ECLI:CZ:US:2020:3.US.265.20.1
sp. zn. III. ÚS 265/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti V. G., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem, se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 11 Tdo 968/2019-2364 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2019 č. j. 5 To 13/2019-2229, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2018, č. j. 40 T 9/2018-2096, byl stěžovatel (a další spoluobvinění) pod bodem I. uznáni vinnými jednak zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, dále přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 trestního zákoníku. Všechny tři trestné činy spáchali obvinění ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §168 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu propadnutí ve výroku rozsudku blíže specifikovaných věcí.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 4. 2019 č. j. 5 To 13/2019-2229 byl k odvolání stěžovatele výrok o jemu uloženém trestu odnětí svobody zrušen a byl mu nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 11 Tdo 968/2019-2364 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel byl shledán vinným tím, že přiměl, zjednal a dopravil dítě, aby ho bylo užito k prostituci. Namítá však, že jeho jednání takto nelze posoudit, kdy do jím provozovaného nočního podniku přicházely mladé ženy spontánně, dobrovolně a samy následně jednaly se zákazníky, kdy podniku pouze platily za použití pokoje. Nebylo tak třeba, aby vyvíjel nějakou aktivní činnost. I soudy v zásadě souhlasily, že ženy nebyly pod nějakým nátlakem, avšak tuto skutečnost v rozsudku dále nezohlednily. Pokud jde o dopravu, ženy se obvykle dopravovaly samy, párkrát stěžovatel s odvozem pomohl, ale to bylo jen výjimečně. Celkově se na chodu podniku stěžovatel podílel jen minimálně, kdy měl i jiné podnikatelské aktivity. O tom, že spoluodsouzený D. do podniku sjednal ženy mladší 18 let, nevěděl. Navíc se jednalo o ženy jen krátce před dosažením zletilosti, jejichž mravní hodnoty již byly zjevně natolik deformované, že zřejmě již nebylo možné jejich obecně předpokládanou morální integritu nějakým způsobem poškodit či vychýlit.
6. Stěžovatel se ohrazuje též proti tomu, že měl v rámci trestné činnosti mladistvé Janě A. a poškozené Petře S. (jedná se o pseudonymy) prodat pervitin. Soudy k takovému závěru došly toliko na základě osamoceného tvrzení těchto dvou žen.
7. S ohledem na způsob fungování klubu, jako byla naprostá dobrovolnost pobytu žen, přičemž podobné podniky v republice běžně fungují, má za to, že nebylo na místě jej trestně postihovat i s ohledem na princip subsidiarity trestní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 40 T 9/2018. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatel bagatelizuje svoji roli při provozování nočního podniku, kde byly poskytovány sexuální služby, a to i nezletilými dívkami. Jeho argumentace se však pohybuje toliko v rovině práva podústavního. Pokud soudy na základě svědectví zmíněných nezletilých a dalších důkazů dospěly k závěru, že jeho působení v podniku bylo významnější, než jak se hájil, či že věděl o věku nezletilých dívek, učinily tak jako orgány k tomu oprávněné a je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením hodnocení obecných soudů nahrazoval. I pokud by některé tvrzení nezletilých poškozených nebylo potvrzováno dalšími důkazy, neznamená to, že by mu soudy, po provedeném hodnocení důkazů, nemohly uvěřit. Soudy přitom reagovaly i na stěžovatelovu argumentaci v tom směru, že mravní vývoj nezletilých již nebylo možno více narušit, když vysvětlily, že i když tento mravní vývoj byl již částečně narušen a měly zkušenosti s drogami, teprve v podniku stěžovatele začaly denně poskytovat sexuální služby cizím mužům za úplatu, jakož i konzumovat drogy soustavně. Z uvedeného je zřejmá i společenská škodlivost stěžovatelova jednání, pro kterou bylo užití trestní represe vůči němu na místě.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu