ECLI:CZ:US:2020:3.US.2987.19.1
sp. zn. III. ÚS 2987/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. J. S., zastoupeného Mgr. Michalem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 14 To 66/2019-25 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019 č. j. Nt 412/2019-16, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 14 To 66/2019-25 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019 č. j. Nt 412/2019-16 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 14 To 66/2019-25 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019 č. j. Nt 412/2019-16 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě.
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. Nt 412/2019 se podává, že stěžovatel byl dne 3. 6. 2019 zadržen orgány Policie České republiky na mezinárodním letišti Václava Havla v Praze - Ruzyni. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podala dne 4. 6. 2019 u městského soudu návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby.
3. Napadeným usnesením městského soudu byl stěžovatel podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), vzat do předběžné vazby s odůvodněním, že na něho byly trestním soudem v Dauhá v Kataru dne 29. 10. 2013 a 31. 5. 2018 vydány mezinárodní zatýkací rozkazy a žádosti o spolupráci, zatčení a extradici k výkonu uložených trestů odnětí svobody za trestné činy vystavování falešných šeků do Kataru. Městský soud konstatoval, že dosavadní řízení splňuje náležitosti požadované zákonem, přičemž jednání stěžovatele by bylo trestné i na území České republiky, a je nezbytné jeho vzetí do předběžné vazby k zamezení jeho případného útěku a jeho dalšího skrývání, a to až do doby, než bude moci být rozhodnuto o jeho předání do Kataru.
4. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodnou. Závěr městského soudu o existenci důvodné obavy z útěku stěžovatele shledal i vrchní soud opodstatněným s tím, že stěžovatel nemá k České republice žádné vazby a byl-li by propuštěn na svobodu, nic by mu nebránilo v tom, aby vycestoval, a vydání do Kataru, se kterým výslovně nesouhlasí, tím zmařil. Výhrady stěžovatele proti důvodům, které vedly soud v Kataru k vydání mezinárodních zatýkacích rozkazů, neakceptoval s tím, že pro rozhodnutí o předběžné vazbě postačí, že podle zatýkacích rozkazů má být stěžovatel vydán do Kataru k výkonu nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání více než čtyř měsíců.
5. Usnesením městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2019 sp. zn. Nt 412/2019 byla přijata peněžitá záruka v částce 1 000 000 Kč složená stěžovatelem, resp. jeho obhájcem, na účet městského soudu a stěžovatel byl propuštěn z předběžné vazby na svobodu s tím, že mu bylo uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
6. Při předběžném šetření pak byly zjištěny skutečnosti, které vedly městské státní zastupitelství k podání návrhu dne 15. 11. 2019 na rozhodnutí o nepřípustnosti vydání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do státu Katar. Městský soud provedl ve věci dne 5. 12. 2019 veřejné zasedání, v jehož rámci stěžovatel při svém výslechu setrval na svém stanovisku, které vyslovil již ve vazebním zasedání při rozhodování o vzetí do předběžné vazby, že s vydáním nesouhlasí, neboť jeho jednání v Kataru nemůže být trestným činem. Usnesením ze dne 5. 12. 2019 sp. zn. Nt 412/2019 městský soud podle §95 odst. 1 ZMJS z důvodů uvedených v §5 odst. 1 a §91 odst. 1 písm. e), o) a p) ZMJS rozhodl, že vydání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen rozsudkem soudu v Dauhá ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 13065/2013, do státu Katar pro skutek uvedený v žádosti Nejvyššího státního zastupitelství státu Katar ze dne 23. 6. 2019 odkazem na zmíněný rozsudek a spočívající v tom, že stěžovatel předal úmyslně Katarské národní bance se sídlem v Dauhá dne 18. 8. 2013 nekrytý šek ve výši 325 000 katarských rijálů k výběru finančních prostředků, není přípustné. Uvedl, že stejně jako městské státní zastupitelství má zásadní pochybnosti o tom, že jednání stěžovatele je trestným činem podle práva České republiky, přičemž považoval za neprokázané, že skutek je vůbec činem, jehož se dopustil stěžovatel, když v žádosti o vydání a jejích přílohách se neuvádí dostatečně přesně a konzistentně popis skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen. Uvedl, že z předložených extradičních materiálů vyplývá, že popis skutku, jak je v citovaných dokumentech uveden, není dostatečně určitý, vyskytují se odlišnosti, které vzbuzují zásadní pochybnosti. Shledal dále důvodnou obavu, že v trestním řízení v dožadujícím státě nebyly dodrženy zásady článků 3 a 6 Úmluvy, a že trest v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy, neboť nebyla vyvrácena obava, že by stěžovatel byl v Kataru vystaven pronásledování vzhledem ke svému původu, náboženství, státnímu občanství nebo z podobných důvodů. Uzavřel, že dožádanou formu justiční spolupráce vydáním stěžovatele k výkonu trestu do Kataru nelze poskytnout, neboť by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
7. Přípisem ze dne 5. 3. 2020 č. j. MSP-806/2019-MOT-T/38 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky, že ministryně spravedlnosti neshledala důvody k předložení věci Nejvyššímu soudu podle §95 odst. 5 ZMJS.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v rámci rekapitulace řízení uvádí, že až při svém zadržení se dozvěděl o tom, že byl v Kataru odsouzen za údajné spáchání trestného činu vystavení nekrytých šeků, kterého se měl dopustit v době, kdy již na území Kataru nepobýval. Odsouzen byl pouze pro svou neschopnost dostát smluvnímu závazku. Nelze ho pro takové jednání vydat, neboť není splněna oboustranná trestnost. Poukazuje na průtahy katarských orgánů vzniklé při doplnění žádosti o vydání. Tvrdí, že byl zadržen pouze na základě záznamu v pátrací databázi Interpolu, nikoliv na základě informací požadovaných v §92 odst. 3 písm. c) ZMJS. Nesrovnalosti se týkají i uloženého trestu a zatýkacích rozkazů. Za nedostatečnou považuje informaci o místě a datu spáchání trestného činu, takže má za to, že byl zbaven svobody jinak, než z důvodů, které stanoví zákon.
9. K samotným vazebním důvodům stěžovatel uvádí, že nebylo prokázáno, že by existovala reálná hrozba jeho útěku. V této souvislosti považuje napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná a tudíž nepřezkoumatelná a porušující právo na spravedlivé soudní řízení. Uvádí-li se v napadeném usnesení městského soudu, že jednání stěžovatele by bylo trestné i na území České republiky, i toto tvrzení zůstalo bez bližšího odůvodnění.
10. Závěrem stěžovatel pro úplnost uvádí, že ani při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby ze dne 8. 8. 2019 nebyly dostatečně vzaty v potaz skutečnosti, které svědčí o tom, že Katar využívá Interpol jako "agenturu k vymáhání dluhů". I v usnesení ze dne 20. 8. 2019 totiž městský soud pouze stroze konstatoval, že jednání stěžovatele by bylo trestné i na území České republiky, ačkoliv stěžovatel v žádosti důkladně rozebral důvody, pro které je přesvědčen, že požadavek oboustranné trestnosti není v tomto případě splněn.
III.
Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Dané možnosti využil vrchní soud, který připomněl, že ve věci rozhodoval na samém počátku extradičního řízení a zabýval se výhradně tím, zda bylo správné rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby. Uvedl, že v počátečním stadiu je obvyklé, že ještě nejsou k dispozici doklady dožadujícího státu, nutné k rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, a zpravidla ani předmětný mezinárodní zatýkací rozkaz dožadujícího státu. V rámci rozhodování o předběžné vazbě není ani prakticky možné, aby se rozhodující soud zabýval relevantně úvahami o skutečnostech, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti vydání. Pro další extradiční řízení je podstatné, že v dožadujícím státu rozhodnutí odpovídající rozhodnutím uvedeným v §92 odst. 3 písm. b) ZMJS existuje, a že na jeho základě cizí stát o vydání požádal. Může přitom jít o rozhodnutí jiné, než se stalo podkladem pro vyhlášené mezinárodní pátrání. Postačují i rámcové informace o skutku. V posuzované věci soudy při vzetí do předběžné vazby neměly pochybnosti o totožnosti stěžovatele a současně měly informaci o tom, že na tuto osobu byl vydán příkaz k zatčení v souvislosti s nenastoupeným trestem odnětí svobody ve výměře dvou let a deseti měsíců, přičemž trest byl uložen za vystavování falešných šeků, a to při obchodních transakcích, což je nepochybně z pohledu českého práva trestným činem. Podle názoru vrchního soudu zmíněné skutečnosti opravňovaly omezit osobní svobodu stěžovatele předběžnou vazbou. K námitkám o absenci důvodů vazby vrchní soud uvedl, že předběžná vazba je zvláštním druhem vazby, jejímž účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde. V posuzované věci šlo o cizince bez vztahu k České republice, takže v případě opuštění území České republiky by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést.
12. Městský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Pouze pro úplnost podotkl, že usnesením ze dne 11. 10. 2019 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu a usnesením ze dne 5. 12. 2019 bylo učiněno rozhodnutí, že jeho vydání do Kataru není přípustné.
13. Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělilo, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.
14. Městské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, čímž v souladu s poskytnutým poučením obsaženým ve výzvě Ústavního soudu nastoupila domněnka, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ proto přísluší obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
17. Povinností soudů i dalších orgánů veřejné moci je vykládat a používat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá z čl. 4 Ústavy [srov. nález ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1287/14 (N 159/78 SbNU 401)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)]. Obecné soudy jsou povinny primárně zajistit, aby v procesu před nimi a v jejich výkladu a použití podústavního práva byla vždy přítomna spravedlnost [nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115)].
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká absenci řádného odůvodnění napadených rozhodnutí, týkající se jak vazebních důvodů, tak zákonných podmínek pro vzetí do předběžné vazby.
19. Ústavní soud se v minulosti vyslovil, že pokud je účelem předběžného šetření - obecně řečeno - stanovenými postupy zjistit a procesně zadokumentovat faktické a právní podmínky vydání osoby do ciziny, včetně případných důvodů, pro které by bylo vydání nepřípustné nebo pro které by mělo být povoleno, a řízení o vydávání do ciziny se nachází stále ve fázi předběžného řízení (jak tomu bylo i v posuzované věci), pak není v rámci rozhodování o předběžné vazbě ani (v podstatě) prakticky možné, aby se rozhodující soud zabýval řádně a právně relevantně úvahami o skutečnostech, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti vydání; rozhodující soudce totiž nemá v této fázi ještě všechny potřebné podklady pro takové úvahy, neboť předběžné šetření je na samém počátku a státní zástupce veškeré nezbytné materiály, spolu s návrhem na rozhodnutí o přípustnosti vydání, nebo na vrácení žádosti o vydání státu, který o vydání požádal, dosud nepředložil. V řízeních týkajících se předběžné vazby je tak nutno zkoumat skutečnosti, které odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, a nikoli již výše zmiňované skutečnosti, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti jejího vydání do ciziny [srov. nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10 (N 228/59 SbNU 323), usnesení ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 437/06 (U 10/42 SbNU 527)]. To ostatně vyplývá ze samotné dikce §94 odst. 1 věty první ZMJS, které zní: "Jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu na návrh státního zástupce a po podání návrhu na rozhodnutí podle §95 odst. 1 i bez takového návrhu rozhodnout o jejím vzetí do předběžné vazby; ustanovení §67 a 68 trestního řádu se neužijí".
20. Ústavní soud přitom v minulosti opakovaně zdůraznil, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovém zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Odůvodnění rozhodnutí, které staví obavu z útěku stěžovatele toliko na faktu, že se svým pobytem mimo území státu, kde je stíhán (nebo pravomocně odsouzen), vyhýbá tam vedenému trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné. Ústavní soud přitom odkázal na skutečnost, že vzetí do předběžné vazby je institutem fakultativním, jak potvrzuje i jeho judikatura [srov. nález ze dne 18. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 1542/07 (N 166/47 SbNU 185)].
21. Na shora uvedených zásadních východiscích nemá Ústavní soud důvod nic měnit ani v posuzovaném případě.
22. Jak je shora vyloženo, může být důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou toliko obava z útěku osoby, o niž jde, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. O nic takového se však ani jedno z napadených rozhodnutí obecných soudů neopírá. V usnesení městského soudu je konstatováno, že vazba stěžovatele je nezbytná k zamezení případného útěku stěžovatele, také vrchní soud považoval obavu z útěku stěžovatele za důvodnou, neboť dle něj nemá stěžovatel k České republice žádné vazby. Rozhodnutí se v podstatě opírají toliko o skutečnost, že je stěžovatel v Kataru odsouzen za vystavování falešných šeků k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, přičemž jeho jednání by bylo trestné i na území České republiky - což je pouze obecné konstatování - a dále o skutečnost, že je stěžovatel cizincem bez vazeb k České republice - což je ovšem rovněž jen ryze obecný argument. S vrchním soudem lze jistě souhlasit v tom, že je Česká republika zavázána realizovat mezinárodní zatýkací rozkazy, s čímž je spojen i závazek nenechat zadrženého uprchnout, ovšem omezení osobní svobody předběžnou vazbou není opatřením, které by bylo vždy nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení dalšího řízení a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí o povolení vydání.
23. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že oběma soudům chyběly argumenty konkrétně odůvodňující obavu z útěku stěžovatele. Za takový konkrétní důvod rozhodně nelze považovat skutečnost, že stěžovatel nesouhlasil se svým vydáním do Kataru. Nemůže jít k jeho tíži, využije-li právo odmítnout vydání do země, která vydání žádá, s čímž polemizuje ve svém rozhodnutí vrchní soud. Vyjádření stanoviska k vydání do cizí země je nezadatelným právem osoby, o jejíž vydání jde. Ostatní skutečnosti stroze vyjmenované v napadených usneseních, které mají odůvodňovat hrozbu z útěku stěžovatele, jsou typickými znaky pro jakoukoliv osobu cizince nacházejícího se v tuzemsku bez bližšího vztahu k České republice. Nelze se spokojit s takovými obecnými proklamacemi, zejména v případě, že je rozhodováno o tak zásadním zásahu do základních lidských práv, jako je vazba.
24. Zjištění, že oběma soudům chyběly konkrétní argumenty odůvodňující obavu z útěku stěžovatele, je podpořeno navazujícím rozhodnutím městského soudu ze dne 11. 10. 2019 o přijetí peněžité záruky a propuštění stěžovatele z předběžné vazby na svobodu za současného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí.
25. V důsledku vydání napadených usnesení o vzetí stěžovatele do předběžné vazby bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivé soudní řízení zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy tak rozhodly bez náležitého osvětlení důvodů, o něž opřely obavu z útěku stěžovatele.
26. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud dalšími námitkami, o něž stěžovatel opřel důvodnost své ústavní stížnosti, nezabýval. Tyto námitky ostatně směřují převážně do stádia předběžného šetření, tedy zjištění, zda vydání stěžovatele do Kataru nebrání skutečnosti uvedené v §91 odst. 1 ZMJS. Jak však bylo zjištěno z pravomocného usnesení městského soudu ze dne 5. 12. 2019 a ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 5. 3. 2020, po provedeném předběžném šetření bylo s konečnou platností rozhodnuto o tom, že vydání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do státu Katar je nepřípustné, o čemž byl příslušný zastupitelský úřad Kataru informován.
27. Ústavní soud proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu