 As 374/2019-66 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 10 Ad 11/2015-78, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka ústavní stížností napadá dvě různá rozhodnutí správních soudů a následná rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelce dříve zařazené na služební místo vrchního inspektora u Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, byl rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře ze dne 17. 2. 2009 zvýšen osobní příplatek na 2 100 Kč. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2009 byla stěžovatelka z tohoto služebního místa odvolána a byla ustanovena na služební místo komisaře u Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy - Integrované operační středisko. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009 jí byl přiznán osobní příplatek ve výši 1 500 Kč, který byl rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014 zvýšen na 2 530 Kč z důvodu "zvládnutí činností při operačním řízení na integrovaném operačním středisku".
3. Stěžovatelka podala správní žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 22. 4. 2015 č. 82/2015. Tím vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky, která se domáhala zrušení rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 30. 9. 2015 o zvýšení osobního příplatku na 2 530 Kč. Stěžovatelka měla za to, že dříve přiznaný osobní příplatek ve výši 2 100 Kč jí nebyl nikdy odejmut a mělo podle ní dojít k jeho navýšení na celkovou částku 3 600 Kč. V opačném případě podle jejího názoru dochází k odejmutí části osobního příplatku, což je však v rozporu s kladným hodnocením uvedeným v odůvodnění rozhodnutí. Městský soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2018 č. j. 5 Ad 14/2015-51 (dále jen "první rozhodnutí městského soudu") žalobu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména zdůraznil, že "nemohl přezkoumávat zákonnost jiných minulých správních rozhodnutí, neboť ačkoli mohou tvořit základ pro nyní posuzovaný případ, jedná se o rozhodnutí, která byla samostatně soudně přezkoumatelná ... Je zjevné, že žalobkyně se opomněla včas bránit a nyní se pokouší kreativně dovodit, že jednotlivé osobní příplatky, které jí byly v průběhu služby přiznány a nebyly odejmuty, se sčítají. Takový výklad však soud zcela odmítá...". Podle právního závěru městského soudu "je vyloučené, aby existovalo více různých rozhodnutí o osobním příplatku, neboť vydání druhého rozhodnutí, které by mělo existovat souběžně s rozhodnutím prvním, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ... V každém jednotlivém okamžiku tak příslušníkovi plyne právo na osobní příplatek jen z jednoho konkrétního právního titulu (rozhodnutí služebního funkcionáře), neboť každým vydáním rozhodnutí ... dochází k nové úpravě osobního příplatku".
4. Stěžovatelka podala proti prvnímu rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, která byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud se kromě námitek týkajících se tvrzeného snížení osobního příplatku (kde potvrdil správnost závěrů učiněných městským soudem), podrobně zabýval námitkou stěžovatelky o nevypořádání odvolacích námitek v řízení před správním orgánem, námitce nevedení společného řízení a námitce nepřezkoumatelnosti prvního rozhodnutí městského soudu. Žádná z námitek stěžovatelky však nebyla shledána jako důvodná.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019 č. j. 10 Ad 11/2015-78 (dále též jen "druhé rozhodnutí městského soudu") došlo k zamítnutí správní žaloby stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 30. 3. 2015 č. j. 103/2015. Městský soud z obsahu spisu a shodných skutkových tvrzení zjistil následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009 byl stěžovatelce přiznán osobní příplatek ve výši 1 500 Kč, který byl rozhodnutím ze dne 30. 9. 2014 zvýšen na 2 530 Kč. Fakticky však podle stěžovatelky došlo ke snížení jejího osobního příplatku, což má být v rozporu s odůvodněním rozhodnutí služebního funkcionáře. Dne 5. 12. 2014 náměstek ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též "služební funkcionář") rozhodl o stanovení celkového služebního příjmu stěžovatelky, přičemž mezi ostatními složkami služebního příjmu uvedl také osobní příplatek podle §122 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů"). Správnost tohoto postupu potvrdil svým rozhodnutím právě vedlejší účastník.
6. Městský soud druhým rozhodnutím správní žalobu stěžovatelky zamítl, neboť směřovala proti úkonu, "kterým služební funkcionář... v návaznosti na úpravu výše základního tarifu ... sdělil, jaká je výše základního tarifu ... přičemž uvedl rovněž ostatní složky služebního příjmu, v nichž však toliko deklaroval závěry plynoucí z dříve vydaných rozhodnutí". Podle názoru městského soudu stěžovatelka svou žalobní argumentací "znovu fakticky brojila proti nedoplacení osobního příplatku dle žádosti ze dne 22. 5. 2014". Správní žaloba tak nemohla být shledána důvodnou. Proti druhému rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji zamítl. Ztotožnil se přitom s městským soudem zejména v tom, že služební funkcionář pouze deklaroval stávající právní stav ohledně výše základního tarifu, a došlo-li rovněž k uvedení výše ostatních složek, pak služební funkcionář jejich výši pouze rekapituloval, když vycházel z dříve vydaných, pravomocných a v minulosti samostatně přezkoumatelných správních rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení výše zmíněných ustanovení Ústavy, jakož i jejích základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny a Úmluvy.
8. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za protiústavní, neboť v daném případě "aplikace podústavních předpisů postrádá prvek spravedlnosti a obsahuje zjevnou až absurdní nespravedlnost". Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že při ustanovení příslušníka na nové služební místo nemůže zanikat jeho nárok na již dříve přiznaný osobní příplatek.
9. To, že stěžovatelka proti postupu služebního funkcionáře nebrojila již dříve, jí nemůže být kladeno k tíži, neboť jím byla opakovaně ujišťována o zákonnosti postupu. Pokud soudy konstatovaly, že nemohou přezkoumávat zákonnost dřívějších pravomocných a samostatně přezkoumatelných správních rozhodnutí, jde podle ní o postup "alibistický". Tímto totiž soudy "rezignovaly na právní řešení podstaty sporu". Stejně tak se soudy nesprávně vypořádaly s námitkou stěžovatelky ohledně nevedení společného řízení. Postupy soudů pokládá stěžovatelka za "ústavně nekonformní" a "přepjatě formalistické".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví, kterému by příslušel výkon dozoru nad rozhodovací činností soudů (srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96). Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sama o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98). Stejně tak Ústavní soud připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že z hlediska obsahu a povahy uplatněných námitek je posuzovaná ústavní stížnost pouhým opakováním a pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry soudů. Z toho důvodu tak bylo namístě, aby se Ústavní soud zaměřil pouze na to, zda se soudy s relevantními námitkami stěžovatelky dostatečným způsobem vypořádaly, resp. zda napadená rozhodnutí nezatížily takovou vadou, pro kterou by šlo o rozhodnutí protiústavní (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 814/20).
14. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že se jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud se spornými otázkami a relevantními námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, na podkladě jakého skutkového stavu a na základě jakých ustanovení právních předpisů, dospěly ke svému právnímu závěru. To se týká všech napadených soudních rozhodnutí.
15. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sice uvádí porušení celé řady ustanovení Ústavy i Listiny, u řady z nich však není vůbec patrné, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení (např. u porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny).
16. Za protiústavní nelze považovat ani to, že správní soudy odmítly fakticky přezkoumávat zákonnost dříve vydaných a samostatně přezkoumatelných rozhodnutí, která však stěžovatelka v době, kdy tak mohla učinit, nenapadla (srov. §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."). Nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zdůrazňuje, že dřívější rozhodnutí o zvýšení osobního příplatku nebylo možné v předmětných soudních řízeních považovat za tzv. podkladové úkony podle §75 odst. 2 s. ř. s., jejichž zákonnost by měl správní soud přezkoumávat. To vyplývá již z gramatického výkladu §75 odst. 2 in fine s. ř. s., neboť tato rozhodnutí byla (jak soudy správně uvedly) v zákonem stanovené lhůtě samostatně přezkoumatelná. Navíc ani pojmově nemohlo jít o podkladové úkony spadající pod některou z tzv. kompetenčních výluk [zpravidla podle §70 písm. a) nebo b) s. ř. s.], když jimi v minulosti bylo založeno určité právo (§65 odst. 1 s. ř. s.).
17. Jde-li o námitku stěžovatelky směřující k nevedení tzv. společného řízení, Ústavní soud konstatuje, že s touto námitkou se Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 416/2018-52 dostatečným a ústavně slučitelným způsobem vypořádal (srov. body 19 až 21 odůvodnění).
18. Argumentaci soudů obsaženou v napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Napadená rozhodnutí jsou prosta prvků soudní libovůle či přepjatého formalismu, jak namítá stěžovatelka. Naopak jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem.
19. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu