ECLI:CZ:US:2020:3.US.2515.20.1
sp. zn. III. ÚS 2515/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 91/28, Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2020 č. j. 13 Co 389/2019-338, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a A. K. a nezletilého F. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel zároveň požádal o přednostní projednání věci.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 8. 2019 č. j. 0 P 479/2014-291, a to tak, že se nezletilý vedlejší účastník (dále také jen "nezletilý") odnímá ze střídavé péče rodičů, do které byl svěřen rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 10. 2015 č. j. P 479/2014-114 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 13 Co 698/2015-155 a svěřuje se do péče matky (první vedlejší účastnice) a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele od právní moci napadeného rozsudku platit výživné pro nezletilého v částce 3 000 Kč měsíčně (I. výrok). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (II., III. a IV. výrok).
3. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, která považoval za správná, a dále doplnil dokazování zprávami Základní školy a mateřské školy A ze dne 20. 1. 2020 a Základní školy B ze dne 24. 1. 2020 o prospěchu nezletilého a o jeho chování ve školním kolektivu, zprávami Magistrátu města K. ze dne 4. 2. 2020 a Městského úřadu v H. ze dne 21. 2. 2020 o výsledcích šetření v rodině v místě bydliště stěžovatele i první vedlejší účastnice, výpověďmi stěžovatele a první vedlejší účastnice a dalšími listinnými důkazy. Po jejich posouzení dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu bylo třeba změnit, neboť v posuzované věci existovalo hned několik závažných překážek bránících uplatnění střídavé péče. Dle krajského soudu představuje střídání dvou školních prostředí (která je nezletilý nucen navštěvovat z důvodu velké vzdálenosti bydlišť obou rodičů) významnou psychickou zátěž a intenzivní stres, který nezletilý s ohledem na svůj útlý věk a okolnosti případu, především narušený vztah mezi rodiči a jejich komunikační potíže, zvládá pouze s vypětím všech sil. Tyto faktory mohou mít dle soudu časem závažný negativní dopad na jeho řádný psychický vývoj, případně i na zdravotní stav, což se již nyní začíná projevovat v podobě pravidelných tiků. Při zvažování variant výlučné péče krajský soud dospěl k závěru, že nezletilý bude mít v péči první vedlejší účastnice lepší předpoklady toho, že mu bude umožněn široký styk se stěžovatelem a že jejich vzájemné vztahy budou zachovány i do budoucna (naproti tomu na straně stěžovatele soud zjistil deficit rodičovské zodpovědnosti, když stěžovatel opakovaně vyjadřoval negativní postoje vůči první vedlejší účastnici a neuznával její rodičovskou roli, přičemž se s tím netajil ani před nezletilým). Krajský soud zohlednil rovněž důležitost zachování a rozvíjení sourozeneckých vazeb mezi nezletilým a jeho polorodým bratrem (mladším synem první vedlejší účastnice).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na neaktuálních informacích, když soud pracoval s rok a půl starým znaleckým posudkem, jehož závěry si nijak neověřil. Nezletilý, jemuž bylo v době posledního jednání soudu osm let, nebyl v řízení slyšen, jeho názor nebyl zjišťován a krajský soud navíc nepřihlédl ani k jeho přání být ve výlučné péči stěžovatele, čímž zasáhl do práva nezletilého na rovné postavení účastníků řízení a do práv zaručených mu Úmluvou o právech dítěte. Závěry krajského soudu o bezproblémovější péči první vedlejší účastnice stěžovatel považuje za rozporné s provedeným dokazováním a namítá, že soud byl povinen zjišťovat všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci, což neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Nebylo možno nicméně přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelem, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilého vedlejšího účastníka. K tomu však nutno uvést, že v řízení před obecnými soudy byl nezletilému ustanoven kolizní opatrovník podle §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to statutární město K., neboť zákonný zástupce nemůže za nezletilého jednat v případě, že jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy nezletilého. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému pro střet zájmů tak již jeho rodič nevykonává jeho zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. V nyní posuzovaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovatelem a nezletilým jeví nevyhnutelnou, neboť ústavní stížností je navrhováno zrušení rozhodnutí, jímž byl nezletilý odejmut ze střídavé péče stěžovatele a první vedlejší účastnice a svěřen do péče této vedlejší účastnice. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Ústavní soud proto v části, v níž je stěžovatelem namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilého, ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zvažoval i to, zda není namístě ustanovit nezletilému opatrovníka pro řízení o nynější ústavní stížnosti podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §29 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na níže uvedené důvody však nepovažoval takový postup za účelný. K tomuto závěru Ústavní soud vedla jednak skutečnost, že opatrovník, jenž v řízení nezletilého zastupoval, mohl v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu podat jménem nezletilého ústavní stížnost (srov. nález ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3794/17, bod 13, či nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35), což však neučinil. Dále pak nebylo možno přehlédnout ani to, že obsah podání, vývoj řízení před obecnými soudy i relativně nízký věk nezletilého, jenž mu zatím neumožňuje plně pochopit účel a smysl soudního řízení, nasvědčují spíše tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatele, který se v posuzované věci snaží prostřednictvím nezletilého dosáhnout prosazení především vlastních zájmů. Proto Ústavní soud v části, jež se týká namítaného porušení základních práv a svobod nezletilého, rozhodl, jak je uvedeno výše (bod 6 usnesení), a k ustanovení opatrovníka nepřistoupil.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
10. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Zároveň nelze pomíjet, že obecné soudy mají na rozdíl od Ústavního soudu výhodu přímých kontaktů se všemi dotčenými osobami, navíc v okamžiku, kdy je rozhodováno o daném opatření nebo bezprostředně po jeho přijetí. Ústavní soud proto už jen z tohoto důvodu nemůže nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé.
11. Se stěžovatelem nelze souhlasit především v tom, že by krajský soud založil své rozhodnutí na zastaralých skutečnostech. Z odůvodnění napadeného rozsudku se naopak podává, že soud v odvolacím řízení doplnil dokazování mimo jiné zprávami základních škol a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. S ohledem na datum jejich vypracování (leden až únor 2020) je zjevné, že soud měl při svém rozhodování k dispozici důkazní prostředky obsahující popis aktuálních poměrů nezletilého jak ve škole, tak v "domácím" prostředí u každého z rodičů. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by soud z informací tam uvedených nevycházel, a spokojil se toliko s "neaktuálním" znaleckým posudkem, jak naznačuje stěžovatel.
12. Ačkoliv je pravdou, že krajský soud nepřistoupil k výslechu nezletilého, Ústavní soud má i přes stěžovatelův nesouhlas za to, že názor nezletilého byl v řízení s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost zjištěn adekvátním způsobem. Jak uvedeno výše, krajský soud měl k dispozici zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí, z nichž vyplynulo, že v rámci provedených šetření bylo s nezletilým hovořeno nejen o jeho názoru na stávající model střídavé péče a o tom, jak je spokojen u každého z rodičů, ale byl dotazován též na jeho přání ohledně možné budoucí úpravy styku. Krajský soud pak přání nezletilého do svého hodnocení zahrnul, přičemž podrobně zdůvodnil, proč se k jeho preferenci být v péči otce nepřiklonil (viz str. 5 až 8 rozsudku krajského soudu). Takový postup je přitom v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je sice nutné přání nezletilého považovat za zásadní vodítko při hledání nejlepšího zájmu nezletilého, současně však nelze jeho postoj bez dalšího převzít a rozhodnutí založit toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (viz nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. stížnosti 18249/02, body 57-59).
13. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud své rozhodnutí o nutnosti odejmout nezletilého ze střídavé péče a svěřit ho do péče první vedlejší účastnice vysvětlil přesvědčivým způsobem a Ústavní soud nemá důvod jeho rozhodnutí zpochybňovat. Z obsahu odůvodnění je zřetelná snaha o nalezení řešení, které bude sledovat nejen (avšak především) nejlepší zájem nezletilého, ale které bude zároveň přijatelné i pro ostatní účastníky řízení. Skutečnost, že krajský soud napadené rozhodnutí opřel o právní názor, který stěžovatel ze subjektivního hlediska vnímá jako nespravedlivý, nezakládá bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž je stěžovatelem namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilého vedlejšího účastníka, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
15. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci Ústavní soud nerozhodoval, neboť s ohledem na datum podání ústavní stížnosti (31. 8. 2020) tímto rozhodnutím tomuto návrhu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu