ECLI:CZ:US:2020:3.US.2505.20.1
sp. zn. III. ÚS 2505/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HAL TRADE, s.r.o., se sídlem ul. B. Němcové 37/IV, Chlumec nad Cidlinou, zastoupené Mgr. Lenkou Balkovou, advokátkou se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 3817/2019-527, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 62 Co 409/2018-474, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2018, č. j. 10 C 12/2013-411, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka totiž podle svého přesvědčení dostála povinnosti vylíčit pro svůj uplatněný nárok všechny podstatné skutečnosti, jak to má na mysli §118a odst. 1 o. s. ř. Proto nebyl důvod stěžovatelce nepřiznat náhradu škody v požadované výši (zahrnující rovněž ušlý zisk), když stěžovatelka kvůli požáru zaviněnému neodbornou opravou stěžovatelkou pronajatých výrobních prostor nemohla vyrábět sirup a musela nechat vyčistit svůj výrobní prostor.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení náhrady škody ve výši 5 432 047 Kč s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby byl vznik škody, způsobený požárem v provozovně stěžovatelky dne 14. 3. 2006, kdy tato žaloba byla podána až po 4 letech od požáru a 1 rok od ukončení její činnosti. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka nevymezila žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
8. Ústavní soud předně uvádí, že není pravda, že by obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích vyšly z toho, že výši ušlého zisku (v rámci nároku na náhradu škody) nelze podpůrně určit srovnáním s předchozím adekvátním obdobím. Naopak, zvláště městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí v této souvislosti nepřehlédl, že ze stěžovatelkou předkládaných dokumentů (které ovšem městský soud považoval za nedostatečné, byť z nich vycházel i soudem ustanovený znalec) vyplývá značné zlepšení ekonomické situace stěžovatelky, kterého by bývala byla dosáhla, nebýt uvedeného požáru; to i přesto, že v předchozích obdobích (2003 - 2009, s výjimkou roku 2004) byla stěžovatelka společností spíše ztrátovou a neplatila ani daň z příjmů. Už proto neobstojí tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy s dokumenty, jimiž chtěla podložit jí požadovaný nárok, nepracovaly jen proto, že byly částečně v cizím jazyce. Ve skutečnosti totiž obecné soudy rozborem statistické části těchto dokumentů dospěly k výše uvedenému závěru o nadhodnocení ekonomických výsledků stěžovatelky v roce požáru, na což ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje. Jejím úkolem přitom bylo prokázat, že by zisk v tvrzené výši skutečně dosáhla, a to navzdory špatným ekonomickým výsledkům v předchozích letech.
9. Obecné soudy se rovněž v napadených rozhodnutích nijak neodchýlily od právního závěru, který plyne již z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, tedy že vylíčení rozhodných skutečností může mít původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (stěžovatelka) k žalobě přiloží.
Nicméně - a to stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentačně poněkud pomíjí - onen odkaz nesmí stírat rozdíl mezi skutkovými tvrzeními (stíhajícími stěžovatelku jako účastníka řízení) a skutkovými zjištěními, jež příslušejí soudu.
10. Zvláště městský soud přitom (zejména v odst. 47) odůvodnění svého rozsudku popsal, že ze stěžovatelčiny žalobní argumentace není zřejmé, která tvrzení mají z listin přiložených k žalobě vlastně plynout. Potřebná skutková tvrzení tedy stěžovatelka bez dalšího nemohla splnit například jen tím, že soudu poskytla kompletní účetní přehledy (srov. k tomu její argumentace na str. 8 ústavní stížnosti). Otázka povinnosti překladu, kterou stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1656/2015, na městský soud klade, pak pro případnou použitelnost stěžovatelkou k žalobě přikládaných dokumentů neměla zásadnější vliv (i kdyby tedy městský soud otázku povinnosti překladu k žalobě připojených dokumentů vyřešil špatně), neboť tyto dokumenty byly pro městský soud nevěrohodné z důvodů uvedených shora. Neodrážely totiž skutečnou ekonomickou situaci stěžovatelky.
11. Za těchto všech okolností je proto podle Ústavního soudu zcela akceptovatelný závěr obecných soudů, že stěžovatelka - vzdor poučení ve smyslu §118a o. s. ř. - nedoplnila rozhodné skutečnosti ohledně vzniku a výše tvrzené škody, a proto obecným soudům nezbylo, než jejímu žalobnímu žádání nevyhovět.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu