ECLI:CZ:US:2020:3.US.2331.20.1
sp. zn. III. ÚS 2331/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AITEC, s. r. o., sídlem Vilémovice 83, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2020 č. j. 30 Cdo 26/2020-155, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2019 č. j. 22 Co 1107/2019-118 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 28. května 2019 č. j. 7 C 123/2017-93, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení, a Schneider Electric France, sídlem Rue Joseph Monier 35, Rueil Malmaison, Francouzská republika, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 123/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud usnesením ze dne 28. 5. 2019 č. j. 7 C 123/2017-93 zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 51 000 EUR z titulu částečně nezaplacené faktury ze smlouvy o dílo ze dne 25. 7. 2014, na základě které stěžovatelka dílo (vanu na chemické procesy) vytvořila a následně je nainstalovala v sídle vedlejšího účastníka ve Francii (I. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok), a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 54 856 Kč stěžovatelce (III. výrok). Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že neshledal svou příslušnost podle čl. 26 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2015, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení"), ani podle jiného ustanovení Nařízení, a není tedy dána pravomoc soudů České republiky k rozhodnutí v této věci. Okresní soud uvedl, že příslušným k rozhodování ve věci by se stal pouze za situace, kdy by se vedlejší účastník řízení aktivně účastnil, což neučinil, neboť své vyjádření k žalobě podal opožděně. I kdyby však k tomuto vyjádření soud přihlédl, musel by vzít v úvahu odmítnutí vedlejšího účastníka podrobit se příslušnosti okresního soudu.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 8. 2019 č. j. 22 Co 1107/2019-118 usnesení okresního soudu v I. a III. výroku potvrdil (I. výrok), změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 33 589,60 Kč (II. výrok), a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení 10 406 Kč (III. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že se tento soud nestal ve věci příslušným, a proto muselo být řízení zastaveno. Na rozdíl od okresního soudu měl krajský soud za to, že své vyjádření k žalobě, ve kterém projevil vůli nepodrobit se pravomoci soudů České republiky, vedlejší účastník podal včas.
4. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, a to částečně pro vady, pro které nelze v řízení pokračovat, a částečně pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že řízení před okresním i krajským soudem bylo zatíženo procesní vadou, protože soudy vycházely při rozhodování o příslušnosti soudu z klíčového důkazu - vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 27. 5. 2019, ve kterém mimo jiné odmítl pravomoc českých soudů, toto vyjádření však bylo dle stěžovatelky učiněno prostřednictvím advokáta, který nebyl řádně zplnomocněn, neboť plná moc k zastupování nebyla podepsána členem statutárního orgánu vedlejšího účastníka, nýbrž osobou, která je členem středního managementu vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má za to, že z uvedeného důvodu nemůže vyjádření vedlejšího účastníka obstát, a proto jsou nesprávné i závěry okresního i krajského soudu o zastavení řízení. Taktéž dovolací soud dle stěžovatelky pochybil, když se řádně nevypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelky, ani se svou vlastní judikaturou (usnesení ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 20 Cdo 552/2006).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal.
9. Podle čl. 28 odst. 1 Nařízení platí, že je-li žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. V posuzované věci se vedlejší účastník podáním ze dne 25. 7. 2018 vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce k žalobě a současně namítl, že soudy České republiky nejsou příslušné k projednání žaloby z důvodu rozhodčí doložky, kterou si strany sjednaly. Na svém stanovisku setrval vedlejší účastník i ve svém vyjádření k odvolání stěžovatelky.
10. Z uvedeného je zřejmé, že nehodlal-li se vedlejší účastník účastnit řízení zahájeného proti němu v České republice, postačovala samotná jeho neúčast k tomu, aby vyjádřil nesouhlas s příslušností soudu, tím spíše je pak zřejmý jeho nesouhlas, vyjádřil-li se písemně, že příslušnost českých soudů odmítá. Stěžovatelka zpochybňuje toto vyjádření vedlejšího účastníka nikoli v tom smyslu, že by se domnívala, že by vedlejší účastník měl vůli účastnit se soudního řízení v České republice, nýbrž tvrdí, že plná moc k zastupování není udělena orgánem vedlejšího účastníka k tomu příslušným. Pro danou věc je však podstatné, jak toto tvrzení stěžovatelky, za předpokladu, že by bylo pravdivé, zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 20 Cdo 552/2006), podle které namítal-li povinný ve svém odvolání, že osoba, jež prostřednictvím právního zástupce podala jménem oprávněné návrh na nařízení exekuce, nebyla k tomuto oprávněna s poukazem na skutečnost, že byla z funkce jednatele odvolána valnou hromadou, musel odvolací soud danou námitku vzít do úvahy a náležitě se s ní vypořádat. Jak však Nejvyšší soud uvedl, na otázce oprávnění pana Sébatiena Niogreta jednat jménem vedlejšího účastníka usnesení krajského soudu nestojí, když s ohledem na čl. 28 odst. 1 Nařízení by soudy musely přezkoumat splnění podmínek mezinárodní příslušnosti i v případě, kdy by její nedostatek vedlejší účastník jako procesní vadu neuvedl. Ostatně Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatelka takovou námitku ve svém odvolání ani později v řízení před krajským soudem neuplatnila, poprvé námitku absence oprávnění pana Sébatiena Niogreta jednat jménem vedlejšího účastníka vznesla až v dovolání. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněný závěr krajského soudu o správnosti postupu okresního soudu, jež zastavil řízení pro nedostatek své příslušnosti, bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
11. Stěžovatelce přitom nelze přisvědčit v tom, že se Nejvyšší soud jejími dovolacími námitkami řádně nezabýval. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi stěžovatelkou v dovolání položenými otázkami, konkrétně i otázkou oprávnění Sébatiena Niogreta jednat jménem vedlejšího účastníka, a vyložil, proč tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Po Nejvyšším soudu však nelze požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem), takový postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek (správnosti obsahových náležitostí předložené plné moci) je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání naplnit nemůže. Aplikoval-li tedy Nejvyšší soud §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
12. Ústavní soud nepřehlédl, že v otázce "zneužití práva" Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, neboť neobsahovalo vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka založila svou ústavní stížnost v podstatě na jediné otázce, a to na vadách plné moci udělené zástupci vedlejšího účastníka a z nich vyplývajících důsledků, ostatní v dovolání uplatněné námitky, např. právě týkající se zneužití práva, kdy stěžovatelka tvrdila rozpor závěrů krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu (aniž uvedla, jakou judikaturu má na mysli) a ani způsob, jakým se s nimi dovolací soud vypořádal, nebyly pro věc podstatné, a Ústavní soud proto ze skutečnosti, že v této části stěžovatelka řádně nevyužila posledního procesního prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, nevyvozoval žádné procesní závěry.
13. Ze shodného důvodu se Ústavní soud nezabýval námitkou místa plnění závazku ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, která dle usnesení Nejvyššího soudu taktéž nezakládá přípustnost dovolání. Stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, že otázkou, zda a kde bylo místo plnění, a postupovaly-li soudy řádně při hodnocení příslušnosti, nebude s ohledem na procesní vady před soudy nižších stupňů Ústavní soud "zatěžovat" a odkázala na své (blíže nespecifikované) vyjádření. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než označit za ústavně souladný závěr Nejvyššího soudu, který s ohledem na svou judikaturu aprobovanou judikaturou Ústavní soudu (usnesení ze dne 26. 9. 2017 č. j. IV. ÚS 2207/11) dovodil, že obsah předmětných smluv je s ohledem na čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení třeba vykládat nezávisle na obsahu právních řádů jednotlivých členských států, a že proto není rozhodné, kterým právem se má daný závazek řídit, a není podstatné ani to, kdy a zda došlo k přechodu vlastnického práva k věci, jež měla být předmětem daného závazku.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu