ECLI:CZ:US:2020:3.US.2737.20.1
sp. zn. III. ÚS 2737/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Mánesova 752/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 4 Tdo 614/2020-926, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 3. 2019 sp. zn. 37 T 59/2018 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se dopustil stručně řečeno tím, že jako jednatel společnosti X (dále jen "společnost"), v úmyslu přisvojit si cizí věc, využil svých dispozičních oprávnění k finančním prostředkům složeným na bankovních účtech poškozené společnosti vedených Komerční bankou, a. s., a UniCredit Bank, a. s., a odčerpal z těchto účtů neoprávněnými hotovostními výběry, platbami prostřednictvím platebních karet vystavených k nim a příkazy k úhradám celkem částku 4 632 211,96 Kč, které použil odlišným způsobem, než ke kterému byly určeny (provoz, obchodní záměr, investice poškozené společnosti atd.) a naopak si je ponechal pro vlastní potřebu a jiné své podnikatelské aktivity, když zároveň nedoložil do účetnictví společnosti žádné doklady o použití těchto finančních prostředků ve prospěch poškozené společnosti. Za uvedený zločin byl stěžovatel podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestnou činností. Poškozená společnost byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele do výroku o vině a trestu, poškozené společnosti do výroku o náhradě škody a státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele do výroků o trestu a náhradě škody, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2019 sp. zn. 7 To 329/2019 podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. řád"), napadený rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Stěžovateli uložil povinnost podle svých sil ve zkušební době uhradit způsobenou škodu. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech po dobu pěti let. Podle §228 odst. tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit způsobenou škodu poškozené společnosti ve výši 4 632 211,96 Kč.
4. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace předchozího průběhu řízení účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze strany Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání, došlo k porušení jeho ústavou garantovaných práv. Ačkoliv se domáhal svého práva stanoveným způsobem, nebyl vyslyšen. Na základě výpovědi svědka Y., M. a H. a účetních dokladů se soudy přiklonily k tomu, že pravé jsou pouze doklady svědka Y. a doklady stěžovatele jsou padělky. Při dokazování "braly za bernou minci" svědectví osob, které mají ve společnosti finanční zájmy, přičemž jedna se stěžovatelem vede dlouhodobě spor, druhá je spolupracovníkem takové osoby a třetí si dosvědčila to, co sama měla napsat. Soudy neřešily, proč svědek Y. do společnosti, se kterou neměl formálně ani jinak žádné propojení, vkládal milionové částky. Tyto pak ani nepřihlásil jako pohledávku v konkurzu společnosti. Soudy (orgány činné v trestním řízení) měly nechat vypracovat znalecký posudek na pravost podpisů na dokladech doložených stěžovatelem. Stěžovatel tak učinil sám, přičemž na závěry znaleckého posudku v ústavní stížnosti poukazuje. Extrémní nesoulad a nelogičnost závěrů soudů je tak dle stěžovatele zcela zřejmá. Stěžovatel dále nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, má za to, že popis skutku odpovídá spíše podezření z trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, případně porušení povinnosti při správě cizího majetku. To má vyplývat i z argumentace Nejvyššího soudu. Skutečnost, že si stěžovatel finanční prostředky přisvojil a použil k vlastní potřebě, nevyplývá vůbec z ničeho.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Stěžovatelovy námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly předmětem podaného dovolání a následného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z jeho odůvodnění vyplývá, že z hlediska stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byly právně relevantními shledány toliko jeho námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, byť argumentace stěžovatele vycházela převážně z jiného skutkového stavu. Ostatní námitky se s uplatněným dovolacím způsobem minuly, neboť směřovaly do hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Přesto se Nejvyšší soud k určitým argumentům vyjádřil. Reagoval tak na námitku stěžovatele ohledně extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, této však nepřisvědčil. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy a tyto náležitě vyhodnotily, zjistily tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Ani v hodnocení důkazů Nejvyšší soud neshledal žádné znaky libovůle či svévole. O vině stěžovatele neměly soudy žádné pochybnosti, tato byla dostatečně podložena řadou provedenýchandůkazů. Soudy náležitě zdůvodnily, proč se přiklonily k verzi svědka Y. ohledně toho, kdo do společnosti vkládal finanční prostředky a zda stěžovatelem vybrané částky z účtů společnosti, byly použity na její provoz a nikoliv k verzi předložené stěžovatelem, která byla provedeným dokazováním vyvrácena (bod 30 odůvodnění).
10. Namítal-li stěžovatel, že nebyl proveden navrhovaný důkaz znaleckým zkoumáním jím předložených dokladů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, především obvodní soud pečlivě hodnotil dvojí předložené účetní doklady a to ve spojitosti s dalšími důkazy, svědeckými výpověďmi svědků, jejich věrohodností a dalšími listinnými důkazy. Náležitě odůvodnil, proč nepovažoval doklady předložené stěžovatelem o jeho vkladech do společnosti za pravé a z jakých důvodů nepovažoval za nutné zkoumat pravost těchto dokladů (bod 12 odůvodnění). Nadbytečností požadovaného znaleckého zkoumání předložených listin se zabýval rovněž městský soud (bod 10 odůvodnění). O případ tzv. opomenutých důkazů se tak nejedná.
11. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce stěžovatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku. Náležitě stěžovateli vysvětlil, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že finanční prostředky poškozené společnosti byly ve vztahu ke stěžovateli cizí věcí, byly majetkem společnosti, stěžovateli svěřeny za účelem, aby s nimi nakládal v její prospěch. Stěžovatel nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když postupoval v rozporu s účelem, pro jaký mu byly tyto prostředky svěřeny, svým jednáním zmařil účel tohoto svěření, když je použil pro svoji potřebu, či jiné osoby. Skutečnost, že si předmětné finanční prostředky přisvojil a tedy je vybíral ve svůj prospěch, popř. k jiným aktivitám, nevyplývá jen z toho, že stěžovatel nepředložil orgánům činným v trestním řízení doklady osvědčující jejich použití ve prospěch společnosti, nýbrž ze všech zjištěných skutečností (viz bod 38 napadeného usnesení).
12. Odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž lze v podrobnostech zcela odkázat, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelné a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu