ECLI:CZ:US:2020:3.US.2106.20.1
sp. zn. III. ÚS 2106/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele: N. Q. H., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupený JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, sídlem Dubská 356/2, Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2020 č. j. 5 To 34/2020-8870 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2020 č. j. 10 T 4/2019-8831, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podal dne 12. 3. 2019 Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") na stěžovatele obžalobu pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) téhož zákona, zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 4 písm. b) téhož zákona ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) téhož zákona, zločin zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) téhož zákona a přečin nadržování podle §366 odst. 1 téhož zákona.
3. Již v průběhu přípravného řízení byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2018 sp. zn. 0 Nt 15015/18 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 12. 4. 2018 sp. zn. 8 To 154/2018 z důvodu uvedeného v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
4. Napadeným usnesením městského soudu byla podle §71a tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, podle §72 odst. 1 byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě z důvodu §67 písm. a) a současně nebyl podle §73 odst. 1 písm. b) přijat písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. d) a contrario byl zamítnut návrh na uložení předběžného opatření v podobě zákazu vycestování do zahraničí, podle §73 odst. 1 písm. c) a contrario byl zamítnut návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) téhož zákona nebyla přijata nabídka peněžité záruky.
5. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že městský soud i vrchní soud mu v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny neposkytly přístup k soudu a ke spravedlivému řízení. Městský soud stěžovateli neumožnil odůvodnit stížnost nahlédnutím do spisu a toto odůvodnění předložit stížnostnímu soudu. Stěžovatel podal totiž blanketní stížnost, z čehož mělo být soudu zřejmé, že svou stížnost hodlá odůvodnit, a spis se stížností odešel vrchnímu soudu poté, co stížnost odůvodnila jeho obhájkyně. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 905/20 a ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18. Oba soudy se pak nezabývaly stěžovatelovými argumenty a zejména vrchní soud hodnotil některé důkazy extrémně nesouladně. Napadená rozhodnutí nejsou podle jeho názoru řádně odůvodněna, neboť je pouze v obecné rovině popsána hrozba uložení vysokého trestu a je odkazováno na předchozí rozhodnutí o vazbě, což je nepřípustné a zakládající libovůli v rozhodování. Oba soudy dovozují vazební důvody pouze z toho, že je cizinec, který má rodinu ve Vietnamské socialistické republice a podniká tam. V České republice má ale také dvě již zletilé děti a příležitostně se zde živil pomocnými pracemi. Soudy nevzaly v potaz jeho tvrzení o možnosti bydlení a práce a náležitě nevysvětlily, proč nepřistoupily na náhradu vazby jinými opatřeními, která navrhoval. Poukazují-li soudy na jeho trestní minulost, ta je jednou z podmínek vazby předstižné, nikoli vazby útěkové. Oba soudy se uchýlily pouze k paušální zákonné citaci bez zdůvodnění toho, proč po více než dvou letech trvání vazby nejsou vazební důvody natolik oslabeny, aby je bylo možné nahradit zárukami důvěryhodných osob, písemným slibem, dohledem probačního úředníka, zákazem vycestování či peněžitou zárukou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
10. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.
11. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
12. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http:/nalus.usoud.cz).
13. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo rozhodováno ve stádiu řízení před soudem, kdy již byla podána obžaloba. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Městský soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li trestní stíhání stěžovatele pro závažnou trestnou činnost, kdy měl stěžovatel patřit k hlavním aktérům celého protiprávního jednání, nadále za důvodné, přičemž jeho důvodnost posílila právě skutečnost, že na něho byla již podána obžaloba, a že již proběhlo hlavní líčení, při němž bylo již částečně provedeno dokazování, nelze jeho postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Městský soud ostatně vysvětlil, z jakého důvodu nebylo dokazování před soudem ještě ukončeno (nebyli slyšeni všichni svědci ani znalkyně z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a nebyly konstatovány všechny listinné důkazy a provedeny další důkazy opatřené v rámci operativy).
14. Městský soud se náležitě věnoval i všem okolnostem a hlediskům, které jsou rozhodné pro závěr o trvání důvodu útěkové vazby, a své rozhodnutí odůvodnil přezkoumatelným způsobem. Stěžovatel je v posuzované věci obžalován ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) téhož zákona, zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 4 písm. b) téhož zákona ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) téhož zákona, zločinu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) téhož zákona a přečinu nadržování podle §366 odst. 1 téhož zákona. V případě uznání viny je ohrožen trestní sazbou v rozpětí od pěti do dvanácti let. Není pravdou, že by byla hrozba uložení vysokého trestu popsána pouze v takto uvedené obecné rovině, jak tvrdí stěžovatel. Městský soud případně poukázal na to, že stěžovatel patřil k hlavním aktérům celého závažného protiprávního jednání, což mu výrazně přitěžuje, stejně jako okolnost, že je ohrožen vysokou trestní sazbou v případě tří ze čtyř trestných činů, kladených mu obžalobou za vinu, což také významným způsobem zvyšuje závažnost jeho trestné činnosti. Nelze tedy předpokládat, že by mu v případě prokázání viny byl uložen trest při spodní hranici uvedené zákonné trestní sazby. K tomu pak přistupují další skutečnosti zjištěné městských soudem a popsané v jeho rozhodnutí a dále konkretizované v rozhodnutí vrchního soudu, které ve svém souhrnu svědčí o důvodnosti dalšího trvání vazby podle §67 písm. a) tr. řádu. Jde zejména o zjištění, že stěžovatel je cizí státní příslušník, který má manželku a nezletilé děti ve Vietnamu, kde také podle svého tvrzení podnikal, což bylo jediným zdrojem jeho příjmů, a dále o zjištění, že se nezdržuje na adrese, na níž je hlášen k pobytu. Tvrdí-li, že má vazby i na Českou republiku, kde žijí jeho dvě zletilé děti, s nimiž udržuje pravidelný kontakt, soudy vysvětlily, proč mu neuvěřily, když s ohledem na výpověď jeho zletilé dcery nemá o její aktuální životní situaci povědomí. Na zdůvodněné obavě soudů tak nemůže jeho tvrzení nic změnit.
15. Poukazuje-li stěžovatel na "nepřípustné" upozornění vrchního soudu na jeho trestní minulost, vrchní soud tak zjevně učinil na dokreslení osoby stěžovatele, která nedává záruku reálnosti dodržení nabízených institutů umožňujících nahrazení pobytu ve vazbě. Oba soudy se možností nahrazení vazby stěžovatele navrhovanými způsoby zabývaly a řádně vysvětlily, proč v současné fázi řízení pro takový postup nejsou dány zákonné podmínky. Uvedené okolnosti nemohou vést k jinému závěru, než ke kterému soudy dospěly, tedy že náhrada vazby jiným zákonem předpokládaným způsobem by nebyla účinná.
16. Vytýká-li stěžovatel především vrchnímu soudu, že ve svém rozhodnutí nedostatečně reagoval na stížnostní námitky, Ústavní soud připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý vznesený argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Relevantní je, že vrchní soud se neopomněl vypořádat s klíčovými námitkami a argumenty stěžovatele, přičemž nelze dospět k závěru, že by rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k vazebnímu řízení. Dostatečně tak odůvodnil, proč je v případě stěžovatele vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení.
17. Ani námitce, že soudy stěžovateli neumožnily odůvodnit jeho blanketní stížnost, čímž měly porušit jeho právo na přístup k soudu, nelze přiznat opodstatněnost. Blanketní stížnost totiž řádně a včas odůvodnila obhájkyně stěžovatele a stížnostní soud na jejím základě důvodnost dalšího trvání vazby přezkoumal a své závěry dostatečně odůvodnil. Hodlal-li stěžovatel sám odůvodnění stížnosti doplnit svou vlastní argumentací, měl to soudům dopředu avizovat, neboť soudy nejsou povinny vyčkávat na případné podání samotného obviněného za situace, kdy je stížnost řádně odůvodněna jeho obhájcem. Proto je odkaz stěžovatele na nálezy sp. zn. IV. ÚS 905/20 a sp. zn. I. ÚS 1692/18 nepřípadný. Ve věci řešené nálezem sp. zn. IV. ÚS 905/20 totiž stížnostní soud rozhodl o blanketní stížnosti, aniž vyčkal doručení písemného vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněným stranám, takže obhajoba nedostala příležitost se s ním seznámit a reagovat na něj v odůvodnění stížnosti. Ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 1692/18 pak stížnostní soud neověřil doručení avizovaného doplnění stížnosti u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal a při svém rozhodování k němu nepřihlédl. V nyní posuzovaném případě však byla podána blanketní stížnost, která byla obhájkyní řádně doplněna poté, co napadené usnesení obdržela, a vrchní soud na ně patřičně reagoval.
18. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu