ECLI:CZ:US:2020:3.US.2812.20.1
sp. zn. III. ÚS 2812/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem, sídlem nám. Míru 49/67, Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2020 č. j. 37 Co 8/2020-544 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. října 2019 č. j. 10 P 70/2017-458, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a J. P. a nezletilých Š. P. a J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky (matky) na snížení výživného (I. výrok), zamítl návrh prvního vedlejšího účastníka (otce) na zvýšení výživného (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Okresní soud posuzoval především to, zda v mezidobí od posledního rozhodování o výživném došlo k tak významným změnám, na které by bylo nutno reagovat novou úpravou výživného. K návrhu stěžovatelky uvedl, že naposledy bylo o výživném rozhodováno rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 2018 č. j. 37 Co 278/2018-382, kdy byl zamítnut návrh stěžovatelky na jeho snížení, přičemž stěžovatelčina ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 792/19 jako zjevně neopodstatněná. Od té doby přitom nedošlo k žádným podstatným změnám, příjmové poměry rodičů se rovněž nijak výrazněji nezměnily. Při posuzování návrhu prvního vedlejšího účastníka však okresní soud musel brát v úvahu období již od vyhlášení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 10. 2016 č. j. 0 P 140/2014-112; od té doby se potřeby nezletilých vedlejších účastníků výrazně navýšily, dohoda rodičů, která byla tímto dřívějším rozsudkem schválena, však obsahovala výživné v takové výši, jež tehdy potřeby nezletilých převyšovala. Jejich nynějším potřebám však již odpovídá. Okresní soud doplnil, že příjem stěžovatelky se navíc od rozhodování Okresního soudu ve Svitavách navýšil, na druhé straně však bylo nutno zohlednit, že jí je přiznán invalidní důchod I. stupně a je navíc v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Už jen z tohoto důvodu nebylo možno prvnímu vedlejšímu účastníkovi vyhovět, neboť stěžovatelka by objektivně nebyla schopna vyšší výživné hradit.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy hodnotily veškeré důkazy v její neprospěch. Konkrétně nebylo zohledněno, že kvůli zhoršení jejího zdravotního stavu již není schopna nastoupit do zaměstnání, přičemž její zdravotní postižení nyní odpovídá III. stupni invalidity. Na podporu uvedeného stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila posudek o invaliditě ze dne 25. 8. 2020. Dále krajský soud nevzal v úvahu čestné prohlášení H. B. ze dne 30. 6. 2020, která v něm uvedla, že byla svědkem tehdejšího jednání rodičů o dohodě o výchově nezletilých, kdy měl první vedlejší účastník uvést, že požaduje po stěžovatelce výživné ve stanovené výši, jinak že nezletilí mohou skončit v dětském domově.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybný výklad či použití podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Postupuje-li obecný soud v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, že by měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu proto zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. K první stěžovatelčině námitce týkající se nezohlednění jejího zdravotního stavu Ústavní soud uvádí, že z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud i krajský soud se jeho posouzením ve vztahu ke schopnosti stěžovatelky hradit výživné zabývaly, když měly k dispozici řadu stěžovatelkou předložených lékařských zpráv i v dané době aktuální informace z České správy sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního zabezpečení Svitavy. Z nich vyplývalo, že v době rozhodování obou těchto soudů byl stěžovatelce přiznán invalidní důchod pro invaliditu I. stupně, přičemž v odvolacím řízení bylo též zjištěno, že stěžovatelka si o změnu stupně invalidity nově nepožádala, když poslední žádost byla podána v roce 2018 (viz bod 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Aniž by Ústavní soud mínil jakkoliv zpochybňovat či zlehčovat stěžovatelčiny současné zdravotní problémy, musí konstatovat, že nemohl přihlédnout k ústavní stížnosti přiloženému aktuálnímu posudku o invaliditě ze dne 25. 8. 2020. Z něho se sice podává, že zdravotní postižení stěžovatelky je nyní odpovídající III. stupni invalidity, nicméně pro rozsudek krajského soudu byl podle §154 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
9. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani druhá námitka nezohlednění čestného prohlášení ze dne 30. 6. 2020 vztahující se k okolnostem uzavření dohody rodičů o výživném. Ústavní soud opakuje, že tato dohoda nebyla předmětem nynějšího řízení, nýbrž výše zmíněného řízení před Okresním soudem ve Svitavách sp. zn. 0 P 140/2014. Nadto již krajský soud v též zmíněném rozsudku č. j. 37 Co 278/2018-382, proti němuž směřující ústavní stížnost stěžovatelky byla Ústavním soudem odmítnuta, k dohodě rodičů konstatoval, že matka se k uvedené výši výživného zavázala dobrovolně a že závěry soudu, který dohodu při znalosti věci schválil, není možno zpětně přezkoumávat či měnit (viz bod 8 odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 37 Co 278/2018-382, případně usnesení sp. zn. I. ÚS 792/19). Krajský soud tak v nynější věci nijak nepochybil, když uvedené čestné prohlášení, bylo-li mu stěžovatelkou předloženo, nezohlednil. Ústavnímu soudu se nadto jeví přinejmenším zvláštním, že čestné prohlášení rozporující platnost dohody rodičů je nově předkládáno až téměř čtyři roky poté, co byla dohoda schválena soudem.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu