ECLI:CZ:US:2020:3.US.2712.19.1
sp. zn. III. ÚS 2712/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Ticháčka, advokáta sídlem Dolní náměstí 13/13, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2018 č. j. 5 To 357/2018-95 a II. výroku usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 8. 2018 č. j. 1 T 43/2018-85, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a II. výroku rozhodnutí Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud"), jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným usnesením okresní soud rozhodl podle §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "tr. řád"), o nároku stěžovatele, jako ustanoveného obhájce odsouzeného v dané trestní věci tak, že stanovil odměnu stěžovatele a náhradu jeho hotových výdajů částkou 5 786 Kč (výrok I.) a ohledně částky 9 016 Kč návrh stěžovatele zamítl (výrok II.). Proti výroku II. tohoto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud jeho v záhlaví citovaným rozhodnutím podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, který vyhodnotil konání první porady stěžovatele s klientem po převzetí jeho zastoupení ve Věznici Ostrov nad Ohří jako neadekvátní a v konečném důsledku neúčelně navyšující náklady obhajoby, navíc za situace, kdy stěžovatel nebyl seznámen v té době se spisovým materiálem, který se týkal trestní věci jeho klienta. Podle krajského soudu pak okresní soud v souladu s ustálenou soudní praxí přiznal stěžovateli v souvislosti s první poradou s klientem související s jeho ustanovením obhájcem a přípravou obhajoby náhradu cestovného za cestu do Vazební věznice Ostrava a zpět, včetně náhrady za promeškaný čas, kdy i s ohledem na skutkovou a právní problematiku trestní věci tehdy obžalovaného bylo zcela dostačující a z pohledu klienta stěžovatele účelné, aby tato první porada (trvající asi dvacet minut) byla uskutečněna před konáním hlavního líčení po jeho eskortování do této věznice.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Má za to, že náhrada výdajů za cestu z Opavy do Ostrova nad Ohří a zpět dne 31. 7. 2018 ve výši 9 016 Kč mu měla být přiznána, neboť šlo o účelně vynaložené výdaje. Bylo jeho zákonnou povinností jako ustanoveného obhájce ex offo dostavit se bezodkladně na první poradu ke klientovi omezenému na svobodě, tak aby mohla být řádně a včas hájena jeho práva a připravena a vedena obhajoba, a to bez ohledu na to, kde se klient v době nutného uskutečnění porady nacházel. Výsledkem včasné porady pak mohlo být zjištění, že jsou dány předpoklady pro postup dle §197 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a že podmínky pro zánik trestní odpovědnosti budou splněny před zahájením hlavního líčení, které se pak nebude vůbec konat. Za neobhajitelný a nezákonný považuje stěžovatel požadavek okresního soudu, aby vyčkal převozu klienta před hlavním líčením blíže k místu sídla advokáta, či v případě nemajetnosti klienta nekonal finančně nákladnější cestu.
4. Kdyby Ústavní soud měl za to, že jde o tzv. bagatelní věc, jež nedosahuje ústavněprávní roviny, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost přesto neodmítal pro nedůvodnost. Soudy nižších stupňů totiž stále častěji přistupují k nedůvodnému a protiústavnímu krácení odměn a hotových výdajů ex offo ustanovených obhájců a zástupců v trestních a jiných řízeních, a to bez obav, že by jejich rozhodnutí byla úspěšně napadána, neboť dovolání v této věci není přípustné a ústavní stížnosti bývají právě pro bagatelnost odmítány. Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 (N 50/13 SbNU 359) a v doplnění ústavní stížnosti rovněž nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu a II. výrokem rozhodnutí okresního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podnikat, vlastnického práva a legitimního očekávání uspokojení jeho majetkového práva a práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, proto se na něj nevztahuje povinnost právního zastoupení podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu (viz Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž mu nebyla přiznána náhrada výdajů v částce 9 016 Kč. S ohledem na výši částky, o kterou měl být stěžovatel napadenými rozhodnutími zkrácen, je zjevné, že jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž "bagatelnost" věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové okolnosti však Ústavní soud nezjistil.
9. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází v úvahu jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). K takové situaci dojde v případech pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela podstatné (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo je věc součástí velkého souboru případů, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)]. Taková situace však ve stěžovatelově věci nenastala.
10. Argument stěžovatele o nedůvodném neústavním krácení odměn a hotových výdajů ex offo ustanovených obhájců a zástupců v trestních a jiných řízeních (aniž by přitom uváděl a přesvědčivě vyčíslil, že došlo k zásahu do jeho práv kumulací srovnatelných rozhodnutí soudů), věc neposouvá do situace předvídané výše citovanými nálezy. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky již vznesené ve stížnosti proti II. výroku napadeného usnesení okresního soudu. Obecné soudy však své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily. Především pak dostatečně vysvětlily, proč neshledaly výdaje stěžovatele na již konstatovanou cestu účelně vynaloženými, když tento závěr podtrhuje především skutečnost, že stěžovatel realizoval první poradu s klientem (k zajištění řádné a včasné přípravy jeho obhajoby), aniž by se nejprve seznámil s příslušným spisovým materiálem, z něhož nadto nevyplývalo, že by předpoklady pro postup dle §197 tr. zákoníku mohly být dány. Ani odkaz stěžovatele na citované nálezy Ústavního soudu není přesvědčivý, neboť tato rozhodnutí reagují na jiné skutkové a procesní situace. V uvedeném nálezu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 shledal Ústavní soud pochybení obecného soudu v tom, že nepřiznal stěžovateli náhradu cestovních nákladů účelně vynaložených. V nálezu ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 pak došlo k extrémnímu krácení odměny a náhrady výdajů ustanoveného obhájce účastnícího se výslechů obviněného, k nimž byl zván policejním orgánem; nadto nadbytečnost úkonů obhájce nebyla soudy řádně odůvodněna.
11. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu