ECLI:CZ:US:2020:3.US.3107.20.1
sp. zn. III. ÚS 3107/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele I. U., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2020 č. j. 2 To 61/2020-39817, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 3. 11. 2020 doručena ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), neboť jím mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (dále jen "Úmluva"). Dále uvedl, že je v rozporu i s ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
2. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím vrchního soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 2 To 61/2020-39817, kterým bylo z podnětu stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2020 č. j. 81 T 8/2020-39725 (tímto usnesením byl vyloučen z projednávání věci předseda senátu Mgr. Petr Sušil). Vrchní soud nově rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 trestního řádu není předseda senátu krajského soudu Mgr. Petr Sušil vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 81 T 8/2020 z důvodů uvedených v §30 odst. 1 trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.
3. Ve své ústavní stížnosti rozvíjí stěžovatel svou argumentaci ve prospěch závěru o podjatosti zmíněného předsedy krajského soudu, a ta je založena na názoru, že tento neskýtá záruku pro nestranné rozhodování, neboť má kamarádský vztah s D. J., jedním z 26 obviněných. K tomu stěžovatel poukazuje na skutečnost, že zejména při studiu na střední škole vznikají přátelství na celý život, v posuzovaném případě oba ještě pět let společně dojížděli z místa bydliště do Brna, kde oba studovali byť na různých fakultách. Oba mají spoustu společných kamarádů a známých, což může činit přímý či nepřímý tlak z jejich strany na předsedu senátu, který může ve svém rozhodování být tímto tlakem ovlivněn. Předseda senátu již před sedmi lety rozhodoval o odposleších v této věci v přípravném řízení, zatím nebyla posuzována zákonnost odposlechů a nyní bude věc rozhodovat meritorně, přičemž musí posuzovat i zákonnost sebou samým nařízených odposlechů. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právem na zákonného soudce, tímto není Mgr. Petr Sušil, protože je podjatý a cítí se podjatý, existuje reálná obava, že obvinění budou v nerovném postavení a bude D. J. stranit, popřípadě jej potrestá přísněji.
4. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností, neboť jím byla porušena práva stěžovatele vyplývající z Listiny a Úmluvy.
5. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností meritorně.
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky).
7. Dle Ústavního soudu je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jenž umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky ? rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
9. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno a v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o podjatosti předsedy senátu Mgr. Petra Sušila. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve příslušným orgánům veřejné moci. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností podanou proti meritornímu rozhodnutí (resp. proti poslednímu prostředku nápravy proti meritornímu rozhodnutí). K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 497/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 64/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 964/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 1686/07; z poslední doby pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16 či usnesení ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 4040/17.
10. Ústavní soud přisvědčil závěru vrchního soudu, který zdůraznil, že každý soudce musí být profesionál schopný unést i negativní důsledky své rozhodovací činnosti a jeho podjatost nemůže být limitována vnímáním úzké skupiny lidí, ať již přátelsky, profesně či příbuzensky spojené, a může být limitován pouze vztahem přímých účastníků řízení, který v posuzované věci není natolik úzký, aby vedl k závěrům o možném vyloučení předsedy senátu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci. Citovaná rozhodnutí soudů vyložil vrchní soud v souladu s argumentací státního zástupce v podané stížnosti, která je v souladu se současnou praxí soudů všech stupňů v podobných věcech a Ústavní soud na ně v podrobnostech odkazuje (bod 7 usnesení).
11. Ústavní soud opakuje, že ústavní stížnost proti procesnímu rozhodnutí o podjatosti zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná a že stěžovatel není nijak zbaven možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti poslednímu opravnému prostředku po vydání konečného rozhodnutí ve věci samé, pokud podle jeho názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo.
12. Ústavní soud podotýká, že v souvislosti s trestním řízením byl stěžovatel účastníkem řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem a jsou mu známy podmínky řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížností stěžovatel brojil proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu (srov. k tomu usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1543/16).
13. Z hlediska zásady subsidiarity ústavní stížnosti má stěžovatel zachovánu možnost materiálně se dále bránit proti jím pociťovaným porušením svých základních práv či svobod. To ostatně Ústavní soud stěžovateli vysvětlil již v usnesení specifikovaném v předchozím odstavci. Stěžovatel rovněž ani netvrdí, že by v jeho věci byl dán některý z důvodů pro výjimečné neodmítnutí ústavní stížnosti, u níž není splněna podmínka přípustnosti, dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj