ECLI:CZ:US:2020:3.US.2926.20.1
sp. zn. III. ÚS 2926/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodních společností a) Alba a. s., sídlem Levá 311/6, Praha 4 - Podolí, a b) H-Holding AG, sídlem Hinterbergstrasse 26, Steinhausen, Švýcarská konfederace, zastoupených JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 21 Cdo 3410/2018-757, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. Václava Halbicha, 2) České strany sociálně demokratické, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město a 3) Mgr. Marie Hájkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 8. 2000 č. j. Sd 58/2000-38 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 2. 2001 č. j. 24 Co 327/2000-129 byla přijata na návrh vedlejší účastnice 2) jako složitelky do úschovy částka 33 614 084 Kč pro příjemce advokáta JUDr. Zdeňka Altnera, advokáta JUDr. Zdeňka Hájka a vedlejšího účastníka 1) z důvodu, že složitelka měla odůvodněné pochybnosti o tom, kterému z příjemců a v jakém rozsahu plnění náleží.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 21. 1. 2003 č. j. 37 Sd 58/2000-184 potvrzeným usnesením městského soudu ze dne 30. 5. 2003 č. j. 24 Co 100/2003-199 byl zamítnut návrh všech příjemců na vydání úschovy. Soudy dovodily, že se jedná o úschovu pro neznámého věřitele, a proto k vydání úschovy je nutný také souhlas složitele. Protože složitelka nesouhlasila s vydáním úschovy žádnému z příjemců, a taktéž vedlejší účastník 1) a advokát JUDr. Hájek nesouhlasili s vydáním úschovy stěžovatelce a), které příjemce advokát JUDr. Altner postoupil svou pohledávku, a protože stěžovatelka a) nesouhlasila s vydáním úschovy ostatním příjemcům, musel být návrh všech příjemců na vydání úschovy zamítnut.
4. Vedlejší účastník 1) se žalobou podanou dne 20. 3. 2003 u obvodního soudu domáhal uložení povinnosti stěžovatelce a) a vedlejší účastnici 2) souhlasit s tím, aby mu byla vydána z uvedené soudní úschovy částka 16 807 042 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 2. 5. 1997 uzavřel advokát JUDr. Altner s vedlejší účastnicí 2) mandátní smlouvu a že téhož dne byla mezi JUDr. Altnerem, vedlejším účastníkem 1) a advokátem JUDr. Hájkem uzavřena dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě, která postavila přistupující na úroveň prvního mandatáře JUDr. Altnera. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2004 č. j. 13 C 57/2003-59 žalobu zamítl, neboť dovodil, že do soudní úschovy byla složena část odměny za právní pomoc, jejíž poskytnutí bylo sjednáno mandátní smlouvou uzavřenou s JUDr. Altnerem, a proto je nerozhodné, zda vedlejší účastník 1) má či nemá pohledávku vůči JUDr. Altnerovi či vůči stěžovatelce ad a) nebo vedlejší účastnici 2), která vznikla jiným způsobem. Obvodní soud dospěl k závěru, že mandátní smlouva ze dne 2. 5. 1997, jejímž předmětem je "poskytnutí právní pomoci advokáta JUDr. Altnera klientu ČSSD", představuje smlouvu o právní pomoci uzavřenou dle §26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), která je druhem příkazní smlouvy jinak obecně upravené v §724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), přičemž ve vztahu k občanskému zákoníku je úprava daná zákonem o advokacii úpravou speciální. Ze zákona o advokacii jakožto speciálního předpisu vyplývá, že klient platil odměnu tomu advokátovi, s nímž uzavřel smlouvu o poskytnutí právní pomoci, což platí i tehdy, jestliže ve skutečnosti poskytl klientu právní pomoc jiný advokát, jímž se původně ustanovený advokát dal zastoupit; advokát se ovšem nemohl dát zastoupit notářem, protože to zákon o advokacii neumožňoval. Vzhledem k tomu, že k závazku advokáta podle smlouvy o právní pomoci nemůže přistoupit třetí osoba, a že z dohody uzavřené mezi JUDr. Altnerem, JUDr. Hájkem a vedlejším účastníkem 1) vyplynulo, že přistoupivším ke smlouvě by měl odměnu za jejich činnost vyplácet JUDr. Altner jakožto advokát, nikoliv vedlejší účastnice 2) jakožto klient, nevznikl mezi vedlejším účastníkem 1) a vedlejší účastnicí 2) žádný závazkový právní vztah, a dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě představuje smlouvu, kterou se její účastníci dohodli na vzájemné spolupráci a na odměně z toho plynoucí, která však nic nemění na povinnosti vedlejší účastnice 2) jako klienta zaplatit advokátovi odměnu za poskytnutou právní pomoc, a proto stěžovatelka ad a) ani vedlejší účastnice 2) nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy vedlejšímu účastníkovi 1).
5. K odvolání vedlejšího účastníka 1) městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2004 č. j. 13 Co 329/2004-104 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník 1) dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2005 č. j. 21 Cdo 1256/2005-141 odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že pro rozhodnutí projednávané věci není samo o sobě významné, zda smlouva ze dne 2. 5. 1997 označená jako "dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997" představuje přistoupení vedlejšího účastníka 1) k mandátní smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajících mandatáři z mandátní smlouvy, nebo zda má jiný obsah, popřípadě jaký představuje smluvní typ, ale jen a pouze závěr o tom, zda smlouva ze dne 2. 5. 1997 poskytuje vedlejšímu účastníkovi 1) nárok (přímo) vůči vedlejší účastnici 2) na zaplacení poskytnutých právních služeb. Ve vztahu k této otázce považoval především za významné ujednání uvedené v čl. III uvedené smlouvy, jehož výkladem dovodil, že vedlejší účastník 1) měl obdržet svůj podíl na celkové odměně za poskytnuté právní služby od advokáta JUDr. Altnera, jemuž ji měla vyplatit vedlejší účastnice 2), a protože stranami (tj. účastníky smlouvy ze dne 2. 5. 1997 označené jako "dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997") nebylo výslovně předběžně písemnou formou ujednáno jinak, uzavřel, že městský soud dospěl ke správnému závěru, že se vedlejší účastník 1) nestal věřitelem vedlejší účastnice 2), a že tedy stěžovatelka a) a vedlejší účastnice 2) nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy vedlejšímu účastníkovi 1), neboť vůči vedlejší účastnici 2) neměl nárok na vyplacení podílu z celkové odměny.
6. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadl vedlejší účastník 1) ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267) shora citované rozsudky obvodního soudu, městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud obecným soudům vytkl, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání (při kterém mělo jít o zjištění skutečné vůle smluvních stran) postupovaly formalisticky bez toho, že by nahlédly na samotnou podstatu sporu, kterou Ústavní soud spatřuje v odvedení práce a následné odměně za tuto práci. Stejně jako obecné soudy považoval za podstatné, zda vznikl smluvní vztah mezi vedlejší účastnicí 2) a vedlejším účastníkem 1), na jehož základě by byla vedlejší účastnice 2) povinna vedlejšímu účastníkovi 1) zaplatit odměnu za provedenou práci. Na základě výkladu "mandátní smlouvy" a "smlouvy o přistoupení k mandátní smlouvě", který provedl na základě jejich jazykového obsahu a následného chování smluvních stran [ze kterého vyplývá zjevná a nezpochybnitelná snaha mandatáře JUDr. Altnera o vyvolání důvěry ostatních mandatářů, že jsou uzavřenou smlouvou vázáni, a současně z něj nelze dovodit, že by se vedlejší účastnice 2) jako mandant necítila být, ať již vedlejšímu účastníkovi 1) či JUDr. Hájkovi, za jimi poskytnuté služby zavázána], za současného přihlédnutí k úplatné povaze mandátní smlouvy, Ústavní soud uzavřel, že není důvodu, pro který by vedlejší účastnice 2) neměla být ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 1) smluvně zavázána, a že je "zcela absurdní", aby se mu "nedostalo odměny".
7. Obvodní soud následně rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. 13 C 260/2009-514 žalobu na nahrazení souhlasu stěžovatelky a) a vedlejší účastnice 2) s vydáním předmětu soudní úschovy zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnice 2) není ve sporu pasivně legitimována, neboť podle ustálené judikatury soudů jejího souhlasu za situace, kdy se nejedná o plnění pro neznámého věřitele, není třeba (v posuzovaném případě bylo plnění složeno do úschovy proto, že složitel měl důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem). S ohledem na závěry Ústavního soudu se obvodní soud dále zabýval tím, zda vůlí účastníků bylo, aby na základě mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 mezi vedlejším účastníkem 1) a vedlejší účastnicí 2) vznikl vztah věřitele a dlužníka, z něhož by pro vedlejší účastnici 2) vyplývala povinnost k zaplacení odměny vedlejšímu účastníkovi 1), a dospěl k závěru, že takový vztah mezi nimi nevznikl. Vyšel jednak z obsahu posuzované mandátní smlouvy, ve které absentuje písemný souhlas všech smluvních stran, podle kterého by byl oprávněn a zavázán ve vztahu k vedlejší účastnici 2) právě vedlejší účastník ad 1), jednak z vůle smluvních stran, podle které smluvním partnerem z mandátní smlouvy ve vztahu k vedlejší účastnici ad 2) byl právě a výlučně JUDr. Altner, kterému jedinému vznikl ve vztahu k vedlejší účastnici ad 2) nárok na odměnu za právní služby poskytnuté podle této mandátní smlouvy. Vedlejší účastník ad 1) se tedy věřitelem ve vztahu k jedné třetině celkové smluvní odměny podle mandátní smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997, jakož ani dle dohody o přistoupení uzavřené mezi vedlejším účastníkem ad 1), JUDr. Altnerem a JUDr. Hájkem, nestal.
8. Městský soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 30 Co 212/2017-658 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, když se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice 2). Správnými shledal městský soud též závěry obvodního soudu, který na základě skutečné vůle smluvních stran při uzavření mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 a dohody o přistoupení k mandátní smlouvě uzavřel, že vůlí vedlejší účastnice 2) bylo uzavřít smlouvu jen s JUDr. Altnerem, nikoli s vedlejším účastníkem 1) či JUDr. Hájkem, a bylo zcela věcí JUDr. Altnera, zda využije pomoci dalších právníků.
9. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud dovolání vedlejšího účastníka 1) proti rozsudku městského soudu v části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti vedlejší účastnice 2) souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy vedlejšímu účastníkovi 1) podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť vedlejší účastník 1) nevymezil v této souvislosti k posouzení žádnou právní otázku, a z dovolání proto nevyplývá, které z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. považuje za splněné; ohledně takto vznesené námitky proto nemohlo být v dovolacím řízení pokračováno. Ve zbývající části odkázal Nejvyšší soud na nález sp. zn. IV. ÚS 128/06, podle jehož závěrů musí jít obecným soudům především o zjištění skutečné vůle smluvních stran, kterou musí nadřadit restriktivnímu výkladu jednotlivých ustanovení. Nejvyšší soud zdůraznil, že Ústavní soud se v citovaném nálezu neomezil jen na obecná východiska výkladu smluv, ale přistoupil k samotnému výkladu "mandátní smlouvy" a "dohody o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997", a to právě z hlediska vztahu vedlejšího účastníka 1) a vedlejší účastnice 2), a po konstatování, že "dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997", která není opatřena podpisem statutárního zástupce vedlejší účastnice 2), nemohlo dojít k přistoupení k mandátní smlouvě, ale pouze k jejímu naplnění v rámci již vytyčených dispozic. Ústavní soud dovodil, že pod označením "advokát", které smluvní strany v "mandátní smlouvě" použily ve smyslu "pars pro toto", je třeba vidět nejen JUDr. Altnera, ale také "další právníky ze seznamu advokátů ČAK, jakož i notářů NK ČR", které byl JUDr. Altner podle smlouvy oprávněn za účelem spolupráce zvolit, tedy i vedlejšího účastníka 1) a JUDr. Hájka. Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k jednoznačnému závěru, že vedlejší účastník 1) má vůči vedlejší účastnici 2) nárok na zaplacení za poskytnuté právní služby, které jí na základě "mandátní smlouvy" ze dne 2. 5. 1997 (naplněné v rámci již vytyčených dispozic "dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997" uzavřenou téhož dne) poskytl. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal, že soudy nepostupovaly správně, když nerespektovaly závazný závěr Ústavního soudu, a protože bylo možné o věci rozhodnout, rozsudek městského soudu ve zbývající části výroku o věci samé změnil. Rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku o zamítnutí žaloby mění tak, že stěžovatelka a) je povinna souhlasit s vydáním částky 16 807 042 Kč vedlejšímu účastníkovi 1) ze soudní úschovy.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají nesprávnou interpretaci závěrů Ústavního soudu učiněnou Nejvyšším soudem. Ústavní soud dle stěžovatelů ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/06 neuvedl jednoznačný závěr, že by vedlejší účastník 1) měl mít vůči vedlejší účastnici 2) nárok na zaplacení částky 16 807 042 Kč vyplývající z předmětné mandátní smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí 2) a JUDr. Altnerem, Ústavní soud toliko konstatoval, že obecné soudy při výkladu mandátní smlouvy postupovaly čistě formalisticky bez zjišťování skutečné vůle účastníků předmětné mandátní smlouvy a nevypořádaly se s relevantními skutečnostmi. Z tohoto závěru Ústavního soudu stěžovatelé dovozují, že v řízení před obecnými soudy neproběhlo řádné dokazování o tom, jaká byla vůle účastníků smlouvy, a ani Ústavní soud proto objektivně neměl a ani nemohl mít sám možnost z čeho tuto vůli jednajících stran zjistit. Konstatoval tedy pouze pochybení obecných soudů a věc jim vrátil k dalšímu řízení. V řízení před obecnými soudy bylo poté provedeno rozsáhlé dokazování ohledně vůle jednajících stran. Jako svědci byli slyšeni mimo jiné jak JUDr. Altner, tak Ing. Miloš Zeman, kteří shodně vypověděli, že spolu předmětnou mandátní smlouvu uzavřeli, její obsah jim byl dostatečně znám, byl jasný, srozumitelný a určitý a nevzbuzoval v nich žádné pochybnosti. Výslechem JUDr. Altnera a Ing. Miloše Zemana byly dle stěžovatelů zcela rozptýleny pochybnosti o tom, kdo měl být a také kdo byl pro vedlejší účastnici 2) smluvní stranou, stejně tak v řízení slyšená svědkyně Ing. Barbora Snopková potvrdila, že mandátní smlouva ze dne 2. 5. 1997 byla uzavřena výslovně pouze s JUDr. Altnerem, a že vzájemné vztahy mezi ním a JUDr. Hájkem a vedlejším účastníkem 1) si pak tito měli vypořádat sami mezi sebou. Dle stěžovatelů tak bylo nade vši pochybnost prokázáno, jaká byla vůle účastníků mandátní smlouvy při jejím uzavírání a výsledky provedeného dokazování, s nimiž se Nejvyšší soud nijak nevypořádal, neumožňují učinit závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud, tedy že vedlejšímu účastníkovi 1) vznikl nárok na odměnu z mandátní smlouvy, a tedy na část soudní úschovy. Stěžovatelé se taktéž neztotožňují se závěrem Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, když mají za to, že vedlejším účastníkem 1) podané dovolání nebylo důvodné ani přípustné, neboť v něm nebyly uvedeny skutečnosti, které by vedly k závěru, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti němuž by dovolání bylo přípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovateli tvrzených porušení jejich základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelů nenastal.
14. Podstatou ústavní stížnosti je zpochybnění postupu Nejvyššího soudu, který změnil rozsudek obvodního soudu v souladu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/06, jež obecné soudy poté, co jejich rozhodnutí byla tímto nálezem zrušena, nerespektovaly. Stěžovatelé namítají, že závěry Ústavního soudu se vztahovaly pouze obecně k výkladu smluv, nevycházely z provedeného dokazování a nevyústily v jednoznačný závěr, že by vedlejšímu účastníku 1) měla náležet jím požadovaná odměna, jejíž vydání ze soudní úschovy se žalobou domáhá. Ani jedné z uvedených námitek nemůže Ústavní soud přisvědčit.
15. V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/06, který účastníci i vedlejší účastníci znají a není ho proto třeba zde reprodukovat, se uvádí, že definice smluvních stran mandátní smlouvy nevyvolávala pochybnosti (bod 37), zastoupení advokáty ctilo autonomii vůle smluvních stran a nepodlamovalo jejich důvěru a legitimní očekávání (bod 39), odměna stěžovatele korespondovala s výkonem odvedené práce (bod 40) a stěžovatel jednal pro ČSSD jako klienta přímo (bod 41).
16. Uvedené pro věc zcela konkrétní závěry učinil Ústavní soud na základě provedeného dokazování, a to po vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a po provedeném ústním jednání, při kterém byli slyšeni jak stěžovatelka a), tak vedlejší účastník 1). Ústavní soud si taktéž vyžádal spis obvodního soudu sp zn. 13 C 57/2003, ve věci nahrazení projevu vůle, tak i spis téhož soudu sp. zn. 37 Sd 58/2000, týkající se složení sporné finanční odměny do soudní úschovy.
17. Dospěl-li Ústavní soud následně k závěru, že "není tedy důvodu, pro který by ČSSD neměla být ve vztahu ke stěžovateli smluvně zavázána", a že "žádná ze zúčastněných stran nezpochybňuje, že by stěžovatel svoji práci neodvedl či ji odvedl nekvalitně apod., a je tudíž "zcela absurdní", aby se mu nedostalo odměny, nelze jeho závěry interpretovat jiným způsoben, než jak učinil Nejvyšší soud, tedy že vedlejší účastník 1) má vůči vedlejší účastnici 2) nárok na zaplacení za poskytnuté právní služby, které jí na základě mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 poskytl.
18. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že by se Nejvyšší soud nevypořádal v napadeném rozsudku s jejich argumentací, kterou předkládali v řízení před obvodním soudem a městským soudem, či že jeho rozhodnutí postrádá hodnocení provedeného dokazování či právní posouzení věci. Nejvyšší soud po zhodnocení skutkového stavu věci uvedl, že posuzovanou věc je vzhledem k datu uzavření předmětných smluv a datu nabytí právní moci rozhodnutí soudu o přijetí věci do soudní úschovy i v současné době třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 a podle o. s. ř. ve znění účinném do 19. 7. 2009. Dále následuje na str. 9 - 11 rozsudku právní rozbor věci, následovaný rozborem nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/16 a konstatováním jeho právní závaznosti pro danou věc (str. 11 - 13 rozsudku).
19. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v závěru dovolacího soudu o přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že za daného skutkového stavu je pro posouzení věci významný především výklad právního úkonu obsaženého v "mandátní smlouvě" ze dne 2. 5. 1997 a v "dohodě o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997" uzavřené téhož dne z hlediska toho, zda na jejich základě vznikl vedlejšímu účastníkovi 1) nárok na zaplacení poskytnutých právních služeb (přímo) vůči vedlejší účastnici 2). Protože se při řešení této právní otázky městský soud odchýlil od ustálené (v rozsudku dále hojně citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku městského soudu přípustné. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud aplikuje §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, jak tomu bylo v posuzované věci, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
20. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Nejvyšší soud se danou věcí podrobně zabýval, při svém rozhodování aplikoval platnou právní úpravu včetně judikatury Ústavního soudu a jeho skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu