ECLI:CZ:US:2020:3.US.2094.20.1
sp. zn. III. ÚS 2094/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Kvardy, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2020 č. j. 11 Co 25/2020-416, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Zdeňky Kováříkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) domáhala po stěžovateli (žalovaném) zaplacení částky ve výši 468 246 Kč s příslušenstvím z důvodu slevy z kupní ceny na nemovitost, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výrokem I. usnesení ze dne 22. 4. 2020 č. j. 11 Co 25/2020-416 zrušil (již potřetí) zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud"), přičemž tentokráte šlo o rozsudek okresního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 23 C 26/2014-394, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení tohoto posledního rozsudku, jakož i předchozích dvou zamítavých rozsudků okresního soudu, bylo vždy zejména povrchní a zcela nedostatečné hodnocení důkazů, které neodpovídalo zásadě zakotvené v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jakož i nesplnění poučovací povinnosti okresního soudu podle §118a odst. 1 a 3 a §119a o. s. ř. Kvůli opakovanému nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu, krajský soud s využitím §221 odst. 2 o. s. ř. výrokem II. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Krajskému soudu nejprve vytýká, že v posledním kasačním rozhodnutí předestírá okresnímu soudu své vlastní hodnocení důkazů, přičemž jednání stěžovatele označuje za nepoctivé, s čímž ovšem stěžovatel nesouhlasí. Takový postup (prosazování vlastního hodnocení důkazů, které však nebyly krajským soudem provedeny) považuje stěžovatel za rozporný s právem na soudní ochranu. Dále krajskému soudu vytýká porušení práva na zákonného soudce. Podle stěžovatele krajský soud svoje rozhodnutí o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným soudcem odůvodnil zcela nedostatečně a neuvedl žádné výhrady, které by svědčily postupu podle §221 odst. 2 o. s. ř., což zakládá nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti výroku krajského soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek okresního soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť řízení není dosud skončeno a stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vůči výroku I. usnesení krajského soudu bylo tedy třeba ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Jiná situace je ovšem u výroku II. usnesení krajského soudu, kterým bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce okresního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08 (N 128/57 SbNU 577; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) naznal, že ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle §221 odst. 2 o. s. ř. je třeba učinit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení. Je to z toho důvodu, že proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní. Proto Ústavní soud nepovažoval vůči výroku II. usnesení krajského soudu ústavní stížnost za nepřípustnou a zabýval se její opodstatněností (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti výroku rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo podle §221 odst. 2 o. s. ř. nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce okresního soudu. Ústavní soud předně podotýká, že by mělo jít o postup výjimečný, při němž by se mělo přihlédnout i k hledisku procesní ekonomie. Jde totiž skutečně o prolomení ústavní zásady zákonného soudce (byť na základě zákonných důvodů), které může vyvolávat úvahy o možné manipulaci s řízením. Nicméně, jak Ústavní soud naznal v nálezu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), smyslem §221 odst. 2 o. s. ř. je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží možnost odejmout věc jak soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím §221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu uvedené kompetence ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.
9. V dané věci krajský soud opakovaně (třikrát) zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu pokaždé vytknul nedostatečné a povrchní hodnocení důkazů, které neodpovídalo zásadě jejich volného hodnocení, jakož i nesplnění poučovací povinnosti. Krajský soud rovněž podal vysvětlení, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, přičemž závěr, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit po náležitém poučení a pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka řízení a ani o tom, že by bylo nepravdivé, což podle krajského soudu nenastalo. Vzhledem k tomu, že okresní soud nesplnil svou poučovací povinnost, resp. tato jím byla splněna pouze formálně, muselo být rozhodnutí pro tyto opakované vady, resp. nerespektování závazného názoru krajského soudu o tom, jak postupovat, zrušeno.
10. Jakkoliv lze vést úvahy nad tím, jak dalece může krajský soud posuzovat hodnocení důkazů, které sám neprováděl, z hlediska naplnění kautel vyplývajících z práva na soudní ochranu, je třeba rozhodnutí krajského soudu, jímž se věc odnímá dosavadnímu soudci a přikazuje k rozhodnutí jinému, považovat za dostatečně odůvodněné. Z tohoto pohledu v něm nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nadto nelze přehlédnout, že rozhodování ve věci samé není ani zdaleka skončeno a prostředky k ochraně práv stěžovatele nejsou vyčerpány.
11. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem II. napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a jeho ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu