ECLI:CZ:US:2020:3.US.244.19.1
sp. zn. III. ÚS 244/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezletilé Petry B., zastoupené matkou Janou B., 2) Anny B. a 3) Jiřího B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 30 Cdo 2715/2018-302, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2018 č. j. 1 Co 59/2017-271 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017 č. j. 36 C 210/2013-226, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatelů došlo napadenými rozhodnutími taktéž k zásahu do jejich práv zaručených čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 36 Cm 210/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelé se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 31. 12. 2013 domáhali po vedlejším účastníkovi náhrady nemajetkové újmy v celkové částce 7 000 000 Kč, neboť jim měla v důsledku odborného pochybení vedlejšího účastníka nastat újma na jejich osobnostních právech a právu na společný rodinný život spočívající v závažném poškození zdraví stěžovatelky 1), jehož příčinou byl podle stěžovatelů nesprávný léčebný postup vedlejšího účastníka, který až do 23. týdne těhotenství stěžovatelky 2) neurčil chorionicitu (počet placent), ačkoli věděl, že jde o dvojčetné těhotenství, a nepředal stěžovatelku 2) do péče specializovaného perinatologického centra.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2017 č. j. 36 C 210/2013-226 žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud žalobu posoudil podle §11 až 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a škodlivým následkem, tj. poškozením zdraví stěžovatelky 1). Soud uzavřel, že v projednávané věci nelze prokázat, že právě a pouze pochybení lékaře spočívající v pozdním odeslání stěžovatelky 2) do specializovaného gynekologického centra způsobilo závažné poškození zdraví stěžovatelky 1). Soud proto neshledal podmínky vzniku odpovědnosti vedlejšího účastníka za tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatelů.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. 1 Co 59/2017-271 rozsudek krajského soudu potvrdil a určil, že každý ze stěžovatelů je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 969,30 Kč. Vrchní soud souhlasil se závěry krajského soudu, že mezi jednáním lékaře a poškozením plodu nebyla shledána příčinná souvislost, neboť podle vyjádření znalců žádný doporučený postup léčby v posuzovaném případě dvojčetného těhotenství s úmrtím jednoho plodu (donátora) neexistoval. Postup vedlejšího účastníka byl znalci posouzen jako chybný, neboť se vedlejší účastník nezabýval chorionicitou dvojčetného těhotenství a nepředal stěžovatelku 2) do péče perinatologického centra, příčinná souvislost mezi opomenutím vedlejšího účastníka a tvrzenou újmou stěžovatelů však byla znalci vyloučena.
5. Rozsudek vrchního soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 2715/2018-302 jako nepřípustné odmítl, neboť v dovolání uplatněné námitky nesměřovaly proti právní otázce, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí vrchního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že zásadní podíl na poškození zdraví stěžovatelky 1) má akutní feto-fetální transfúze po nekontrolovaném úmrtí donora (plodu A), a že příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka, tedy pozdním odesláním stěžovatelky 2) do specializovaného gynekologického centra, popř. neinformováním o rizicích monochoriálního těhotenství, a škodlivým následkem, byla vyloučena. Stěžovatelé namítají, že byl-li i dle skutkových zjištění krajského soudu závažný stupeň syndromu feto-fetální transfuse rozvinut již dne 8. 8. 2011, potom je naprosto vyloučeno, aby byl tento syndrom způsoben až úmrtím jednoho z plodů v důsledku strangulace, zjištěným až dne 21. 9. 2011. Krajský soud navíc zamítl řadu důkazních návrhů stěžovatelů, konkrétně dekurzy Fakultní nemocnice Hradec Králové (dále jen "nemocnice") ze dne 20. 9. 2011 a 21. 9. 2011, navržené stěžovateli za účelem zpochybnění skutkových závěrů znalce doc. MUDr. Jaroslav Feyereisla, CSc., jenž argumentoval nedostatečnou frekvencí ultrazvukových kontrol v této nemocnici, přičemž stěžovateli navržené důkazy měly doložit nesrovnatelně vyšší frekvenci ultrazvukových kontrol. Stejně tak soud nepřipustil k důkazu výsledky pěti ultrazvukových vyšetření provedených v období od 9. 8. 2011 do 21. 9. 2011 navržených stěžovateli k důkazu postižení srdce stěžovatelky 1) již v době opožděného stanovení diagnózy, tedy již týdny před úmrtí plodu A. Krajský soud nevyhověl ani návrhu na výslech neonatologa doc. MUDr. Zbyňka Straňáka, CSc., MBA, jenž se vypracování shora zmíněného znaleckého posudku účastnil jako konzultant k posouzení otázek neonatologie, přičemž však četné otázky týkající se poškození zdraví stěžovatelky 1) jsou otázky vysloveně neonatologické (pediatrické). Stěžovatelé se domnívají, že za situace, kdy krajský soud staví své rozhodnutí na argumentu, že zásadní podíl na zdravotním stavu stěžovatelky 1) má akutní feto-fetální transfúze po nekontrolovaném úmrtí donora (plodu A), přičemž však odmítl celou řadu důkazů navržených právě na podporu jejich tvrzení, že k poškození zdraví stěžovatelky 1) došlo ve skutečnosti již týdny před tímto úmrtím plodu A, jeví se odmítnutí provedení těchto důkazů prakticky bez odůvodnění jako rozporné s principy spravedlivého procesu.
7. Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem vrchního soudu, který měl krajským soudem shledaný nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a újmou stěžovatelů za nikoli v rozporu s názorem znalce, že dřívější odeslání stěžovatelky 2) do perinatologického centra by pro ni bylo výhodnější, neboť znalec nebyl schopen říci, zda by včasná diagnóza a úspěšnější léčba zabránila poškození zdravotního stavu stěžovatelky 1). Stěžovatelé mají za to, že vrchní soud nejenže nejistotu ohledně výsledku včasné diagnózy a potažmo včasné léčby zjevně interpretuje ve prospěch vedlejšího účastníka, ale navíc očekává, že znalec bude schopen s jistotou zodpovědět otázku, "co by bylo kdyby". V této souvislosti stěžovatelé připomínají usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 (U 10/50 SbNU 451), podle kterého v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je velmi obtížné, ba vyloučené stanovit, zda tento postup byl nade vši rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. Vzhledem k tomu, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy v České republice nijak definován, nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek "stoprocentně" prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad způsobení škody, který by vyrovnával slabší postavení poškozených.
8. Stěžovatelé rozporují taktéž závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a tvrdí, že z obsahu dovolání je zcela zřejmé, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jaké konkrétní otázky procesního a hmotného práva dovolacímu soudu pokládají, a jak se při řešení uvedených konkrétních otázek dle jejich názoru vrchní soud odchýlil od předchozí v dovolání četnými konkrétními odkazy a citacemi jednoznačně specifikované judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
9. Závěrem stěžovatelé odkazují na opakovaně vyjádřený názor Ústavního soudu týkající se bezprostředního promítnutí čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte do procesních požadavků ve sporech týkajících se náhrady újmy způsobené nezletilým, opět s důrazem na řádné zhodnocení všech relevantních skutečností a okolností vzniku újmy, a požadavkem na řádné odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozporu s výše uvedeným nejenže dovolání nezletilé těžce zdravotně postižené stěžovatelky 1) odmítl, ale navíc jí ve II. výroku svého usnesení uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 114 Kč na náhradě dovolacího řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. V posuzované věci, jak je zřejmé z obsahu napadených rozhodnutí, ale i argumentace předestřené v ústavní stížnosti, jde o případ, kdy rozhodnutí soudu zjevně záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, a kdy soud pro složitost řešené otázky ustanovil postupem podle §127 odst. 1 o. s. ř. znalce. Znalec doc. MUDr. Jaroslav Feyereisl, CSc. ve znaleckém posudku ze dne 5. 12. 2016 na otázku č. 3, zda zdravotní stav stěžovatelky 1) je důsledkem a v příčinné souvislosti s postupem vedlejšího účastníka, uvedl, že závažný stav plodu po císařském řezu má příčinu v pozdní a neúspěšné léčbě TTTS syndromu, je však otázkou, zda by včasná a úspěšnější léčba zabránila rozvoji periventrikulární leukomalacie a dětské mozkové obrny. Znalec zdravotní stav stěžovatelky ad 1) spojuje s následky úmrtí jednoho z plodů a následně provedeného císařského řezu v nemocnici - viz odpověď na soudem položenou otázku č. 1, kdy znalec odpovídá, že zásadní podíl na zdravotním stavu stěžovatelky 1) má akutní feto-fetální transfuze po nekontrolovaném nitroděložním úmrtí donora. Na tomto svém závěru trval jmenovaný znalec i při jednání před krajským soudem, když byl-li tázán, aby se jednoznačně vyjádřil, zda zdravotní stav stěžovatelky 1) byl způsoben jednáním vedlejšího účastníka, odpověděl, že nikoliv.
13. Uvedený závěr znalce je shodný se závěrem znaleckého posudku vypracovaného MUDr. PhDr. Pavlem Čepickým, CSc. ze dne 17. 11. 2015, který předložil soudu k důkazu vedlejší účastník, a ve kterém znalec uvedl, že vedlejší účastník postupoval non lege artis, pokud nestanovil chorionicitu dvojčetného těhotenství, čímž porušil doporučení České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., ovšem porušil pouze organizační opatření, neboť lékařská věda byla nejednotná v tom, jaký má být postup u monochoriálních biamniálních dvojčat v této fázi těhotenství. Nelze tedy říci, že vedlejší účastník porušil některý všeobecně uznávaný poznatek lékařské vědy, neboť v té době žádný neexistoval. Dle znalce lze s jistotou říci, že výsledek těhotenství není v žádné příčinné souvislosti s péčí vedlejšího účastníka, resp. s tím, že vedlejší účastník stěžovatelku 2) neodeslal do perinatologického centra, protože výsledek těhotenství by byl stejný.
14. Ústavní soud po zvážení shora uvedeného konstatuje, že dospěl-li krajský soud na základě řádně provedeného dokazování k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a zdravotním stavem stěžovatelky 1), nelze tomuto jeho závěru z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Krajský soud, který vycházel při svém rozhodování zejména ze závěrů znaleckých posudků, bral v úvahu i závěry stěžovateli zmiňovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08, přesto však dovodil, že nebyla naplněna jedna z podmínek občanskoprávní odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti podle §13 občanského zákoníku, a to příčinná souvislost mezi pozdním odesláním stěžovatelky 2) do specializovaného gynekologického centra, popř. neinformováním o rizicích monochoriálního těhotenství, a zdravotním stavem stěžovatelky 1).
15. Mají-li stěžovatelé za to, že soud pochybil, když zamítl jejich návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461), ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143), ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) a další].
16. V posuzované věci krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tvrzení stěžovatelů o existenci příčinné souvislosti mezi zásahem objektivně způsobilým vyvolat nemajetkovou újmu, spočívajícím v popsaném jednání vedlejšího účastníka, a újmou na osobnosti stěžovatelů byla vyvrácena provedeným dokazováním, a návrhy na doplnění znaleckého posudku, jež se týkaly průběhu poskytování zdravotní péče porodnicko-gynekologické kliniky nemocnice, na tomto nemohou ničeho změnit. Krajský soud se tedy nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovateli namítaného pochybení, neboť řádně uvedl, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy, které směřovaly k prokázání skutečností týkajících se poškození plodu v souvislosti s úmrtím dvojčete, či četnosti a závěrů provedených ultrazvukových vyšetření v nemocnici, případně možností dalšího postupu v případě diagnózy monochoriálních dvojčat, provedeny, a soud vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci zjištěn.
17. Poukazovali-li stěžovatelé v řízení před krajským soudem i ve svém odvolání na nejasnosti v tom, nakolik ovlivnily zdravotní stav stěžovatelky 1) následky nitroděložního úmrtí druhého plodu, když závěry v tomto ohledu činil znalec, aniž by byl seznámen s potřebnou částí zdravotní dokumentace, nelze než souhlasit s tím, že doplnění dokazování v tomto směru by nic nezměnilo na závěru znaleckých posudků, že zdravotní stav stěžovatelky 1) nebyl způsoben pochybením vedlejšího účastníka. Je proto logické, že se soudy stěžovateli předkládanými otázkami vztahujícími se ke zdravotní péči poskytnuté stěžovatelce v nemocnici nezabývaly a navržené důkazy k objasnění tohoto skutkového stavu zamítly. Předmětem řízení totiž nebylo zjištění všech rozhodných okolností týkajících se příčiny zdravotního postižení stěžovatelky 1), nýbrž pouze rozhodnutí, zda tento následek byl způsoben jednáním vedlejšího účastníka.
18. Tvrdí-li stěžovatelé, že závěr soudů o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a zdravotním stavem stěžovatelky 1) je v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, podle kterého v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek "stoprocentně" prokazované příčinné souvislosti přehodnotila, nelze než uvést, že v posuzované věci soudy neměly na základě závěrů znaleckých posudků žádné pochybnosti o tom, že příčinná souvislost mezi neodesláním stěžovatelky 2) do specializovaného gynekologického centra a zdravotním stavem stěžovatelky 1) byla vyloučena. V tomto směru se oba znalci vyjádřili jednoznačně. Obecné soudy tedy nepochybily, když i s přihlédnutím k výslovně v odůvodnění rozsudku krajského soudu zmíněné obtížnosti unesení důkazního břemene stěžovateli coby slabší strany nedospěly k závěru, že by jednání vedlejšího účastníka bylo objektivně způsobilé v daném případě vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení fyzické a morální integrity stěžovatelky 1).
19. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. ze dne 13. 9. 2012 II. ÚS 2888/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cza v něm citovanou judikaturu. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), v němž uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
20. To se však v posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, když Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu nezjistil ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu spočívá na zjištění, že postup vedlejšího účastníka při poskytování zdravotní péče nebyl v příčinné souvislosti s poškozením zdraví stěžovatelky 1), podstatou dovolání je však námitka, že vrchní soud zatížil řízení vadou, když neprovedl navrhovaný důkaz přezkoumáním další zdravotnické dokumentace z nemocnice, v jehož důsledku by zřejmě podle názoru stěžovatelů mělo dojít k odlišným skutkovým zjištěním. Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, zejména ze znaleckých posudků, vyhodnotil Nejvyšší soud jako uplatnění nepřípustného dovolacího důvodu, jenž neodpovídá úpravě obsažené v §241a odst. 1 o. s. ř., podle které lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Takovému závěru Nejvyššího soudu nelze z pozice ústavnosti čeho vytknout.
21. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu