ECLI:CZ:US:2020:3.US.2518.20.1
sp. zn. III. ÚS 2518/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALFA TRADING & SERVICE s.r.o., se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 30 Co 156/2020-306, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím byly porušeny principy právního státu podle čl. 1 Ústavy (princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti se stěžovatelka jako žalobkyně po žalované (společnost AIG Europe S.A.) domáhala pojistného plnění na základě pojistné smlouvy, jejímž předmětem byla přeprava textilního zboží z Kambodži do České republiky a z České republiky do Itálie. Podle žalobních tvrzení došlo dne 4. 10. 2013 k pojistné události v podobě loupežného přepadení nákladního vozidla na silnici v Itálii, při němž bylo odcizeno nákladní vozidlo včetně přepravovaného textilního zboží a stěžovatelce tak mělo vzniknout právo na pojistné plnění ve výši 532 932 EUR.
3. Stěžovatelka byla v řízení před obvodním soudem ze dvou třetin osvobozena od soudních poplatků. Obvodní soud totiž vycházel ze zjištění, že v posledním zdaňovacím období (rok 2014) činil zisk stěžovatelky z podnikání 386 110 Kč, stěžovatelka nevlastnila žádné nemovitosti, pouze dva osobní automobily, její závazky představoval úvěr u společnosti ŠkoFIN, dluhy dodavatelům činily 821 130 Kč a závazek vůči společníkovi z titulu půjčky ve výši 10 516 215 Kč. Proto stěžovatelka hradila soudní poplatek za žalobu (a později i poplatek za odvolání) ve výši jedné třetiny.
4. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 30 C 314/2014-247, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") podanou žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice odvolání.
5. Městský soud v nyní napadeném usnesení poukázal na nově zjištěné okolnosti, podle kterých stěžovatelku ve skutečnosti ovládají jiné osoby než její formálně dosazený jednatel, který pouze podepisuje podklady, které jsou mu předloženy; stěžovatelku tak ve skutečnosti vedou jeho rodinní přátelé. Dále městský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. III ÚS 2059/19; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle níž není namístě přiznat osvobození od soudních poplatků v případech, kdy daná právnická osoba nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost a smyslem její existence je pouze uplatňování pohledávky v soudním řízení. Takový postup je možno označit za spekulativní, a proto mu nelze přiznat právní ochranu. Obdobně nelze osvobození od soudních poplatků přiznat ani právnické osobě, která účelově tlumí své podnikání, aby nemusela hradit soudní poplatky (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 861/19). O obdobnou situaci se podle městského soudu jednalo i v posuzované věci. Stěžovatelka je společností s ručením omezeným, která však ve skutečnosti slouží k podnikání jiných osob, než je její jednatel a jediný společník (který se aktivit společnosti účastní toliko formálně a nemá o ní ani bližší informace). Stěžovatelka v průběhu roku 2014 postupně utlumila jakékoliv své podnikatelské aktivity a právě tato skutečnost je hlavní příčinou její současné nemajetnosti. Stěžovatelka přitom ani na výzvu městského soudu nebyla schopna přesvědčivě doložit své obecné tvrzení, že její špatná ekonomická situace nastala právě až v důsledku nevyplacení pojistného plnění ze strany žalované. Městský soud poukázal rovněž na okolnost, že tvrzená pojistná událost měla nastat dne 4. 10. 2013, přičemž ještě v průběhu roku 2014 stěžovatelka ekonomickou aktivitu vykazovala. Uvedené skutečnosti na straně stěžovatelky přitom existovaly již v době, kdy obvodní soud rozhodoval o původním osvobození od soudních poplatků. Proto městský soud stěžovatelce odňal přiznané osvobození od soudních poplatků, a to se zpětnou účinností ke dni podání žaloby. Dále vyzval stěžovatelku, aby zaplatila doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 459 898 Kč.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného usnesení nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Předně je vhodné připomenout, že Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může některého z účastníků řízení citelně dotknout, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
10. Rovněž v nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož městský soud postupoval, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů.
11. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
12. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že ústavně nepřípustný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové intenzity, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
13. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by městský soud při svém rozhodování jakkoliv vybočil z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a v důsledku toho zasáhl do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti v ústavní stížnosti nenabídla žádnou relevantní a přesvědčivou argumentaci, kterou by zpochybnila závěry učiněné městským soudem. Jak totiž sama stěžovatelka s odkazem na judikaturu uvádí, soud může osvobození od soudních poplatků účastníku řízení odejmout, změní-li se u něj (majetkové) poměry anebo zjistí-li se dodatečně, že (majetkové) poměry už v době přiznání osvobození byly jiné, než z jakých soud vycházel. O naposledy uvedenou variantu se přitom podle Ústavního soudu jednalo i v nyní posuzované věci. Obvodní soud totiž poměry stěžovatelky zjistil jen částečně a daný případ rovněž nekonfrontoval s městským soudem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu.
14. I kdyby pak Ústavní soud přistoupil na tvrzení stěžovatelky, že závěry uváděné v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení byly pro ni překvapivé, stěžovatelka je v podstatné míře nezpochybnila. Městský soud totiž vyšel mj. z usnesení Policie České republiky (dále jen "policie") o odložení trestní věci, kdy se neznámý pachatel měl uplatněním pojistné události u pojistného ústavu spočívající v loupeži textilního zboží dopustit spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu. Policie v dané souvislosti zjistila, že stěžovatelku ve skutečnosti řídí jiné osoby než její formálně ustanovený jednatel. Stěžovatelka přitom k těmto východiskům v ústavní stížnosti pouze uvedla, že závěry policie nemohou být spolehlivým podkladem pro zjištění jejích poměrů pro účely osvobození od soudních poplatků. Taková argumentace však není (dokonce ani z pohledu podústavního práva) dostatečná.
15. Zejména je třeba zdůraznit, že městský soud v odůvodnění napadeného usnesení vycházel ze znění i smyslu zákonné úpravy a argumentoval judikaturou Ústavního soudu a hodlala-li proto stěžovatelka dovodit protiústavnost závěrů učiněných městským soudem, bylo namístě se pokusit vyložit, z jakých důvodů tato judikatura na nyní posuzovanou věc nedopadá, resp. zda a jakým způsobem má být případně překonána. Argumentace, kterou předkládá stěžovatelka, je však značně vágní a povrchní. Pokud totiž například uvádí, že se proti závěrům policie obsaženým v usnesení o odložení trestní věci nemohla vyjádřit, není zřejmé, z jakých důvodů se o to alespoň nepokusila nyní, tzn. v řízení o ústavní stížnosti, přičemž je zřejmé, že nepostačuje uvést, že s těmito závěry "zásadně nesouhlasí".
16. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na argumenty obsažené v ústavní stížnosti musela být ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu