ECLI:CZ:US:2020:3.US.2256.20.1
sp. zn. III. ÚS 2256/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2020, č. j. 4 Tdo 68/2020-12742, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z trestního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 77 T 3/2014, byl stěžovatel společně s dalšími obviněnými a spoluobviněnými uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Za uvedený zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby uložil krajský soud stěžovateli podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let.
3. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 77 T 3/2014, podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 2 To 89/2018, zamítl s odkazem na §256 zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
4. Citované usnesení vrchního soudu bylo dne 4. 7. 2019 doručeno do datové schránky právního zástupce stěžovatele (č. l. 12412 tr. spisu), přičemž doručení nastalo fikcí dne 14. 7. 2019. Usnesení bylo následně doručeno dne 10. 7. 2019 i do vlastních rukou stěžovateli (č. l. 12412). Ve spise je dále další doručenka, dle které bylo právnímu zástupci vrchním soudem do datové schránky usnesení vrchního soudu doručeno ještě jednou, a to dne 17. 7. 2019. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání.
5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, jež bylo podáno prostřednictvím datové schránky dne 17. 9. 2019 (v úterý) Krajskému soudu v Ostravě, odmítl napadeným usnesením s odkazem na §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu jako opožděné, neboť dle něj bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. řádu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že poslední den lhůty připadl na den pracovního klidu (14. 9. 2019 byla sobota), a odkázal na §60 odst. 3 tr. řádu, dle kterého je v takovém případě poslední den lhůty nejbližší pracovní den. V projednávané věci dle Nejvyššího soudu došlo k doručení usnesení vrchního soudu fikcí doručení, a to 14. 7. 2019, přičemž Nejvyšší soud zdůraznil, že fikce doručení byla možná, když předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně nebyl rozsudek, nýbrž usnesení, takže doručení uložením je možné s odkazem na §64 odst. 1 písm. b), 4 tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že není zřejmé, ve věci kterého klienta bylo jeho obhájci doručováno - advokát byl v předmětné trestní věci obhájcem obviněného J. F. (stěžovatele v této věci) a dalšího obviněného M. T. Stěžovatel má za to, že dvojím doručením usnesení vrchního soudu do datové schránky obhájce, aniž by byl krajským soudem sdělen důvod dvojího doručení, popřípadě uvedena přesná specifikace, kterému z obžalovaných je usnesení vrchního soudu doručováno, a návazným odmítnutím stěžovatelova dovolání, došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel fakticky tvrdí, že usnesení vrchního soudu ze dne 21. 5. 2019, č. j. 2 To 89/2018-12323, které bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 14. 7. 2019, bylo doručováno ve věci odsouzeného M. T. a doplňuje: "když tento datum doručení usnesení byl obhájcem stěžovatele telefonicky sdělen i nové obhájkyni M. T. - JUDr. Ivě Kremplové, kdy tento postup potvrzuje i podání dovolání obhájkyni M. T., které bylo z její strany podáno dne 16. 9. 2020". Stěžovatel celkově dovozuje, že v jeho věci bylo doručeno až dne 17. 7. 2019, a od tohoto data odvíjí i lhůtu pro podání dovolání.
7. V důsledku popsaného postupu stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyly posouzeny dovolací důvody uvedené v dovolání a stěžovatel má za to, že mu bylo upřeno právo na přístup k soudu a na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo domoci se rozhodnutí, zaručené v čl. 95 odst. 1 Ústavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení, přičemž nejprve ověřil, byla-li ústavní stížnost podána včas - právnímu zástupci stěžovatele bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno dne 5. 6. 2020 do datové schránky (č. l. 12768 tr. spisu), podání doručené Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2020 bylo učiněno v zákonem stanovené lhůtě. Ústavní soud následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odmítnutím jeho dovolání pro opožděnost. Ústavní soud uvádí, že argumentace stěžovatele v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny a představuje polemiku se závěry dovolacího soudu o rozhodném dni doručení usnesení vrchního soudu.
11. Podle §265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 3 tr. řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
12. Ústavní soud ze spisu ověřil, že na č. l. 12346 tr. spisu je založena doručenka napadeného usnesení soudu druhého stupně o doručení usnesení vrchního soudu obviněnému J. F. dne 10. 7. 2019 osobním převzetím. Na č. l. 12412 je ve vztahu k tomuto obviněnému založeno potvrzení o dodání a doručení do datové schránky zvolenému obhájci JUDr. Alfrédu Šrámkovi. Z písemnosti se podává, že došlo k doručení fikcí dne 14. 7. 2019, neboť usnesení vrchního soudu bylo do datové schránky dodáno dne 4. 7. 2019, přičemž podle §17 odst. 1 ve spojení s §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"), k doručení došlo ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky - tedy v předmětné věci dne 14. 7. 2019.
13. Dle Ústavního soudu tedy ze spisu vyplývá, že právnímu zástupci stěžovatele byla dvakrát doručena stejná listina, přičemž poprvé mu bylo usnesení vrchního soudu doručeno dne 14. 7. 2019 (fikcí doručení). Od tohoto okamžiku by se měla odvíjet i dovolací lhůta, neboť, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, v případě opakovaného doručení jedné listiny témuž subjektu je rozhodný okamžik prvního doručení (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005). Dle Ústavního soudu tak obhájce neměl důvod domnívat se, že dovolací lhůta se pro stěžovatele odvíjí až od data 17. 7. 2019. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že ze spisu zjistil, že na č. l. 12415 je u usnesení vrchního soudu uveden úkol pro soudní kancelář: "opis rozhodnutí soudu II. stupně doruč: - odsouzenému M. T. ... - obhájce JUDr. Alfréd Šrámek (již doručeno u ods. F.)". Ústavní soud proto neshledal námitku stěžovatele, že doručované písemnosti do datové schránky ze dne 4. 7. 2019 (doručené fikcí dne 14. 7. 2019) byly určeny JUDr. Alfrédu Šrámkovi, jako právnímu zástupci jiného odsouzeného (M. T.), důvodnou, neboť tomu nenasvědčují ani záznamy ze spisu. Poslední den dovolací lhůty pro stěžovatele, vzhledem k tomu, že dne 14. 9. 2019 byla sobota, připadl na den 16. 9. 2019 (pondělí). Dovolání stěžovatele však bylo podáno až o den později, tedy i dle Ústavního soudu opožděně.
14. Za výše uvedených okolností (doručování zamítavého usnesení odvolacího soudu advokátovi, obhájci v trestní věci) proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 1 As 311/2017 ze dne 15. 2. 2018, který se týká doručování správních rozhodnutí a posouzení počátku běhu lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí prezidenta republiky, který rozhodl o nejmenování profesorem. Jak již připomněl Nejvyšší soud, fikce doručení byla ve věci možná, neboť doručované rozhodnutí vrchního soudu nebyl rozsudek, nýbrž usnesení, a proto doručení usnesení vrchního soudu uložením bylo možné s odkazem na §64 tr. řádu.
15. Ústavní soud dále přezkoumával obsah rozhodnutí dovolacího soudu a shledal, že Nejvyšší soud svůj postup podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu srozumitelně odůvodnil, popsal, proč na běh lhůty pro podání dovolání nemá vliv opětovné doručení stejné písemnosti (Ústavní soud z doručenek ověřil, že dne 14. 7. 2019 a 17. 7. 2019 byly právnímu zástupci stěžovatele doručeny shodné písemnosti). Nejvyšší soud vzal v úvahu i skutečnost, že poslední den lhůty připadl na den pracovního klidu a dle Ústavního soudu správně dospěl k závěru, že právnímu zástupci bylo usnesení vrchního soudu doručeno již dne 14. 7. 2019 a to fikcí doručení, přičemž Nejvyšší soud odkázal na relevantní právní úpravu (tr. řád, zákon o elektronických úkonech) i svou judikaturu, jež se na otázky doručování vztahuje. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu