ECLI:CZ:US:2020:3.US.2831.20.1
sp. zn. III. ÚS 2831/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Karla Začala, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2020 č. j. 20 Cdo 1909/2020-66, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KRAFTWERK ZM, s. r. o., sídlem Hynčice nad Moravou 55, Hanušovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V exekučním řízení se stěžovatel (povinný) domáhal zastavení exekuce vedené na jeho majetek, a to z důvodu zániku vymáhané pohledávky vedlejší účastnice řízení (oprávněné) započtením stěžovatelovy vzájemné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení [stěžovatelem zaplacený poplatek za vynětí pozemku souvisejícího se stavbou malé vodní elektrárny (dále jen "MVE") ze zemědělského půdního fondu ve výši 95 610 Kč]. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") návrh na zastavení exekuce zamítly, neboť dospěly shodně k závěru, že stěžovatelem k započtení uplatněná pohledávka z bezdůvodného obohacení byla promlčena a navíc z ničeho nevyplynulo, že by vedlejší účastnice řízení měla z bezdůvodného obohacení jakýkoliv prospěch.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 7. 2020 č. j. 20 Cdo 1909/2020-66 odmítl, jelikož nebylo přípustné. K první stěžovatelem nastolené otázce [zda právním důsledkem vložení nemovité věci (stavby MVE) jejím vlastníkem do majetku právnické osoby je přechod práv a povinností ze smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene, kterou uzavřel vlastník vkládané nemovitosti se třetí osobou ohledně pozemku, na němž bude v budoucnu umístěna část stavby (náhon MVE), na tuto právnickou osobu] Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí krajského soudu na ní nespočívalo, když se krajský soud touto námitkou vůbec nezabýval a stěžovatel ji ani v průběhu řízení neuplatnil. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud postupoval nesprávně při řešení otázky, ve kterém okamžiku se stává pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení právem, které může být uplatněno u soudu a vůči kterému může být uplatněna námitka promlčení, k čemuž uvedl, že právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být u soudu uplatněno teprve, když vedlejší účastnice řízení uzavřela s Lesy České republiky, a. s. smlouvu ze dne 3. 8. 2018 o zřízení služebnosti pro stavbu MVE a teprve tímto okamžikem vznikl vedlejší účastnici řízení majetkový prospěch z platby stěžovatele ve výši 95 610 Kč, jelikož bez trvalého odnětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu nemohlo být vůbec zřízeno věcné břemeno. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel ve skutečnosti výše uvedenou námitkou neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jelikož krajskému soudu nevytýkal nesprávný výklad ani použití určité právní normy, nýbrž brojil proti skutkovým zjištěním soudu a jeho hodnocení důkazů, což však dovoláním úspěšně napadnout nelze.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Nejprve popisuje dosavadní průběh řízení, obsah napadených rozhodnutí a rovněž rekapituluje svoji argumentaci, s níž se obracel na Nejvyšší soud. Nejvyššímu soudu vytýká, že rozhodl přepjatě formalisticky a nadto nesprávně. Vyslovuje přesvědčení, že na řešení první z nastolených dovolacích otázek byl závislý právní názor krajského soudu ohledně promlčení jeho pohledávky, pročež nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že na něm rozhodnutí krajského soudu nebylo postaveno. Nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu ohledně druhé otázky, neboť jeho argumentace týkající se začátku běhu promlčecí doby byla otázkou ryze právní a plně vycházela ze skutkových zjištění krajského soudu, která stěžovatel ani nikterak nezpochybňoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v exekuční věci, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Je třeba předeslat, že stěžovatel sice namítá přepjatý formalismus při rozhodování Nejvyššího soudu, avšak jeho argumentace se omezuje pouze na nesouhlas s posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem (stěžovatel oproti závěrům Nejvyššího soudu namítá, že v dovolání argumentoval právně a nikoliv skutkově a že na řešení jím nastolené otázky rozhodnutí krajského soudu spočívalo), která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
8. Ústavní soud konstatuje, že samotná argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti spočívá v pokračující polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů. Do výkladu a aplikace podústavního práva však nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu pochybení. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelovo dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, a muselo proto být odmítnuto.
9. Jde-li o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dále konstatuje, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu