ECLI:CZ:US:2020:3.US.2583.20.1
sp. zn. III. ÚS 2583/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2020 č. j. 76 ICm 68/2019 102 VSPH 172/2020-205, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vlastislava Vlčka, Martina Pinty a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenčního správce dlužníka JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo k námitce stěžovatelky rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci Mgr. Vanda Rozsypalová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 76 ICm 68/2019.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že z důvodů uvedených ve velmi obsáhlé a místy jen stěží srozumitelné ústavní stížnosti není možno považovat uvedenou soudkyni za nepodjatou. Závěrem ústavní stížnosti svá tvrzení rekapituluje v tom smyslu, že je třeba, "aby podanou ústavní stížnost na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 76 ICm 68/2019 102 VSPH 172/2020-205 (KSLB 76 INS 22654/2011) ze dne 29. července 2020 bylo již konečně vyřešeno, že soudkyni Rozsypalové zcela zjevně brání věc projednat a rozhodnout nestranně a nezávisle a proto jí lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci z tohoto závažného důvodu, který je výše v této ústavní stížnosti detailně specifikován".
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán, protože jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy soudů a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v jejich systému již není možná. Tato zásada výslovně plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní posuzovanou ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti soudkyně. V obecné rovině totiž sice nepochybně platí, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv jsou tato usnesení pro obecné soudy i pro účastníky řízení závazná, stěžovatel, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro něj nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnil později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena.
7. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto je nepřípustná (viz kupř. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018 a další, veřejně dostupná na internetu na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným usnesením vrchního soudu, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; nic takového stěžovatelka ostatně ani netvrdí.
9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, nebude-li s jeho výsledkem souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj