ECLI:CZ:US:2020:3.US.309.20.1
sp. zn. III. ÚS 309/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti UNIMEX-INVEST, s.r.o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 2330/2019-822, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2018, č. j. 11 Co 293/2017-768, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 159 C 149/2009-666, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Niny Přibylové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 28. 1. 2020 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice (nájemkyně bytu) proti stěžovatelce (pronajímatelka) o zaplacení 534 966 Kč s příslušenstvím, představující slevu na nájemném a úhradách za plnění spojená s užíváním bytu za období 2008 - 2012.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2016, č. j. 159 C 149/2009-666, byla stěžovatelce výrokem I. uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 534 966 Kč s příslušenstvím a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
4. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11 Co 293/2017-768, rozsudek okresního soudu změnil tak, že se co do částky 189 338 Kč potvrzuje (výrok I.) a ve zbytku žalované částky se žaloba zamítá (výrok II.). V dalších výrocích bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV.).
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 26 Cdo 2330/2019-822, dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl, neboť shledal napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
6. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
7. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku přiměřenosti výše slevy z nájmu, která byla navýšena odvolacím a následně dovolacím soudem na 60 % z důvodu dlouhodobosti nedodávání služeb (vody) do domu. V obdobné věci - v bytové jednotce ve stejném domě stěžovatelky - však byla výše slevy z nájmu stanovena v rozsahu 50 %, což potvrdil i následně Nejvyšší soud (viz rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4371/2016). Současné rozhodnutí je podle stěžovatelky v rozporu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
8. Stěžovatelka také nesouhlasí s postupem obecných soudů, které argument dlouhodobého nedodávání služeb (vody) aplikovaly jak ve vztahu k nároku na slevu ze služeb (ve výši 100 %), tak ve vztahu k nároku na slevu z nájmu. Sleva je tak uplatňována ze stejného důvodu duplicitně. Má za to, že pokud obecný soud stanoví jako přiměřenou 100% slevu ze záloh, mimo jiné proto, že tyto nejsou dlouhodobě dodávány, nelze tentýž argument, tj. dlouhodobost nedodávání služeb, použít na výši slevy z nájemného.
9. Obecným soudům stěžovatelka rovněž vytýká, že vůbec nehodnotily její námitky, podle kterých je třeba vzít v úvahu jednání vedlejší účastnice, která nedůvodně ("z principu") odmítla nabídku na náhradní nájemní byt.
10. Nesouhlasí též s výší slevy ze záloh v rozsahu 100 %, neboť do bytu nebyla dodávána pouze voda (provizorně byla dodávána na chodbu domu), avšak elektřina byla dodávána.
III.
11. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
13. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který nenaplňuje shora uvedené definiční znaky pro ústavně právní přezkum.
14. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice (nájemnice) požadovala po stěžovatelce (pronajímatelce/vlastnice bytového domu) slevu na nájemném, jakož i slevu z úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, za období od 15. 5. 2008 do 30. 6. 2012, resp. do června 2016. Obecné soudy dospěly ke shodným skutkovým zjištěním, podle kterých v roce 2007 stěžovatelka přestala do bytu dodávat teplo a teplou vodu, od března 2008 i vodu studenou, přestala zajišťovat osvětlení a úklid společných prostor, jakož i provoz výtahu. Dlouhodobost takového stavu byla prokázána i rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 2 T 62/2009-825, kterým byl jednatel žalované pravomocně odsouzen za nedodávání tepla a přerušení dodávky teplé vody, přerušení přívodu studené vody, absenci osvětlení ve společných prostorách a absenci provozování výtahu.
15. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, s odkazem na §698 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., který zakotvuje právo nájemce na přiměřenou slevu z úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, pokud je pronajímatel řádně a včas neposkytuje, shledal po provedeném dokazování slevu ve výši 100 % z plateb hrazených vedlejší účastnicí za takto poskytované služby za zcela přiměřenou. V daném případě se jednalo o dlouhodobé neposkytování služeb, přesto, že byly vedlejší účastnicí řádně placeny (v podrobnostech viz str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
16. Pokud jde o slevu z nájemného, odvolací soud (odlišně od soudu prvního stupně, který přiznal slevu ve výši 95 %) za použití §698 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., podle kterého má nájemce mj. právo na přiměřenou slevu z nájemného i tehdy, jestliže nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně, a jestliže se v důsledku toho užívání bytu zhoršilo, dospěl k závěru, že s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti v absenci dodávek služeb souvisejících s nájmem bytu a délce této absence je přiměřenou sleva ve výši 60 % z nájemného (viz str. 10, 11 rozsudku odvolacího soudu).
17. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přiměřenost slevy musí vycházet ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem. Posuzuje se tedy, do jaké míry vytýkaná vada užívání bytu zhoršuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3975/2009). Pokud tedy obecné soudy řádně odůvodnily, proč považují výši slevy za přiměřenou, což bezesporu naplnily (viz v podrobnostech str. 9?11 rozsudku odvolacího soudu), nelze v napadených rozhodnutích v tomto ohledu spatřovat vybočení z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky ohledně duplicity uplatněné vady (nedodávání služeb - vody) jak ve vztahu k nároku na slevu z nájmu, tak ve vztahu ke slevě ze služeb. Ustanovení §698 zákona č. 40/1969 Sb. upravuje v odstavci 1 právo nájemce na přiměřenou slevu z nájemného, která se váže jednak k závadě bytu nebo domu, jež podstatně nebo po delší dobu zhoršuje užívání bytu, a jednak ke skutečnosti, že nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně a užívání bytu se v důsledku toho zhoršilo. V odstavci 3 je pak upraveno právo nájemce na přiměřenou slevu z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, pokud je pronajímatel řádně a včas neposkytuje. Uvedené ustanovení tak umožňuje uplatnění slevy z nájmu a slevy z úhrad za služby z prakticky stejného důvodu, kterým v daném případě je neposkytování služeb. Zatímco sleva z nájmu se váže na zhoršené užívání bytu (v důsledku vadného poskytování plnění, resp. neposkytování), což bylo v posuzovaném případě z učiněných skutkových zjištění jednoznačně prokázáno (především dlouhodobé nedodávání teplé i studené vody, byt vedlejší účastnice se nacházel ve 3. patře), sleva z úhrad za služby poskytované s užíváním bytu souvisí již se samotným neposkytováním plnění souvisejících s užíváním bytu. Je třeba konstatovat, že v daném případě nešlo o ojedinělé přerušení dodávek služeb, ale o skutečně dlouhodobý stav i přesto, že vedlejší účastnice tyto služby řádně platila a ze strany stěžovatelky se jí opakovaně nedostalo řádného vyúčtování služeb za jednotlivá období.
19. Rovněž námitka stěžovatelky, kterou vytýká obecným soudům, že se nezabývaly skutečností, že vedlejší účastnice nedůvodně odmítla náhradní byt, není opodstatněná. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvádí (str. 9), že nebylo překvapivé jednání vedlejší účastnice, pokud odmítla opustit byt v centru O., kde žila celý život, a odstěhovat se do okrajové části O. Nabídka bytu v M. byla značně neurčitá, nebylo uvedeno, kde přesně se byt nachází, kdo je jeho vlastníkem a s ohledem na špatné dosavadní zkušenosti vedlejší účastnice se stěžovatelkou a osobami za ni jednajícími zde zcela absentovala důvěra.
20. Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry jsou řádně odůvodněné, obsahují úvahy, kterými byly při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Ústavní soud považuje uvedené závěry za ústavně konformní, nevybočující z mezí ústavnosti, řádně a přesvědčivě odůvodněné a nevykazující prvky interpretační nebo aplikační svévole.
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu