ECLI:CZ:US:2020:3.US.3123.20.1
sp. zn. III. ÚS 3123/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného advokátkou JUDr. Petrou Carvanovou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2020 č. j. 15 Co 29/2018-392, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 5. 11. 2020 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž stěžovatel napadá shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo podle §95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodnuto, že se nepřipouští změna žaloby podaná stěžovatelem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. V průběhu řízení před obvodním soudem stěžovatel rozšířil žalobu o požadavek na omluvu za způsobenou nemajetkovou újmu. Tuto změnu žaloby obvodní soud nepřipustil. Rozsudkem ze dne 16. 7. 2017 č. j. 23 C 135/2013-260 stěžovateli přiznal část náhrady újmy, kterou požadoval po vedlejší účastnici. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl. Rozhodnutí obvodního soudu potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2018 č. j. 15 Co 29/2018-338. Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 4706/2018-369 zčásti zrušil rozhodnutí městského soudu a v odůvodnění rozhodnutí se vyjádřil rovněž k nepřipuštění změny žaloby obvodním soudem, resp. neposouzením této problematické otázky městským soudem. Zejména zdůraznil, že ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu lze za ústavně souladný považovat pouze takový výklad o. s. ř., podle něhož "odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky... povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat" (bod 56 odůvodnění). S ohledem na výše uvedené pak otázka, "zda se má odvolací soud (a konec konců případně i dovolací soud) zabývat okolnostmi nepřipuštění změny žaloby, činí dovolání v této věci nejen přípustným, ale i důvodným ...". Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jelikož se "odvolací soud správností postupu soudu prvního stupně při rozhodování o nepřipuštění rozšíření žaloby podrobněji nezabýval, je jím učiněné právní posouzení i potud neúplné, tedy prozatím i nesprávné" (bod 58 odůvodnění). Současně však upozornil na to, že část stěžovatelem "nově požadované omluvy se netýká nyní projednávané věci, ale váže se zřetelně k nároku již dříve vyloučenému k samostatnému projednání a rozhodnutí" (bod 58 odůvodnění).
3. Po vrácení věci městskému soudu v rozsahu zrušeného rozhodnutí, upravil stěžovatel při jednání městského soudu dne 15. 9. 2020 text požadované omluvy tak, že z ní odstranil slovní spojení o "nezákonné vazbě, nezákonné domovní prohlídce a nezákonném odposlechu" a požadoval tak omluvu pouze za "nezákonné trestní stíhání a nezákonné zadržování cestovního dokladu". Městský soud posléze vydal napadené usnesení, kterým změnu žaloby nepřipustil (§95 odst. 2 o. s. ř). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že "vzhledem k tomu, že změna žaloby spočívající v rozšíření žaloby o nárok žalobce na původně požadovanou omluvu byla pravomocně nepřipuštěna a tento stav nebyl ke dni, ve kterém proběhlo jednání, tj. k 15. 9. 2020, změněn, když do té doby nebyl odvolacím soudem přezkoumán procesní postup soudu prvního stupně ohledně řízení o výše uvedeném nároku žalobce a nedošlo k oživení tohoto nároku, je třeba z procesní opatrnosti takto uplatněný požadavek žalobce na omluvu v modifikovaném znění považovat za změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření v odvolacím řízení o nový dosud neuplatněný nárok, tak jak omluvu vedle konstatování porušení práva nahrazeného případným poskytnutím relutární náhrady platná judikatura považuje za samostatný nárok" (bod 7 odůvodnění). Městský soud dále zdůraznil, že podle §216 odst. 2 o.s.ř., nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. V ústavní stížnosti upozorňuje stěžovatel zejména na to, že v rámci "druhého kola odvolacího řízení" pouze upravil text omluvy tak, že z ní vypustil slovní spojení, která se vztahovala k období před 27. 4. 2006. Městský soud podle něj "zcela nepochopitelně v bodě 7 napadeného rozhodnutí uvádí, že změna žaloby nebyla ze dne 31. 1. 2017 pravomocně připuštěna, a tento stav nebyl ke dni 15. 9. 2020 změněn". Ve svém dřívějším rozhodnutí však městský soud tuto otázku vůbec neotevřel a stěžovatele se zastal až Nejvyšší soud, který zavázal městský soud k tomu, aby "zvážil, zda a v jakém rozsahu je případně možné projednat požadavek stěžovatele na omluvu". Stěžovatel je toho názoru, že městský soud "nepostupoval v intencích pokynů dovolacího soudu, vůbec oprávněnost nároku stěžovatele neposoudil, nepřezkoumal, zda postup nalézacího soudu dne 31. 1. 2017 byl procesně správný a naprosto nelogicky vyhodnotil modifikaci/zúžení textu omluvy jako návrh na změnu žaloby v odvolacím řízení".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a stěžovatel je v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupen advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, sp. zn. II. ÚS 2151/15, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 a sp. zn. II. ÚS 2151/15). Podanou ústavní stížností však stěžovatel konečné rozhodnutí ve věci samé nenapadá.
8. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933), Ústavní soud uzavřel, že "ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna žaloby podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., je nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu". Ústavní soud vyšel při formulaci tohoto stanoviska z toho, že usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. je sice způsobilé zasáhnout do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, avšak že se proti němu může účastník řízení podle okolností daného případu bránit 1) podáním nové žaloby, byť nejde o procesní prostředek ochrany práva stricto sensu (srov. bod 15 stanoviska), a zejména 2) napadením rozhodnutí ve věci samé opravným prostředkem - v tomto případě opětovně podaným dovoláním. To platí tím spíše, má-li stěžovatel za to, že se městský soud coby soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.), jak vyplývá z bodu 12 ústavní stížnosti.
9. S ohledem na výše uvedené je třeba považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž nebyly shledány důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj