ECLI:CZ:US:2020:3.US.2866.20.1
sp. zn. III. ÚS 2866/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. K. a 2) R. H., zastoupených JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2020 č. j. 7 Tdo 727/2020-12999, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020 č. j. 12 To 266/2019-12739 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. března 2019 č. j. 8 T 76/2016-12432, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") uznáni vinnými zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovateli M. K. uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 300 000 Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let. Stěžovateli R. H. byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 75 000 Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců. Stěžovatel K. byl dále zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu pro další skutky. Vedle stěžovatelů bylo týmž rozsudkem okresního soudu rozhodnuto o vině a trestu, resp. o zproštění obžaloby, u dalších 12 spoluobviněných. Stěžovatelé se předmětného jednání dopustili jako oprávněné úřední osoby, oba v postavení referentů státní správy a samosprávy, stěžovatel K. jako vedoucí Oddělení evidence vozidel a schvalování technické způsobilosti vozidel, Odboru dopravy, Městského úřadu K., resp. stěžovatel H. ve funkci technika v oddělení techniků Odboru dopravně-správních činností Magistrátu hlavního města P.
3. Stěžovatelé i státní zástupce napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných ve vztahu k prvnímu stěžovateli doplnil ve výroku o trestu tak, že mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo funkce úředníka státní správy a samosprávy spojených s rozhodováním ve správní agendě na dobu tří let. Ve vztahu k dalším spoluobviněným byla odvolání obviněných i státního zástupce jako nedůvodná podle §256 trestního řádu zamítnuta.
4. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláními. Nejvyšší soud odmítl dovolání prvního stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Dovolání druhého stěžovatele bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé podrobně rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy a poukazují na jednotlivá pochybení soudů. První stěžovatel byl shledán vinným zejména na základě záznamů prostorového sledování skrytou kamerou umístěnou na jeho pracovišti. Tyto záznamy jsou však velice špatné kvality a dle tohoto stěžovatele je dán rozpor mezi tím, co je na prostorových záznamech skutečně vidět, a tím, co z těchto záznamů vyvodil okresní soud. Druhý stěžovatel byl usvědčen zejména výpovědí svědka E., tedy osobou v té době drogově závislou a proto nedůvěryhodnou, nadto měl být tento svědek sám stíhán pro podplácení.
6. Další námitkou brojí první stěžovatel proti postupu okresního soudu, který v hlavním líčení přehrál i některé další záznamy, které bezprostředně nesouvisejí s žalovanými skutky, avšak nepřehrál všechny tyto záznamy, když vybral pouze ty, které mu umožňovaly hodnotit jednání stěžovatele při převzetí úplatků. Touto účelovou selekcí důkazů bylo zasaženo do práva tohoto stěžovatele na obhajobu. Tento stěžovatel takto dovozuje, že pro jeho odsouzení nebyly k dispozici žádné přímé důkazy kromě doznání spoluobviněného V., který připustil, že stěžovateli dal dárek z přátelství.
7. V dovolání stěžovatelé namítali, že záznam z průběhu veřejného zasedání se neshoduje s protokolem o veřejném zasedání. Krajský soud vyhlásil usnesení, kterým zamítl některé důkazní návrhy obhajoby, až po vynesení rozsudku a toto usnesení nijak neodůvodnil. Tento nezákonný postup krajského soudu sice neměl vliv na obsah rozsudku krajského soudu, nicméně svědčí o přístupu krajského soudu k posuzované věci. Stěžovatelé navrhovali provedení dalších důkazů ve veřejném zasedání, neboť to bylo nutné k přehodnocení skutkových zjištění okresního soudu, který postupoval předpojatě a nehodnotil důkazy ve prospěch obviněných, nicméně krajský soud důkazním návrhům nevyhověl. Stěžovatelé se domnívají, že je nutno porovnat rozdíly v tom, jak první stěžovatel jednal s žadateli, kteří nenabízeli úplatky a s žadateli, kteří je údajně nabízeli, k čemuž však v řízení před obecnými soudy nedošlo. Popsaným postupem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, když došlo ke vzniku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
8. V případě druhého stěžovatele krajský soud přešel námitky obhajoby jedinou větou s poukazem na to, že je nerozhodné, že stěžovatel ve věci sám nekonal, neboť byl úřední osobou a úplatek přijal, což je zcela dostačující. Tento stěžovatel však k tomu uvádí, že v posuzované věci žádnou pravomoc nevykonával, a úřední osobou tedy nebyl. Svědek E. nadto nebyl obviněn, ačkoliv by byl za popsané situace trestně odpovědný za podplácení¸ což svědčí o snaze udržet tuto osobu v procesním postavení svědka na úkor zásad oficiality a legality.
9. Stěžovatelé dále poukazují na skutečnost, že přehráváním nekvalitních záznamů z prostorových kamer došlo k neúměrnému protahování trestního řízení.
10. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který uvedl, že jejich námitky směřují proti způsobu hodnocení důkazů a odmítl se těmito námitkami zabývat s poukazem na to, že zasáhnout by mohl toliko v případě existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Takový rozpor však Nejvyšší soud nedovodil. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud vykládá restriktivně dovolací důvody navzdory judikatuře Ústavního soudu. Nejvyšší soud se taktéž odmítl zabývat námitkou porušení principu presumpce neviny s odkazem na chybějící dovolací důvod. Nejvyšší soud též zcela neopodstatněně hodnotí důkazy, které ani nebyly provedeny.
11. Nejvyšší soud dále přisvědčil nižším soudům v závěru, že druhý stěžovatel byl úřední osobou, neboť věc sice osobně přímo nevyřizoval, nicméně měl vliv na její vyřízení, a přijal tak úplatek v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Tím Nejvyšší soud nepřípustně rozšířil trestní bezpráví na jednání osob, které v postavení úřední osoby nejednají, i když jinak úředními osobami jsou. Stěžovatel se domnívá, že soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. Dále pak nebylo ani prokázáno, že částka, kterou měl druhý stěžovatel přijmout, dosahovala výše 5 000 Kč, a tudíž stěžovatel k tomu dovozuje, že jeho jednání mohlo nanejvýš, v souladu se zásadou in dubio pro reo, naplňovat znaky přestupku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud především konstatuje, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti kopírují námitky obhajoby v průběhu celého trestního řízení, a tudíž jde v případě většiny námitek o námitky již vypořádané, přičemž některé z nich byly vypořádány opakovaně (např. námitky týkající se nekvalitních záznamů z prostorových kamer, dále námitky ohledně údajné selekce důkazů v neprospěch stěžovatelů, důvěryhodnosti svědka E. a další). Úkolem Ústavního soudu však není přehodnocovat závěry soudů k těmto námitkám. Lze přisvědčit úvaze Nejvyššího soudu, s níž stěžovatelé nesouhlasí, že stěžovatelé brojí zejména proti zjištěnému skutkovému stavu, jehož rekonstrukce vychází zejména ze způsobu provádění důkazů před okresním soudem. První stěžovatel v této souvislosti též výslovně dovozuje existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud postupoval velmi pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nelze v posuzované věci dovodit. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelé se ústavní stížností domáhají především toho, aby důkazy provedené v jejich trestní věci byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je to ovšem pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není důvodu, aby Ústavní soud toto hodnocení posuzoval, ledaže by šlo o tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci bylo vyloučeno.
16. Stěžovatelé dále namítají nepřiměřenou délku trestního řízení, jež měla být zapříčiněna přehráváním kamerových záznamů svědčících v neprospěch prvního stěžovatele. V posuzované věci je především vhodné poukázat na složitost věci, v níž okresní soud vedl dokazování týkající se mnoha obžalovaných (více než deset osob) a mnoha desítek skutků. Složitost věci je přitom jedním z kritérií, na základě něhož se posuzuje, zda byla délka řízení nepřiměřená. Posuzovaná věc napadla okresnímu soudu v roce 2016, přičemž rozsudek byl vynesen na počátku roku 2019. Délka řízení před okresním soudem tedy není vzhledem ke složitosti věci excesivní. Okresní soud při ukládání trestů přihlédl ke kritériím uvedeným v §39 odst. 3 trestního zákoníku, tedy i k délce řízení, přičemž výslovně přihlédl k době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a proto uložil jako hlavní sankce peněžité tresty. V tomto ohledu tedy nelze dovodit porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
17. Jde-li o argumentaci Nejvyššího soudu, který se odmítl zabývat porušením principu presumpce neviny, resp. principu in dubio pro reo, neboť argumentace směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, k tomu Ústavní soud uvádí, že právní význam presumpce neviny spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného, přičemž tato povinnost trvá až do vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku. Jde o jednu z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení. Podstatou principu in dubio pro reo je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného [nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009; nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Uplatnění uvedeného principu je namístě především tehdy, kdy lze rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. S ohledem na uvedené je v trestním řízení vyžadováno, aby soudy dosáhly ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to přinejmenším na úrovni obecného pravidla prokázání trestného činu s jistotou "nade všechnu rozumnou pochybnost". Nejvyšší soud se sice odmítl zabývat namítaným porušením principu in dubio pro reo s poukazem na nemožnost podřazení pod konkrétní dovolací důvod, nicméně posléze se přezkumem dotýkajícím se skutkových tvrzení věcně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že vina stěžovatelů byla dostatečně prokázána, čímž implicitně i potvrdil, že nebyly v posuzované věci vůbec dány podmínky pro uplatnění principu in dubio pro reo. Na základě těchto skutečností Ústavní soud uzavírá, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ani záruk podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
18. Svou poslední námitkou druhý stěžovatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, resp. beztrestnost svého jednání, když nebylo ani prokázáno, že výše úplatku přesáhla 5 000 Kč. S touto námitkou se již vypořádal Nejvyšší soud, neboť tento typ námitek spadá pod konkrétní dovolací důvod a Ústavní soud na jeho závěry odkazuje. Jde-li o argumentaci výší úplatku, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že výše úplatku není znakem skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a tudíž jsou úvahy stěžovatele v tomto ohledu bezpředmětné. Tvrzenému porušení principu nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny tedy nelze přisvědčit.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu