ECLI:CZ:US:2020:3.US.294.20.1
sp. zn. III. ÚS 294/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jakuba Blažka, advokáta, sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného JUDr. Jiřím Burešem, advokátem, sídlem Prvního pluku 621/8a, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2019 č. j. 3 To 187/2019-1352 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 10 T 13/2018-1337, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 26. 9. 2019 č. j. 10 T 13/2018-1337 rozhodla vyšší soudní úřednice Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") podle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tak, že zamítla návrh stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v částce 45 961,85 Kč za poskytnutou obhajobu. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že jelikož v posuzované věci byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb mezi sestrou obviněného, která plnou moc stěžovateli jako obhájci udělila, a stěžovatelem, který tuto plnou moc k zajištění obhajoby obviněného přijal (nikoli tedy přímo mezi obhájcem a obviněným), je zřejmé, že sestra obviněného v rámci tohoto právního vztahu vystupuje vlastním jménem a na vlastní náklady.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 18. 11. 2019 č. j. 3 To 187/2019-1352 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu a dodal, že sestra obžalovaného je podle §37 odst. 1 trestního řádu osobou oprávněnou zvolit obžalovanému obhájce, přičemž, jak vyplývá z komentáře trestního řádu, jehož závěry stěžovatel v opravném prostředku nesprávně interpretuje, osoby, které jsou oprávněny zvolit obviněnému obhájce, činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady. Vrchní soud uzavřel, že zmocnila-li stěžovatele k obhajobě obžalovaného jeho sestra a činila tak vlastním jménem, lze si jen obtížně představit, že by mohl smluvní vztah vzniknout mezi jinými osobami než mezi zmocněncem a zmocnitelem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že soudy v napadených usneseních vyložily §37 odst. 1 trestního řádu v neprospěch jeho jako obhájce (i dalších obhájců), čímž postupovaly v rozporu s čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, které zakotvují právo na obhajobu. Výklad, podle něhož v případě obhájce zvoleného osobou uvedenou v §37 odst. 1 trestního řádu nemá tento obhájce ve vztahu ke státu nárok na proplacení nákladů obhajoby, postrádá dle stěžovatele jakoukoliv elementární logiku, neboť při takové aplikaci zákona by za situace, kdy obhajobu obviněného vykonává obhájce zvolený osobou uvedenou v §37 odst. 1 trestního řádu, postrádal institut bezplatné obhajoby význam. Stěžovatel zdůrazňuje, že o přiznání bezplatné obhajoby, nebo obhajoby za sníženou odměnu, může požádat výhradně obviněný, a obhajoba obhájce zvoleného některou z osob uvedených v §37 odst. 1 trestního řádu je stále obhajobou obviněného. Obhájce obviněného, kterému byl přiznán nárok na obhajobu bezplatnou, či za sníženou odměnu, má proto nárok na to, aby mu příslušnou část obhajoby uhradil stát. V opačném případě by obhájce zvolený podle §37 odst. 1 trestního řádu byl znevýhodněn oproti obhájcům, které si volí obviněný sám. Obhájce obviněného navíc zcela logicky přiznání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu promítá do dohody o ceně za právní služby s osobou, která ho jako obhájce zvolila. Stát tak tímto způsobem nutí obhájce vykonávat obhajobu zdarma, resp. nést náklady na tuto obhajobu, ačkoliv je úkolem státu zajistit každému obviněnému obhajobu v souladu se shora citovanými ustanoveními Listiny. Uvedeným postupem soudy zasáhly taktéž do práva stěžovatele na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, neboť přijal-li stěžovatel jakožto obhájce obhajobu obviněného, a požádal jménem obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, která byla obviněnému přiznána, zcela legitimně mohl očekávat, že mu bude část odměny uhrazena státem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je případ interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou či formalistickou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové pochybení soudů ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.
7. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že obecné soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, že stěžovatel, kterého obžalovanému jako obhájce zvolila jeho sestra, nemá ze strany státu nárok na žádné plnění, tedy ani na proplacení 50% odměny a hotových výdajů na základě obžalovanému přiznaného nároku na obhajobu za sníženou odměnu, když konstatovaly, že přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu osobě obviněného je za tohoto stavu zcela podružné, neboť veškeré náklady spojené se zajištěním obhajoby obviněného (tj. odměnu, paušální náhradu a další hotové výdaje, jakož i náhradu za promeškaný čas, a to případně včetně DPH) hradí ten, kdo daného obhájce najal, tedy ten, kým mu byla na základě uzavřené smlouvy o poskytování právních služeb udělena plná moc, to je v konkrétním případě sestra obžalovaného, která se stěžovatelem uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb.
8. Dovolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti judikatury Ústavního soudu vztahující se k §151 odst. 2 trestního řádu, podle kterého obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu, a tvrdí, že tato judikatura je plně použitelná i na případ obhájce zvoleného osobou podle §37 odst. 1 trestního řádu, nelze této jeho námitce přisvědčit, neboť §151 odst. 6 trestního řádu totiž výslovně umožňuje přiměřené užití odstavců 2 až 5 pouze na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů obhájce zvoleného obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, a ustanoveného zmocněnce poškozeného. Jakkoli se tedy stěžovatel domáhá toho, aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za poskytnutou obhajobu obviněnému, jemuž byl přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu, nelze než přisvědčit obecným soudům, že tato odměna náleží jen ustanovenému obhájci (§151 odst. 2 trestního řádu) či obhájci, kterého si zvolil obviněný (§151 odst. 6 trestního řádu).
9. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že stěžovatel podal jménem obviněného žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, a že této žádosti bylo vyhověno. Předmětem rozhodnutí soudu podle §33 odst. 2 trestního řádu (rozhodování o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu) je jen posouzení majetkových poměrů obviněného, tedy konkrétně zda má obviněný dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, v případě, že tomu tak není, přizná soud obviněnému nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Jde pouze o přiznaný nárok, a zda bude realizován v rámci obhajoby prostřednictvím ustanoveného či obviněným zvoleného obhájce, se odvíjí od rozhodnutí obviněného ohledně zvolení (případně nezvolení) si jeho obhájce. V posuzované věci obviněný, jeho sestra i obhájce byli od počátku srozuměni s tím, že náklady obhajoby na základě smlouvy o poskytování právních služeb bude platit stěžovateli sestra obviněného. Stěžovateli tedy nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že by měl jeho odměnu platit, byť jen zčásti, stát.
10. V tomto smyslu lze souhlasit se stěžovatelem, že je rozdíl mezi obhájcem, kterého si zvolí obviněný sám, a obhájcem, kterého mu zvolí osoba uvedená v §37 odst. 1 trestního řádu. Nejedná se však o znevýhodnění, nýbrž o logické rozlišení situace, kdy smlouvu o poskytování právních služeb s obhájcem uzavírá a odměnu mu platí osoba třetí, a situaci naprosto odlišnou, kdy si obviněný obhájce zvolí sám, a je pak povinen mu platit odměnu a hotové výdaje. Jedině v tomto případě má skutečnost, že soud přiznal obviněnému nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, ten následek, že i obhájce, kterého si zvolí přímo tento obviněný, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Jinými slovy, osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, a soud mu přizná soud nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, jde o dobrodiní státu vůči osobě, která nedisponuje dostatkem prostředků k uhrazení nákladů obhajoby, a které lze logicky realizovat jen v případě, že je obviněný povinen náklady obhajoby sám platit. V posuzované věci hradí stěžovateli odměnu a veškeré další náklady nikoli obviněný, nýbrž jeho sestra. Takové třetí osobě, která se dobrovolně rozhodla nést náklady obhajoby za jiného, žádné podobné zvýhodnění trestní řád neposkytuje, a tato je tedy povinna je stěžovateli i v případě přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu zaplatit v plné výši. Za této situace pak stěžovatel není oprávněn nárokovat po státu odměnu a náhradu hotových výdajů za poskytnutou obhajobu podle §151 trestního řádu.
11. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nedošlo k neústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu