ECLI:CZ:US:2020:3.US.2219.20.1
sp. zn. III. ÚS 2219/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ostravská kreditní, s. r. o., v likvidaci, sídlem Oblouková 206/4, Ostrava, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, proti výrokům I., III. a VI. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 27 Cdo 4085/2018-873 a výrokům I., II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2017 č. j. 57 Co 648/2016-797, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Jaromíra Blažeje, sídlem Františka a Anny Ryšových 248/19, Ostrava, správce konkursní podstaty úpadkyně CRESS sportswear, s. r. o., 2) obchodní společnosti SINTEX, a. s., sídlem Moravská 1078, Česká Třebová, 3) obchodní společnosti NLB Factoring, a. s., v likvidaci, sídlem Gorkého 3037/2, Ostrava, 4) České republiky - Úřadu práce České republiky, sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7 - Holešovice, 5) České republiky - Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) a obchodní společnost REALIS-INVEST, s. r. o. žalobami pro zmatečnost brojily proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 6. 2011 č. j. 26 C 336/2008-243.
3. Okresní soud usnesením ze dne 13. 1. 2016 č. j. 26 C 336/2008-685 řízení o žalobách pro zmatečnost zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky a obchodní společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 57 Co 221/2016-712 odvolání stěžovatelky odmítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a změnil usnesení okresního soudu tak, že řízení o žalobě pro zmatečnost podané obchodní společností REALIS-INVEST, s. r. o. se nezastavuje (třetí výrok).
5. Okresní soud následně usnesením ze dne 25. 8. 2016 č. j. 26 C 336/2008-718 žalobu pro zmatečnost podanou obchodní společností REALIS-INVEST, s. r. o. zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
6. K odvolání stěžovatelky a obchodní společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. krajský soud usnesením ze dne 15. 3. 2017 č. j. 57 Co 648/2016-797, proti němuž směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, potvrdil předchozí usnesení okresního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý, třetí, čtvrtý a pátý výrok), a to tak, že stěžovatelka a obchodní společnost REALIS-INVEST, s. r. o. jsou povinny zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení částku 48 461 Kč (druhý výrok), druhé vedlejší účastnici řízení částku 84 562 Kč (třetí výrok) a třetí vedlejší účastnici řízení částku 64 372 Kč (čtvrtý výrok); dále rozhodl, že stěžovatelka a obchodní společnost REALIS-INVEST, s. r. o. na jedné straně a čtvrtá a pátá vedlejší účastnice řízení na druhé straně nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
7. Následné dovolání stěžovatelky, směřovalo-li proti prvnímu výroku usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané obchodní společností REALIS-INVEST, s. r. o. Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř., jako dovolání podané neoprávněnou osobou, když tímto výrokem krajského soudu nemohla v poměrech stěžovatelky nastat jakákoli újma. Dovolání stěžovatelky proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř., neboť těmito výroky bylo uloženo stěžovatelce a obchodní společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení jednotlivým vedlejším účastníkům řízení vždy částku nepřevyšující 50 000 Kč (srov. §261a odst. 3 o. s. ř.) a nešlo o žádnou z výjimek upravených v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Výrokem III. Nejvyšší soud uložil stěžovatelce a obchodní společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 274,50 Kč. Výrokem VI. Nejvyšší soud rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou na jedné straně a druhou, třetí, čtvrtou a pátou vedlejší účastnicí řízení na druhé straně nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozhodnutí krajského soudu (zejména ohledně výroků o náhradě nákladů řízení) vytýká jeho překvapivost., když krajský soud nikterak neavizoval, že bude vycházet při výpočtu z předmětu původního řízení a nikoliv z plnění, které je penězi neocenitelné. Předmětem řízení je totiž žaloba pro zmatečnost, kde se posuzují toliko důvody zmatečnosti a není možno při výpočtu náhrady nákladů vycházet z původního předmětu řízení (žaloby na zaplacení). Dále vyslovuje přesvědčení, že nelze změnit výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch osoby, která se neodvolala. Konečně rozporuje samotné stanovení výše náhrady nákladů, když by měly být nahrazovány pouze náklady účelně vynaložené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části směřující proti usnesení krajského soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro jeho nepřípustnost vyplývající přímo ze zákona, zaměřil se Ústavní soud na ústavní konformitu tohoto postupu. Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti napadá jednotlivé výroky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se jí týkají, avšak žádné konkrétní výhrady proti nim nevznáší. S ohledem na velice sporou (resp. zcela absentující) argumentaci stěžovatelky ohledně usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud omezí na konstatování, že posouzení přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu. Proti jeho závěru, že dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu bylo zčásti subjektivně nepřípustné (resp. podané neoprávněnou osobou) a zčásti nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nelze mít žádné výhrady. Odmítl-li se tedy Nejvyšší soud věcně zabývat dovoláním stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti ze zákona, nelze v tomto postupu spatřovat porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Výroky III. a VI. usnesení Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, sice stěžovatelka rovněž formálně napadá, ale obdobně jako u výroku I., jímž bylo její dovolání odmítnuto, žádnou argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní, nepřednáší, proto se jim Ústavní soud ani blíže nevěnoval. K uvedenému lze jen podotknout, že podle §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. se výrok o náhradě nákladů neodůvodňuje.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho nepřípustnost (ze zákona), nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již v dané části k dispozici neměla, a bylo namístě, domnívala-li se stěžovatelka, že krajský soud porušil její ústavní práva, brojit ústavní stížností již proti tomuto rozhodnutí. To však stěžovatelka neučinila a namísto toho se obrátila na Nejvyšší soud. Nesplnila-li stěžovatelka podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků je třeba na její ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části týkající se usnesení krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu