ECLI:CZ:US:2020:3.US.2352.20.1
sp. zn. III. ÚS 2352/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 35 Co 70/2020-628 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. prosince 2019 č. j. 14 Nc 1357/2017-568, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) J. B., 2) nezletilé Š. B. a 3) nezletilého O. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro rozpor obou shora uvedených rozhodnutí s čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů (stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka) vždy v každém sudém týdnu do výchovy prvního vedlejšího účastníka a vždy v každém lichém týdnu do výchovy stěžovatelky (I. výrok). Stěžovatelce byla uložena povinnost přispívat k rukám prvního vedlejšího účastníka na výživu nezletilé (v době rozhodování soudu ve věku devíti let) částkou 7 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého (v době rozhodování soudu ve věku čtyř let) částkou 3 500 Kč měsíčně (II. výrok). Prvnímu vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost přispívat k rukám stěžovatelky na výživu nezletilé 1 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého 500 Kč měsíčně (III. výrok). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu a účastníků řízení (IV., V. a VI. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výchově a nákladech řízení státu potvrdil; ve výrocích o vyživovací povinnosti rodičů jej změnil tak, že stěžovatelce stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč a na výživu nezletilého částkou 2 000 Kč, prvnímu vedlejšímu účastníkovi stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé 2 500 Kč a nezletilého 2 000 Kč. Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje celkem tři okruhy námitek. Předně nesouhlasí se soudy stanovenou výší výživného, neboť je přesvědčena, že v řízení nebyla dostatečně zohledněna celková majetková situace prvního vedlejšího účastníka. Velmi podrobně pak vyjmenovává jednotlivé příjmy i další majetek, jímž má první vedlejší účastník údajně disponovat. Další stěžovatelčina námitka směřuje do posouzení jí vznesené námitky podjatosti znaleckého ústavu, kterému obvodní soud v řízení zadal zpracování znaleckého posudku, ze kterého oba soudy při hodnocení věci vycházely. Ačkoliv námitku podjatosti stěžovatelka uplatnila již v řízení před obvodním soudem, nebyla žádným způsobem vypořádána. V dalším řízení městský soud tuto námitku dle stěžovatelky bagatelizoval. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se střídavou péčí a namítá rovněž, že soudy žádným způsobem nezjišťovaly názor nezletilé. Ta měla komunikovat pouze s opatrovníkem bez přítomnosti rodičů, což stěžovatelka považuje za zcela nevhodné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
8. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Vyplývá to již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14). K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Ačkoliv stěžovatelka výslovně navrhuje zrušení pouze rozsudku městského soudu, z její argumentace je zřejmé, že fakticky brojí proti oběma ve věci vydaným rozhodnutím. Ústavní soud z uvedeného důvodu přezkoumal též rozsudek obvodního soudu.
10. Předně nelze pominout, že z obsahu rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které uplatnila již v odvolacím řízení, přičemž se všemi těmito námitkami se městský soud adekvátním způsobem vypořádal. K tomu Ústavní soud podotýká, že obecné soudy mají na rozdíl od něj výhodu přímých kontaktů se všemi dotčenými osobami, navíc často v okamžiku, kdy je rozhodováno o příslušných opatřeních. Ústavní soud proto už jen z tohoto důvodu nemůže nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy styku nezletilých dětí s jejich rodiči, což však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikoli plně reflektuje.
11. Soudy pečlivě zjišťovaly a hodnotily majetkovou situaci obou rodičů a provedly za tímto účelem rozsáhlé dokazování, k němuž Ústavní soud nemá výhrad. K námitce, že skutečná majetková situace prvního vedlejšího účastníka je ve skutečnosti mnohem příznivější, než tento účastník v řízení tvrdil, se vyjádřil již městský soud, který odkázal mimo jiné na příslušná kontrolní hlášení a souhrnná hlášení k dani z přidané hodnoty, jimiž byla stěžovatelčina tvrzení v tomto ohledu vyvrácena (viz zejména bod 30 odůvodnění rozsudku městského soudu).
12. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že z odůvodnění rozsudku obvodního soudu nevyplývá, že by se tento soud jakkoliv vypořádal s jí vznesenou námitkou podjatosti znaleckého ústavu. S ohledem na obsah námitky (kopie námitky byla přiložena k ústavní stížnosti), ve které stěžovatelka pouhými dvěma větami vyjádřila obecné obavy z podjatosti jednatelky znaleckého ústavu, jakož i s ohledem na skutečnost, že v dalších částech ústavní stížnosti se dokonce sama stěžovatelka na závěry posudku znaleckého ústavu jako na závěry zcela správné odvolává, však Ústavní soud považuje za dostačující, že popsané opomenutí obvodního soudu bylo zhojeno v odvolacím řízení, v němž byla tato námitka podrobně vypořádána (viz bod 28 rozsudku městského soudu).
13. Se stěžovatelkou nelze sdílet ani výhrady týkající se úpravy péče o nezletilé. Oba soudy rozhodující ve věci podrobně vysvětlily, proč považovaly za nejvhodnější svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, jež ostatně odpovídala v rozhodné době již praktikovanému režimu styku, na který byli oba nezletilí zvyklí. Zároveň též soudy neshledaly jakoukoliv okolnost, která by svěření nezletilých do střídavé péče bránila. Na tomto závěru Ústavní soud nespatřuje nic, co by odporovalo výše předestřeným kritériím ústavního přezkumu řízení ve věcech péče o nezletilé, a proto jej nehodlá - a z výše uvedených důvodů ani nemůže - jakkoliv zpochybňovat.
14. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn názor nezletilé vedlejší účastnice, když se soudy spokojily pouze se zprávou opatrovníka, aniž by nezletilou vyslechly. S touto námitkou se však vypořádal již městský soud, neboť ji stěžovatelka vznesla již ve svém odvolání, a Ústavní soud tak proto pouze rekapituluje, že ze zprávy opatrovníka vyplynulo, že nezletilá si přála, aby jí rodiče sdělili, zda má jít k soudu, či nikoliv. První vedlejší účastník ponechal rozhodnutí na nezletilé, kdežto právě stěžovatelka uvedla, že by s ohledem na věk nezletilé bylo nestandardní, aby šla k soudu. Následně nezletilá dospěla k názoru, že si k soudnímu jednání jít nepřeje, a proto jí sociální pracovnice sdělily, že veškerá její přání přetlumočí soudu ony (viz bod 27 rozsudku městského soudu). Za popsané situace proto Ústavní soud shledává ústavně přijatelným závěr městského soudu, který, neměl-li pochybnosti o tom, že opatrovníkem sdělené skutečnosti odpovídají přáním nezletilé, nepovažoval za nutné, aby byla proti své vůli znovu k celé věci vyslýchána.
15. Ústavní soud uzavírá, že soudy přistupovaly k vyvažování zájmů všech dotčených osob citlivě a ve snaze nalézt řešení, které bude nejen (avšak především) v nejlepším zájmu nezletilých, ale které bude zároveň přijatelné pro ostatní účastníky řízení. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními závěry soudů neztotožňuje nebo je dokonce ze subjektivního hlediska vnímá jako nespravedlivé, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu