ECLI:CZ:US:2020:3.US.2456.20.1
sp. zn. III. ÚS 2456/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., t. č. Vazební věznice České Budějovice a stěžovatele K. M., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupených JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2020 č. j. 5 Tdo 1208/2019-11860, a to "v části, kterou zůstávají zbývající části výroku pod bodem IV. rozsudku nezměněny", proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 4 To 8/2018-11320 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 9 T 1/2007-10471, a to ve vztahu ke stěžovatelům, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (mimo části výroku, kterou byl zrušen trest propadnutí majetku), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud"), a to ve vztahu ke stěžovatelům, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 4) tr. zákona spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, u stěžovatelky zčásti samostatným jednáním, dále trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákona (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 1. 7. 2008), spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, u stěžovatelky zčásti samostatným jednáním. Uvedené trestné jednání spočívalo, stručně řečeno, v tom, že skupina obviněných vytvořila mezi roky 2001 a 2004 společenství osob s vnitřní strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti, každý v rámci své konkrétní pozice, kterou v rozhodnou dobu zastával, a tito se zaměřili na neoprávněnou manipulaci s majetkem spadajícím do konkursních podstat označených úpadců, který byl odčerpáván či záměrně snižován s cílem poškodit konkrétní úpadce, resp. jejich věřitele. Za uvedené jednání byli stěžovatelé odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a v zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a strojírenství, činnosti organizačního a ekonomického poradce, činnosti realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží, na dobu osmi let a k trestu propadnutí majetku. Stěžovatelům byla dále uložena povinnost k náhradě škody.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, z jehož podnětu zrušil vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v části o trestu a sám nově odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti (ve shodném rozsahu jako krajský soud) u stěžovatelky na dobu pěti let a v případě stěžovatele na dobu šesti let a dále k trestu propadnutí majetku.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé a další obvinění dovolání. Napadeným usnesením zrušil Nejvyšší soud část rozsudku vrchního soudu, kterou byl obviněným uložen trest propadnutí majetku. V ostatních částech ponechal Nejvyšší soud rozsudek nezměněn.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí a předchozího průběhu řízení účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k uložení trestu v souvislosti s délkou řízení. Nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, pokud jde o razantní snížení trestu či aplikaci testu proporcionality, neboť se nezabýval skutečnými dopady porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k oběma stěžovatelům a zejména v souvislosti s uloženými tresty a jejich výkonem po době, která fakticky dvakrát přesahuje přiměřenou délku řízení, jak je judikována Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Trest uložený vrchním soudem neodpovídá zákonným ustanovením. Poukazují na judikaturu Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu. Pokud by stěžovatelé trestnou činnost spáchali, tato byla pouhým zlomkem ve vztahu k trestné činnosti, která byla předmětem trestního řízení. Trest odnětí svobody byl pak zkrácen "jen o 28 %". Při skutečném použití testu proporcionality by trest odnětí měl být trestem podmíněným.
7. Stěžovatelé vznáší námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Ten spatřují ve skutečnosti, že krajský soud neodůvodnil zamítnutí provedení navržených důkazů. Omluva Nejvyššího soudu s tím, že k pochybení došlo s ohledem na složitost věci, nemůže dle stěžovatelů obstát.
8. Nejvyšší soud dle stěžovatelů bagatelizoval vyjádření znalce Ing. Kubíka a odůvodňoval postup krajského soudu podle znaleckého posudku A-Consult plus, s. r. o., když toliko z něho pak vychází výpočet údajného poškozování. Nejvyšší soud nezmiňuje, že postup výpočtu byl ústavem proveden bez řádného zadání a zdokumentování. Stěžovatelé prokázali, že kromě oceňovaných položek znaleckým ústavem byla provedena řada dalších prací, což řešilo právě odborné vyjádření Ing. Kubíka, které nevycházelo pouze ze sdělení stěžovatele, jak uvedl Nejvyšší soud, ale i z dalších důkazů. Z předchozího dokazování vyplynulo, že zpracovatelé posudku, kteří ani sami znalci nejsou, oceňovali pouze to, co jim bylo ukázáno a způsobem, který byl od nich požadován. Byť posudek nebyl správně zadán, byl vypracován bez doložení podkladů a zvolení správné metody ocenění, navržené důkazy soud proto zamítl.
9. Na extrémní nesoulad pak poukazují stěžovatelé v rozhodování soudů o údajné legalizaci výnosů prostřednictvím společnosti POPLARS SOLUTIONS LIMITED. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění vrchního soudu, blíže se však námitkami nezabývá, především neřeší skutečnost, že bylo v řízení prokázáno, že žádné platby fakticky do zahraničí nebyly poukazovány a zahraniční společnost ani žádné platby neobdržela. Důkazy týkající se této firmy jsou až na jedinou výjimku nepodepsané, neorazítkované. Ačkoliv stěžovatelka pravost jejího podpisu na jediné smlouvě s touto firmou popřela, odvolací ani dovolací soudy tento rozpor neřešily, posudek z oboru písmoznalectví nebyl zadán. Údajné vyvádění finančních prostředků získaných v konkurzu prostřednictvím výše uvedené společnosti je dovozováno z posudku Ing. Ivo Strejce, tomu stěžovatelé vytýkají účelovost. Tento posudek však paradoxně v souvislosti s vyjádřením znalce svědčí o tom, že všechny práce byly subdodavatelsky prováděny, a to i jiným zákazníkům. Stěžovateli navrženými důkazy vyvracejícími závěry soudu o tom, že stěžovatelka a firma INTTHERM práce nedělali a náklady byly fiktivními náklady za poradenskou činnost vyváděné přes zahraniční firmy, se soudy nezabývaly.
10. Porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k odnětí zákonného soudu spatřují stěžovatelé v přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Tuto námitku sice v dovolání neuplatnili, nicméně byla uplatněna dalším z odvolatelů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv;
ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v těch částech, ve kterých jsou napadeny nezrušené části rozsudků krajského soudu (viz sub 3) a vrchního soudu (viz sub 4).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ve své rozhodovací činnosti dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že téměř totožnými námitkami se z podnětu stěžovateli podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatelé navzdory tomu setrvávají v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Ve stručnosti lze proto k námitkám stěžovatelů uvést následující.
14. Vůči námitce týkající se otázky vlivu nepřiměřené délky trestního řízení na druh, resp. výměru uložených trestů odnětí svobody a vedlejších trestů Ústavní soud předně připomíná, že aplikace obecných zásad o ukládání trestů spadá téměř výhradně do kompetence obecných soudů, které v trestním řízení provádějí jednotlivé důkazy a jsou tedy, s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, nejlépe způsobilé vyměřit pachatelům trestné činnosti přiměřený trest. Není úkolem Ústavního soudu tyto jejich závěry nahrazovat vlastními, nepřekročí-li soudy svým postupem ústavou dané meze jejich diskrece (např. porušením principu nulla poena sine lege) nebo neodůvodní-li dostatečně svůj postup. Žádný ústavněprávní deficit Ústavní soud v tomto ohledu v napadených rozhodnutích neshledal.
15. Nejvyšší soud shodně s vrchním soudem byl si vědom mimořádné délky trestního řízení. Celková délka řízení byla sice zaviněna především postupem orgánů činných v trestním řízení (nikoliv vystupováním obhajoby), zároveň však nebylo lze přehlédnout spojitost s celkovým počtem obviněných, rozsahem a povahou trestné činnosti (její sofistikovanost a specifičnost spáchání v insolvenčním řízení) a zvláštním postavením hlavního obviněného J. B. (jako soudce). Z toho pak logicky vyplývá rozsáhlost důkazního materiálu a nutnost provedení mimořádného množství úkonů. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že nepřiměřená délka řízení byla, v souladu s judikaturou ESLP, vrchním soudem dostatečně kompenzována při výměře trestů odnětí svobody, ale i vedlejších trestů. Uložené tresty spojené s omezením osobní svobody u stěžovatelů tedy vzhledem k zjištěným průtahům v trestním řízení, tak i povaze trestné činnosti, způsobu jejího provedení, výši škodlivých následků i osobám stěžovatelů, shledal Nejvyšší soud odpovídající. Proporcionalita mezi spáchanými skutky a sankcemi za ně uloženými (kromě trestu propadnutí majetku) byla vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dle Nejvyššího soudu zachována.
16. Ústavní soud považuje uvedené závěry Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Nejvyšší soud své odůvodnění opírá o závěry ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP (body 69, 75, 77 a násl. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu k délce řízení, průtahům v řízení a kompenzaci těchto pochybení vztahující se k argumentaci a námitkám stěžovatelů v dovolání i k jejímu opakování v ústavní stížnosti). Závěrům napadených rozhodnutí tak Ústavní soud může plně přisvědčit, zejména tam, kde jsou jimi vypořádávány námitky týkající se stěžovatelů (body 39 až 41 napadeného rozsudku vrchního soudu).
17. Další námitky stěžovatelů uplatněné v ústavní stížnosti se týkají tvrzeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, soudy zjištěnými skutky a přijatými závěry. Nesoulad předně spatřují v tom, že krajský soud nedostál své povinnosti přesvědčivým způsobem vyložit, jaké důvody vedly k zamítnutí provedení důkazů. Ústavní soud sice musí přisvědčit stěžovatelům v tom, že krajský soud pochybil, když se opomenul k důvodům nadbytečnosti návrhů v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku vyjádřit (jak rovněž konstatoval vrchní soud v bodě 25 a 34 napadeného rozsudku a Nejvyšší soud v bodě 120 odůvodnění napadeného usnesení), toto pochybení však nedosahuje takové intenzity, aby Ústavní soud přistoupil ke kasaci jeho rozhodnutí. Rozhodující je, že své rozhodnutí o odmítnutí důkazů z důvodu nadbytečnosti krajský soud v závěru hlavního líčení dne 25. 11. 2015 odůvodnil, tedy patřičně na návrhy stěžovatelů procesně reagoval. Lze proto souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že uvedené pochybení je toliko formální povahy a bylo způsobeno s největší pravděpodobností mimořádnou složitostí a obsahovou rozsáhlostí věci.
18. Ostatní stěžovateli uplatněné námitky jsou již jen polemikou se způsobem, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěly. Jak uvedl Nejvyšší soud, tzv. extrémní nesoulad stěžovatelé spatřovali především v nesprávném vyčíslení výše výpočtu údajného poškozování, tedy výše odčerpaných finančních prostředků z konkurzních podstat úpadců prostřednictvím obchodních společností INTTHERM, s. r. o. a JMT ovládaných stěžovateli (obviněnými) a v hodnocení důkazů, které měly dokládat, že se stěžovatelé dopustili trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti prostřednictvím společnosti POPLARS SOLUTIONS LIMITED. Stěžovatelé pak konkrétně zpochybňovali především obsah a závěry znaleckých posudků a jejich nevhodné zadání či namítali neprovedení jimi navrhovaných důkazů.
19. Ústavní soud však ani v tomto ohledu žádný extrémní rozpor či ústavně významná pochybení v napadených rozhodnutích neshledal. Nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelů o nedostatečnosti vypořádání námitek, zejm. v případě Nejvyššího soudu. Ten se s nimi dle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil (srov. body 122 až 127, 131 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ale i bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu). Samotný fakt, že Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí soudu nižšího, nelze považovat za protizákonný či protiústavní postup; zopakování závěrů, které vyšší soud považuje za správné, by bylo nadbytečné.
20. Namítají-li stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k odnětí zákonného soudce, tj. přikázání věci vrchnímu soudu, je třeba poznamenat, že tuto námitku stěžovatelé neuplatnili v podaném dovolání (srov. obdobně usnesení ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2606/20, bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na htto://nalus.usoud.cz). Z toho důvodu nemůže Ústavní soud vytknout Nejvyššímu soudu, že se s touto námitkou nevypořádal, neboť mu nebyla s argumentací předložena. Předmětnou námitkou se však již Ústavní soud opakovaně v minulosti zabýval (viz zejména usnesení ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 2742/11 nebo ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 3146/11, a rovněž usnesení ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 3082/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na citovaná usnesení Ústavního soudu ostatně odkazoval rovněž vrchní soud v napadeném rozsudku (bod 15 odůvodnění), a to v reakci na odvolací námitku P. T. k otázce (ne)příslušnosti vrchního soudu pro rozhodování v předmětné věci. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal důvod se od závěrů ve výše uvedených usneseních jakkoliv odchýlit a na jejich odůvodnění lze proto plně odkázat.
21. Argumentace uplatněná stěžovateli tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jich základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další tvrzená práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí soudní ochrany a spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily a právními závěry v podobě viny stěžovatelů, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasazovat.
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V těch částech ústavní stížnosti, ve kterých jsou napadeny vrchním soudem již zrušené části rozsudků krajského soudu (viz sub 3) a vrchního soudu zrušené Nejvyšším soudem (viz sub 4), bylo třeba ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť není oprávněn rušit již zrušená rozhodnutí orgánů veřejné moci nebo jejich části.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu