ECLI:CZ:US:2020:3.US.3061.20.1
sp. zn. III. ÚS 3061/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Adama Kohouta, zastoupeného Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 1838, Varnsdorf, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 29 ICdo 29/2019-69 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2018 č. j. 176 ICm 3562/2016, 103 VSPH 374/2017-39 (MSPH 76 INS 21549/2015), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Ing. Ladislava Málka, insolvenčního správce dlužníka Ing. Zdeňka Kohouta, sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3 a 2) Ing. Zdeňka Kohouta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 4. 2017 č. j. MSPH 176 ICm 3562/2016-22 (MSPH 76 INS 21549/2015) určil, že ve výroku specifikovaná darovací smlouva podepsaná dne 13. 7. 2015, kterou vedlejší účastník 2) daroval stěžovateli označenou bytovou jednotku, je vůči věřitelům vedlejšího účastníka 2) neúčinným právním úkonem, neboť šlo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a vedlejší účastník 2) jej učinil ve prospěch osoby blízké v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení. Dle městského soudu na věc rovněž nedopadá žádný z případů uvedených v §240 odst. 4 insolvenčního zákona. Vedlejší účastník 2) v době, kdy úkon činil, věděl, že je v úpadku, přesto převedl bytovou jednotku bezúplatně na stěžovatele, čímž zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů (§235 odst. 1 insolvenčního zákona).
3. Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ze dne 15. 8. 2018 rozsudek městského soudu potvrdil, a dodal, že k naplnění skutkové podstaty dle §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v rozhodné době v úpadku (nebo že tento právní úkon k jeho úpadku vedl), jde-li o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť závěry vrchního soudu shledal odpovídajícími judikatuře Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že učiněná skutková zjištění, jak jsou popsána v napadených rozhodnutích, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které nejsou hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Stěžovatel také nesouhlasí s pojetím institutu dovolání, jak je prezentován v usnesení Nejvyššího soudu, kde dovolací soud váže přípustnost dovolání pouze na důvody uvedené v §237 a §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nikoliv na stěžovatelem tvrzený ústavněprávní deficit - extrémní nesoulad provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel uvádí, že si je vědom znění §237 a §238 o. s. ř. a v nich uvedených důvodů dovolání, byl však postaven před situaci, kdy by si musel vymyslet právní problém, který by Nejvyššímu soudu v dovolání předložil, jednalo by se však ve skutečnosti o záminku, kterou by zakryl skutečnou podstatu dovolání, tedy vadné hodnocení důkazů. Nejvyšším soudem přijatý výklad dovolání je podle stěžovatele v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i s postavením a posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy, a také s judikaturou Ústavního soudu [např. v dovolání uvedeném usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) či usnesení ze dne 31. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 3612/14].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
9. Ústavní soud především odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné s ohledem na rámec, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové pochybení však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
10. V posuzované věci městský soud vyšel z nesporných skutečností, že vedlejší účastník 2), který je otcem stěžovatele, daroval stěžovateli darovací smlouvou ze dne 13. 7. 2015 označenou bytovou jednotku č. AB s podílem na společných částech domu v budově č. p. X, Y, která je součástí pozemku parc. č. AC, AD v katastrálním území XZ, a ke dni 13. 7. 2015 nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dne 24. 8. 2015 podal vedlejší účastník 2) městskému soudu návrh na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 12. 1. 2016 č. j. MSPH 76 Ins 21549/2015-A-13 městský soud zjistil majetek vedlejšího účastníka 2), návrh na povolení oddlužení zamítl, a na jeho majetek prohlásil konkurs.
11. Z uvedených skutečností měl městský soud za jednoznačně prokázané, že vedlejší účastník 2) byl již v době uzavření předmětné darovací smlouvy v úpadku, přičemž po pouhých pěti týdnech požádal soud o zjištění svého úpadku, kdy uvedl, že má více věřitelů, vůči nimž má závazky postižené exekucí přesahující 5 000 000 Kč, které jsou ve splatnosti delší než tři měsíce a není schopen je splatit. Provedeným dokazováním tak nebyla vyvrácena vyvratitelná domněnka, že vedlejší účastník 2) nebyl v rozhodné době v úpadku. Stěžovatelem navržený důkaz - výslech jeho babičky k prokázání skutečnosti o existenci půjčky vedlejšímu účastníkovi 2) na koupi bytu a slibu, že vedlejší účastník 2) tento byt následně bezplatně převede na stěžovatele, městský soud neprovedl z důvodu irelevance pro rozhodnutí v dané věci. Ústavní soud připomíná, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jaké dokazovat netřeba atd.
12. Z uvedeného je patrné, že městský soud postupoval při hodnocení důkazů procesně správně a není mu čeho podstatného (tím méně ústavněprávně významného) vytknout. Tvrdí-li stěžovatel, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, blíže neuvádí, v čem konkrétně takový rozpor spočívá, a Ústavní soud žádný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry městského soudu nezjistil.
13. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).
14. V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Stěžovatel postavil své dovolání na tom, že soudy v rámci závěru, že předmětná darovací smlouva představuje neúčinný právní úkon dle §240 insolvenčního zákona, nezohlednily, že podle §240 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona stěžovatel poskytnutým plněním vyhověl ohledům slušnosti. Následně tak jako v ústavní stížnosti popsal stěžovatel časovou osu případu, s tím, že vedlejší účastník 2) učinil zadost své mravní povinnosti, když přiměřeným způsobem "vracel" to, co bylo poskytováno sice jemu, ale ve skutečnosti bylo určeno jeho osobě blízké (stěžovateli). Tím měl stěžovatel na mysli, že předmětnou bytovou jednotku pro něj pořídil vedlejší účastník 2) z finančních prostředků babičky stěžovatele, proto ihned po nabytí této jednotky od prodávajícího (který odmítl prodat bytovou jednotku přímo stěžovateli, neboť ten nebyl jejím nájemcem), uzavřel vedlejší účastník 2) se stěžovatelem darovací smlouvu, aby byl realizován záměr pořídit bytovou jednotku jakožto dar babičky vnukovi.
15. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že dovolání odmítl z toho důvodu, že v posouzení pojmu "ohledy slušnosti" odpovídá rozhodnutí městského soudu judikatuře Nejvyššího soudu. Ustanovení §240 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona, podle kterého právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není poskytnutí plnění, jímž bylo vyhověno ohledům slušnosti, je nutno vykládat dle Nejvyššího soudu v souladu se smyslem a účelem institutu neúčinnosti, tuto výjimku je namístě uplatnit jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost vůči věřiteli. Citované ustanovení tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv právní jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti dovolat se jeho neúčinnosti, neboť takový výklad by nadřazoval ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by činil nepoužitelnou možnost dovolat se neúčinnosti právních jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění učiněného vůči osobám jemu blízkým. Nejvyšší soud také upozornil, že skutková tvrzení, jež stěžovatel pro účely prosazení "ohledů slušnosti" uplatnil v dovolání, jsou takto přednášena v řízení poprvé, když v porovnání s jeho písemnými vyjádřeními a přednesy při jednání v dosavadním průběhu řízení (kdy uvedl, že bytovou jednotku dostal od své babičky, a že dost dobře nepochopil, proč ji musel koupit jeho otec, který měl byt v nájmu) stěžovatel teprve v dovolání ve skutkové rovině vysvětluje, proč bytovou jednotku nemohl koupit sám.
16. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby napadené usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je řádně odůvodněné, přesvědčivé, a Nejvyšší soud se v něm vyjádřil ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v dovolání. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů. Poukazuje-li stěžovatel na závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13, podle kterého jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod, či na usnesení sp. zn. I. ÚS 3612/14, které spatřuje důvody pro závěr o porušení základního práva i ve zjištěných vadách řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry, opakuje Ústavní soud, že stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétní vady provedeného dokazovaní nepopsal, navíc, jak sám stěžovatel uvádí, věc není nikterak skutkově složitá, a městský soud při svých závěrech převážně vycházel z (mezi účastníky nesporných) skutečností známých insolvenčnímu soudu z jeho činnosti, které není podle §121 o. s. ř. potřeba dokazovat. Naopak (sporným) z pohledu stěžovatele se jeví výklad §240 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona, kterým se však Nejvyšší soud v napadeném usnesení obšírně zabýval a jeho závěry neshledal Ústavní soud vybočujícími z mezí ústavnosti.
17. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že dotčené soudní řízení nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi. Tím, že stěžovatel koncipuje ústavní stížnost právě (výhradně) do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, situuje Ústavní soud do postavení běžného odvolacího soudu, jež mu však, jak bylo shora zmíněno, nepřísluší.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu