ECLI:CZ:US:2020:3.US.2189.20.1
sp. zn. III. ÚS 2189/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, o ústavní stížnosti Beáty Pavlátové, zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Davidem se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 30. prosince 2019 č. j. MS/26839/2019, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27. dubna 2020 č.j. KUJCK 54899/2020 a sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. května 2020 č. j. KUJCK 60768/2020, za účasti Městského úřadu Soběslav a Krajského úřadu Jihočeského kraje jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Dne 31. 7. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), v níž stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí a sdělení (označené stěžovatelkou jako "rozhodnutí") správních orgánů s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský úřad Soběslav (dále jen "městský úřad") uznal napadeným rozhodnutím ze dne 30. 12. 2019 stěžovatelku vinnou z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. f) bod 8 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném k 25. 6. 2018. Toho se měla stěžovatelka dopustit tím, že se jako řidička osobního vozidla nechovala na pozemní komunikaci ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala majetek jiných osob, a neřídila se pravidly silničního provozu. Konkrétně pak stěžovatelka nerespektovala svislou dopravní značku P 6 "Stůj, dej přednost v jízdě" a nedala přednost v jízdě zleva přijíždějícímu nákladnímu vozidlu. V důsledku toho měla stěžovatelka způsobit dopravní nehodu, přičemž při střetu vozidel došlo mj. k úniku cca 30 litrů nafty do půdy a její následné kontaminaci. Stěžovatelce městský úřad coby správní orgán prvního stupně uložil napadeným rozhodnutím pokutu ve výši 2 500 Kč, a to spolu s povinností k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
3. Z rozhodnutí městského úřadu je patrné, že ten ve věci prováděl komplexní dokazování. Na nařízené ústní jednání se stěžovatelka přitom bez omluvy nedostavila, byť jí bylo předvolání s dostatečným předstihem doručeno na adresu jejího trvalého pobytu na základě tzv. fikce doručení podle §23 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Přestupky tak byly projednány v její nepřítomnosti. Naproti tomu stěžovatelka vůči oprávněné úřední osobě a jejímu vedoucímu uplatnila námitku podjatosti, která byla shledána jako nedůvodná. Napadené správní rozhodnutí městského úřadu bylo stěžovatelce opět doručeno tzv. fikcí, a to dne 13. 1. 2020.
4. Proti rozhodnutí městského úřadu podala stěžovatelka dne 3. 2. 2020 odvolání ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad"). Ten odvolání jako opožděné zamítl postupem podle §92 odst. 1 věty první správního řádu. Podrobně přitom ve svém odůvodnění popsal samotný proces doručování napadeného rozhodnutí městského úřadu, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka podala své odvolání k přepravě prostřednictvím držitele poštovní licence až 6 dnů po uplynutí odvolací lhůty. K tomu stěžovatelka uvedla, že jí rozhodnutí městského úřadu nebylo doručeno do vlastních rukou, ale vhozeno do schránky, z které si ho vyzvedla po svém návratu z dovolené. Jelikož rozhodnutí městského úřadu, které bylo napadeno opožděným odvoláním, již nabylo právní moci, zkoumal krajský úřad v souladu s §92 odst. 1 větou druhou správního řádu, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Žádný takový předpoklad však krajský úřad neshledal, o čemž stěžovatelku uvědomil sdělením o nezahájení přezkumného řízení ze dne 18. 5. 2020.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti čítající dvě strany (včetně strany titulní) se nenachází žádná ústavněprávní argumentace, pomine-li Ústavní soud prostý odkaz na čl. 36 odst. 2 Listiny a tvrzení, že postupem účastníků řízení byla stěžovatelce odepřena "soudní ochrana i právo na spravedlivý proces".
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí městského úřadu jí nebylo doručeno do vlastních rukou, přičemž odkazuje na §72 odst. 1 správního řádu. Poukazuje rovněž na to, že rozhodnutí městského úřadu a krajského úřadu není náležitě odůvodněno. To je také důvodem, proč podává ústavní stížnost, v níž se domáhá, aby Ústavní soud postup správních orgánů učiněný v řízení o přestupku přezkoumal, napadená rozhodnutí zrušil a nařídil další pokračování přestupkového řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv.
8. Z ústavní stížnosti, ani z doplnění příloh doručených Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2020 není patrné, zda se stěžovatelka za účelem ochrany svých práv obrátila na správní soud a podala tak proti rozhodnutí krajského úřadu o zamítnutí odvolání, žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), popř. zda následně podala kasační stížnost podle §102 a násl. soudního řádu správního.
9. Ústavní soud měl za to, že stěžovatelka k ústavní stížnosti nejspíše opomněla doložit kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, popř. kopii o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu uvedeného v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatelky výzvou ze dne 1. 9. 2020, doručenou mu téhož dne do datové schránky, aby tuto vadu návrhu ve lhůtě do 5 dnů od doručení výzvy odstranil. Ve výzvě bylo mj. výslovně uvedeno, že k ústavní stížnosti nebylo rozhodnutí správního soudu (a to ani Nejvyššího správního soudu) přiloženo a současně, že z podání ani není patrné, zda se stěžovatelka na správní soud vůbec obrátila. Na tuto výzvu reagoval právní zástupce stěžovatelky tak, že "toto rozhodnutí /sdělení/ jsme Ústavnímu soudu v zastoupení mé klientky paní Beáty Pavlátové již zaslali dne 10. 8. 2020". Současně právní zástupce stěžovatelky v reakci na výzvu soudu uvedl, že "vzhledem k obsahu spisu... máme za to, že na náš případ dopadá ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, protože bylo zasaženo do našich ústavně zaručených základních práv a svobod".
10. Z ústavní stížnosti, doplnění jejích příloh a reakce na výzvu k odstranění vad návrhu lze dovodit, že za poslední procesní prostředek k ochraně práv podle §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka považuje samotné rozhodnutí, popř. sdělení odvolacího správního orgánu. V podáním označeném jako "dodání příloh k ústavní stížnosti..." ze dne 10. 8. 2020, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2020, absentuje rozhodnutí správního soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Současně se o nich stěžovatelka nezmiňuje ani v textu žádného svého podání.
11. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Rolí Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je být posledním garantem základních práv a svobod v rámci ústavního systému (usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 544/20). Subsidiarita ústavní stížnosti se pak projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z toho důvodu nemůže Ústavní soud považovat za přípustnou ústavní stížnost, v níž stěžovatelka napadá rozhodnutí či jiné akty správních orgánů, aniž by se domáhala ochrany svých práv před správními soudy, když tento prostředek ochrany byl přípustný.
12. Ve věci stěžovatelky vedl městský úřad standardní (nezkrácené) řízení o přestupku, které skončilo uznáním viny a uložením správního trestu. Toto rozhodnutí o přestupku stěžovatelka napadla opožděným odvoláním, pročež ho krajský úřad coby odvolací správní orgán zamítl. Namítá-li stěžovatelka vady v těchto řízeních, týkající se údajně nesprávného doručování a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, mohla se za účelem ochrany svých práv obrátit na správní soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 odst. 1 soudního řádu správního. Platí přitom, že žalobní legitimaci zde má každý, "kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti". Rovněž dle judikatury správních soudů platí, že rozhodnutí o zamítnutí opožděného či nepřípustného odvolání je možné přezkoumat ve správním soudnictví (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005 č. j. 4 As 59/2004-66).
13. Účelem řízení o ústavní stížnosti tedy s ohledem na výše uvedené není přezkoumávat správnost procesního postupu správních orgánů v řízení o přestupku, když stěžovatelka tento postup bezdůvodně nenapadla v žádném z řízení podle soudního řádu správního.
14. Ke sdělení krajského úřadu o nezahájení přezkumného řízení, vydaného ve vazbě na rozhodnutí o zamítnutí opožděného odvolání proti již pravomocnému správnímu rozhodnutí, Ústavní soud nad rámec výše uvedeného dodává, že toto sdělení nemusel stěžovatelce krajský úřad vůbec doručovat (argumentum a contrario §94 odst. 1 věta poslední správního řádu; shodně: JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád. Komentář. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 581). Má-li však stěžovatelka za to, že tímto sdělením, které ona sama pokládá za rozhodnutí, došlo k zásahu do její právní sféry, mohla se i zde bránit postupy podle soudního řádu správního. Nic takového však neučila.
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj