ECLI:CZ:US:2020:3.US.2327.20.1
sp. zn. III. ÚS 2327/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Skoupé, zastoupené advokátem Mgr. Zdeňkem Pokorným, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2020 č. j. 23 Co 166/2020-102, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v rozsahu "částky 44 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 000 Kč od 30. 7. 2019 do zaplacení". Stěžovatelka má za to, že napadenou částí výroku rozsudku městského soudu došlo k porušení práva na rovné zacházení dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou u obvodního soudu domáhala po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 95 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Tento nesprávný úřední postup měl spočívat v průtazích v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 25 C 420/2013, jehož předmětem byla náhrada nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 380/2007.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2020 č. j. 19 C 152/2019-62 přiznal stěžovatelce právo na náhradu nemajetkové újmy ve výši 31 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), neboť shledal nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce (kompenzačního) soudního řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 25 C 420/2013 a současně dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako dostatečná kompenzace. Ve zbytku, tj. co do částky 63 750 Kč, nárok stěžovatelky zamítl (výrok II.). Současně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč (výrok III.)
4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala odvolání jak stěžovatelka (co do výroků II. a III.), tak i vedlejší účastnice (do výroku I. a III.). Městský soud proto v odvolacím řízení přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu v plném rozsahu, přičemž je zčásti změnil a ve zbytku potvrdil. Výrok I. rozhodnutí obvodního soudu změnil městský soud tak, že se žaloba stěžovatelky "zamítá co do úroku z prodlení z částky 31.250 Kč ve výši 10 % ročně od 5. 7. 2019 do 29. 7. 2019, jinak se v tomto výroku co do přiznané částky 31.250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 30. 7. 2019 do zaplacení potvrzuje". Zamítavý II. výrok rozhodnutí obvodního soudu o věci samé městský soud změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce "částku 19.750 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 30. 7. 2019 do zaplacení...". Ve zbytku "co do částky 44.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63.750 Kč od 5. 7. 2019 do 29. 7. 2019 a z částky 44.000 Kč od 30. 7. 2019 do zaplacení" pak rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Výrokem II. rozhodl městský soud o tom, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 21 516 Kč.
5. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obvodní soud postupoval v základu správně, když věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu a dospěl k závěru o nepřiměřenosti doby trvání posuzovaného (kompenzačního) řízení s tím, že pouhé konstatování porušení práva se v dané věci nejeví jako dostačující kompenzace. Současně však obvodní soud pochybil, pokud jde o určení konkrétní výše peněžité náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. Městský soud v prvé řadě zdůraznil, že pro účely posouzení přiměřenosti doby trvání kompenzačního řízení, jakož i při následné úvaze o formě a výši zadostiučinění za nesprávný úřední postup, je nutné zohlednit též dobu předběžného projednání nároku podle §14 zákona o odpovědnosti za škodu. Za rozhodnou dobu trvání posuzovaného řízení proto městský soud určil dobu od 30. 9. 2013 do 15. 10. 2013 a od 30. 10. 2013 do 11. 1. 2019, tedy dobu pěti let a tří měsíců. Obvodní soud tedy nepostupoval správně, když do rozhodné doby nezapočítal rovněž dobu 15 dnů předběžného projednání nároku u vedlejší účastnice.
6. Při určení konkrétní výše peněžitého zadostiučinění vyšel městský soud (ve shodě s obvodním soudem) ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. S ohledem na odlišně zjištěnou rozhodnou dobu trvání posuzovaného kompenzačního řízení však městský soud dospěl k odlišné základní částce peněžité náhrady, a to ve výši 63 750 Kč (po 15 000 Kč za každý rok řízení, polovina této částky v prvních dvou letech). Městský soud dále obvodnímu soudu vytkl, že přistoupil ke snížení základní částky náhrady o 30 % z důvodu složitosti řízení, kterou obvodní soud odůvodnil mimo jiné tím, že bylo třeba vyžádat soudní spis z původního řízení a vyzvat k odstranění vady odvolání. Podle městského soudu však jde o standardní postupy soudního řízení, které samy o sobě k jeho prodloužení nepřispěly. V procesní rovině však byla podle městského soudu složitost řízení "zvyšována počtem stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána. Je-li přiměřenou dobou trvání kompenzačního řízení na 2 stupních doba dvou let, pak v případě dovolacího řízení, které může důvodně trvat po dobu dalšího roku, dochází k prodloužení přiměřené doby řízení o 50 % (další 1 rok)... V konkrétním případě se pak přiměřená (roční) doba dovolacího řízení na celkové délce řízení podílí v rozsahu zhruba 20 %, v tomto rozsahu proto odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky" (bod 24).
7. Podle názoru městského soudu dále nebyl správný postup obvodního soudu, který přistoupil k dalšímu snížení základní částky o 20 % s odůvodněním, že význam řízení byl pro stěžovatelku snížený, neboť šlo o řízení kompenzační. Městský soud v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že "význam předmětného řízení pro žalobkyni je standardní, neboť sama o sobě skutečnost, že tu jde o řízení kompenzační, závažnost předmětu řízení pro žalobkyni nijak nesnižuje, ale ani nezvyšuje; žádné jiné konkrétní okolnosti, které by mohly mít za následek závěr o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni, tu zjištěny nebyly" (bod 28).
8. K navýšení základní částky peněžité náhrady nemajetkové újmy v případě stěžovatelky nelze podle městského soudu dospět ani použitím judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť bylo na stěžovatelce coby poškozené, aby "případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení uplatnil především již v jeho rámci jako okolnost významnou pro odpovídající navýšení tam projednávaného satisfakčního nároku. Takto koncipovaný prostředek nápravy, je-li využit, pak vede jednak k tomu, že poškozenému se dostane předmětné satisfakce dříve, než pokud se jí bude domáhat až v dalším navazujícím kompenzačním řízení, a jednak také k tomu, že nebude třeba další samostatné kompenzační řízení vůbec zahajovat a vést.... Pokud žalobkyně svůj nárok neuplatnila již v rámci samotného posuzovaného kompenzačního řízení, ač tak učinit mohla, pak v rámci navazujícího (tohoto) dalšího kompenzačního řízení již nelze požadovanou satisfakci dále ... navyšovat jen proto, že posuzované řízení bylo již samo o sobě řízením kompenzačním.... K další modifikaci základní částky již proto odvolací soud nepřistoupil" (body 29 a 30 odůvodnění).
9. Městský soud s ohledem na výše uvedené závěry přiznal stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 51 000 Kč. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle §224 odst. 1 a §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka se domáhá zrušení I. výroku výše uvedeného rozhodnutí městského soudu v části, podle níž se zamítavý II. výrok rozhodnutí obvodního soudu "potvrzuje co do částky 44 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 44 000 Kč od 30. 7. 2019 do zaplacení". Současně stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud nálezem vyslovil porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve vymezuje její rozsah a uvádí, proč proti napadené části výroku rozhodnutí městského soudu nepodala dovolání. Následně se stručně (str. 4 až 6) vyjadřuje k samotnému obsahu napadeného rozhodnutí, které v předmětné části považuje za protiústavní, neboť jí městský soud nepřiznal "poměrně vysokou výši náhrady škody" za nesprávný úřední postup způsobený průtahy v kompenzačním řízení. Stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu se zákon o odpovědnosti za škodu vztahuje rovněž na případy průtahů v kompenzačním řízení, přičemž je vždy třeba provést individuální posouzení každého případu. Podle stěžovatelky dále není "žádného, natož rozumného důvodu činit rozdíly v odškodnění mezi poškozenými podle toho, zda nárok uplatnili již v původním odškodňovacím řízení, anebo zvlášť v jiném odškodňovacím řízení". Není tedy "možné, aby v podstatě stejný poškozený byl za stejnou újmu jen se zdůvodněním uplatnění nároku v jiném řízení (či v jiné fázi) jednou odškodněn více a jednou méně".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti části jí napadeného výroku nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Z toho důvodu je také Ústavní soud nadán kasační pravomocí pouze v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, ale pouze přezkoumat (a kasačním rozhodnutím vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení [srov. nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41) nebo usnesení ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 103/18].
14. V případech, kdy stěžovatel fakticky namítá porušení svých ústavně zaručených práv v důsledku protiústavně (ne)přiznané výše náhrady újmy za průtahy v řízení či nepřiměřenou délku řízení, Ústavní soud konstatoval, že z hlediska ústavněprávního může být "posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod" (srov. např. usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1559/19, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
15. Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z ústavní stížnosti je patrné, že je založena na pouhé polemice se závěrem městského soudu o výši přiznaného nároku na peněžitou náhradu za nesprávný úřední postup podle zákona o odpovědnosti za škodu. Rozhodnutím městského soudu přitom bylo stěžovatelce poskytnuto zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení v peněžité částce vyšší, než jakou určil obvodní soud. Městský soud totiž ve prospěch stěžovatelky zahrnul do délky posuzovaného řízení rovněž dobu předběžného uplatnění nároku u vedlejší účastnice, redukoval snížení základní částky peněžité náhrady z důvodu složitosti řízení a dále odmítl snížení základní částky o 20 % provedené obvodním soudem s odůvodněním, že význam posuzovaného kompenzačního řízení byl pro stěžovatelku snížený. Stěžovatelka se však ústavní stížností fakticky domáhá další modifikace (navýšení) náhrady nemajetkové újmy nad základní částku z důvodu údajného velkého významu kompenzačního řízení pro ni.
16. Jak je patrné už z rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí (body 4 až 8), městský soud podrobně uvedl, jak při určení výše peněžité náhrady nemajetkové újmy postupoval a proč změnil odvoláním napadené rozhodnutí obvodního soudu právě v předmětném rozsahu. Městský soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatelky ohledně povahy, resp. významu posuzovaného kompenzačního řízení pro stěžovatelku a zřetelně uvedl, z jakých důvodů dovodil pouze "standardní význam posuzovaného řízení" pro stěžovatelku, tj. proč nepřistoupil k další modifikaci (zvýšení či snížení) základní částky (body 27 až 32 napadeného rozhodnutí).
17. Stěžovatelce byl městským soudem v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny přiznán nárok na zadostiučinění za nesprávný úřední postup způsobený nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, a to způsobem a ve výši odpovídající příslušným ustanovením zákona o odpovědnosti za škodu, při zohlednění závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Nutno rovněž podotknout, že stěžovatelka byla v řízení před městským soudem převážně úspěšná, když jí soud přiznal více než polovinu žalované částky a současně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
18. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že postupem městského soudu došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, podotýká Ústavní soud, že ze skutečnosti, že soud zaujal k výši nároku stěžovatelky jiný právní názor než ona sama, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98 a ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1814/20). Obsahem práva na soudní ochranu zásadně není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02).
19. Městský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelky, uvedl, z jakých skutkových okolností vycházel, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů při právním posouzení použil a jaké právní závěry z nich vyplývají. Příslušná ustanovení právních předpisů přitom vyložil ústavně slučitelným způsobem. Ani z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud nezjistil, že by městský soud v předmětném řízení jakkoliv vybočil z požadavků stanovených ústavním pořádkem.
20. Jelikož Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu