ECLI:CZ:US:2020:3.US.2330.20.1
sp. zn. III. ÚS 2330/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 4 Tdo 413/2019-4001, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 To 56/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, sp. zn. 10 T 9/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku formou spolupachatelství podle ustanovení §23 trestního zákoníku, jichž se dopustil způsobem a za okolností podrobně popsaných ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku.
3. Městský soud upustil od uložení souhrnného trestu k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který byl stěžovateli uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 T 9/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
7. Stěžovatel se s těmito rozhodnutími obecných soudů neztotožnil a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení. Shodně jako v jím podaném dovolání tudíž uvádí, že rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2013 obsahoval netransparentní pravidla, jež vytváří prostor k ovlivnění, komu daná trestní věc agendy T napadne, v čemž spatřuje porušení svého základního práva na zákonného soudce. Opětovně rozporuje rovněž postup při výběru přísedících, kteří byli dle jeho názoru ustanoveni v rozporu s pravidly uvedenými ve zmíněném rozvrhu práce. Stěžovatel má dále za to, že "Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů se snaží kriminalizovat jednání, které samo o sobě trestné není." Namítá, že postupoval jako řádný hospodář a zástupce státu, "vědom si jednak pověření dosažení úspor a jednak ve snaze zabránit dalšímu plýtvání finančních prostředků ze státního rozpočtu."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
9. Ústavní soud předně připomíná, že ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu přísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, jen došlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Základní námitka stěžovatele souvisí s tvrzeným zásahem do práva na zákonného soudce. Jak ovšem vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, tato námitka byla stěžovatelem uplatněna již v dovolání, přičemž byla Nejvyšším soudem podrobně a přesvědčivě vypořádána (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 40 - 51). Dovolací soud provedl podrobné šetření, vyžádal si rovněž upřesňující zprávu Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že "rozdělování napadlých věcí do agendy T probíhalo dle transparentních pravidel a řádně", když "trestní věc [stěžovatele], jakož i další věci napadlé do agendy T v inkriminované období, byly přiřazeny do senátů podle tehdy platného a účinného rozvrhu práce." Na postupu městského soudu, jenž zcela korespondoval s rozvrhem práce pro rok 2013, neshledává nic protiústavního ani zdejší soud.
11. K námitce stěžovatele (ovšem jen značně povšechně) poukazující na údajnou netransparentnost bodu I.12) rozvrhu práce městského soudu z roku 2013 [pozn. Ústavního soudu: dle citovaného ustanovení rozvrhu práce bude zastaven nápad v případě výraznějších rozdílů v nápadu do jednotlivých senátů, v případě přidělení do některého senátu věci, která svým rozsahem spisového materiálu či složitostí přesáhne výrazně obvyklý nápad do jednotlivých senátů, jakož i v případě, kdy předseda senátu ve funkci předsedy senátu bude končit, aby měl dostatek času vyřídit všechny neskončené věci do svého odchodu] Ústavní soud nepřihlédl, neboť ji považuje za ryze spekulativní. V nyní posuzovaném případě totiž dané ustanovení rozvrhu práce nebylo vůbec použito, když "v dané době [tj. v době, kdy městskému soudu napadla stěžovatelova věc] nedošlo k žádné změně v přidělování oproti běžným pravidlům rozvrhu práce" (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 46).
12. Co se týká tvrzeného nedodržení rozvrhu práce při výběru přísedících, i zde je možné odkázat na přesvědčivou argumentaci Nejvyššího soudu (srov. body 48-50). Jak totiž vyplývá z judikatury zdejšího soudu [srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307) ze dne 3. 8. 2016; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, přičemž je především vyžadováno, aby byli přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný. Toto kritérium bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno, když ani sám stěžovatel nezpochybnil, že v jeho věci rozhodovali přísedící, kteří podle rozvrhu práce patřili do senátu 10 T.
13. K argumentu stěžovatele, že jména ve věci rozhodujících přísedících podle seznamu abecedně nenásledují, lze stručně uvést, že výkon funkce přísedícího je zcela dobrovolný, může být odmítnut z důvodů pracovního či soukromého zaneprázdnění, v kterémžto případě - tak jako nyní - předseda senátu vybírá dále podle seznamu obsaženého v rozvrhu práce.
14. Další stěžovatelem uplatněné námitky míří ke zpochybnění naplnění skutkových podstat trestných činů vydírání a zneužití pravomoci úřední osoby, když zejména tvrdí, že nejednal úmyslně, jak dovodily obecné soudy, a proto neměl být uznán vinným.
15. Na tomto místě je nejdříve vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) ze dne 20. 6. 1995]. Provedené důkazy by totiž zdejší soud mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
16. Ústavní soud uvádí, že i podle závěrů Nejvyššího soudu (srov. bod 101) "soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech." Rovněž vrchní soud v napadeném usnesení (srov. bod 10) "zastává názor, že se oba obžalovaní dopustili jednání, které ve smyslu §13 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku vykazuje znaky trestného činu", přičemž poukazuje mj. na přepis odposlechů, z něhož jednoznačně vyplynulo, že "eventuální přidělení zakázky ve výši cca sta milionů korun by bylo možné pouze v případě, že OKsystem stáhne své podání na ÚOHS (nejpozději 15. 9. 2012)." K naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů se obsáhle vyjádřil rovněž Nejvyšší soud (srov. body 65-74), s nímž lze bez dalšího souhlasit, a to i v tom, že pokud snad stěžovatel uváděl jako motiv svého jednání úsporu státních prostředků, tak i pokud by tomu tak skutečně bylo, nelze ani dobře míněné jednání ospravedlňovat, jestliže je pohrůžka konána nedovoleně a nezákonně, což - řečeno jinak - znamená, že ani ušlechtilý úmysl nemůže být prostředkem k trestněprávnímu jednání.
17. Z výše uvedeného je tedy možné učinit závěr, že v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. nebyly přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Posuzovaná ústavní stížnost je tak ve své podstatě pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
18. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu