ECLI:CZ:US:2020:3.US.3149.19.1
sp. zn. III. ÚS 3149/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Heleny Andělové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 22 Cdo 1414/2019-342, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017 č. j. 21 Co 311/2016-297, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. dubna 2016 č. j. 60 C 244/2008-209, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 22 Cdo 1484/2011-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č. j. 21 Co 66/2010-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 60 C 244/2008-78, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) Ireny Štěpánové a 2) Státního pozemkového úřadu České republiky, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Původní žalobkyně (JUDr. Jiřina Máslová - právní předchůdkyně stěžovatelky) se podanou žalobou domáhala určení vlastnictví pozemku parc. č. X1 v obci P., v katastrálním území Horní Počernice (dále jen "předmětný pozemek") a sousedního pozemku parc. č. X2 taktéž v obci P., katastrální území Horní Počernice (dále "sousední pozemek"), a to tak, že výlučným vlastníkem předmětného pozemku bude určena původní žalobkyně a vlastníky sousedního pozemku budou určeni první vedlejší účastnice řízení [žalovaná č. 1)] a právní předchůdce druhého vedlejšího účastníka řízení [původní žalovaný č. 2) - Pozemkový fond České republiky].
3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. 4. 2016 č. j. 60 C 244/2008-209 [poté co první, žalobě zcela vyhovující, rozsudek obvodního soudu ze dne 3. 11. 2009 č. j. 60 C 244/2008-78 byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 4. 2010 č. j. 21 Co 66/2010-99 zčásti (ve vztahu k pozemku č. X1) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. 22 Cdo 1484/2011-121] ve výroku I. zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že původní žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku. Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo neprokázání žádné právní skutečnosti (dědictví či vydržení), na jejímž základě by původní žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku.
4. Vlastnictví sousedního pozemku tak bylo ve prospěch první vedlejší účastnice a Pozemkového fondu České republiky, který byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen a jeho nástupcem se stal druhý vedlejší účastník řízení, pravomocně určeno dříve, a to výše zmiňovaným prvním rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 11. 2009 č. j. 6 C 244/2008-78 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 20. 4. 2010 č. j. 21 Co 66/2010-99, jejichž výroky týkající se sousedního pozemku nebyly dovoláním, které podal právní předchůdce druhého vedlejšího účastníka řízení, nikterak napadeny.
5. K odvolání právního nástupce původní žalobkyně (Ing. JUDr. Miroslava Másla, manžela původní žalobkyně - přímého právního předchůdce stěžovatelky) městský soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2017 č. j. 21 Co 311/2016-297 zamítavé rozhodnutí obvodního soudu ohledně pozemku č. X1 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
6. Následné dovolání stěžovatelky (právní nástupkyně původní žalobkyně a jejího právního nástupce) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 22 Cdo 1414/2019-342 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatelkou vymezená právní otázka nemohla založit jeho přípustnost. Odkázal přitom na závěry obsažené v usnesení ze dne 5. 12. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jakož i v rozsudku ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 821/2010, jejichž podstata vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Tento účastník by musel prokázat, že sporný pozemek nabyl, a to ať už od svých právních předchůdců (např. darováním, děděním, koupí) nebo sám originárním způsobem (kupř. splněním podmínky vydržení), přičemž v dané věci ani jedna z těchto variant nebyla prokázána. Argumentovala-li stěžovatelka ve prospěch toho, že původní žalobkyně mohla od svých právních předchůdců nabýt předmětný pozemek v dědickém řízení, i když v rozhodnutí byl označen pozemek sousední, Nejvyšší soud se s touto argumentací neztotožnil. Nebyl-li předmětný pozemek projednán v dědickém řízení, což bylo v této věci nesporné, nemohlo být ani rozhodnutí v tomto dědickém řízení skutečností, na základě které by se původní žalobkyně mohla stát vlastnicí předmětného pozemku. Povaha rozhodnutí - zda je deklaratorní nebo konstitutivní - pak vypovídá pouze o jeho účincích, nemá ale vliv na vymezení předmětu řízení. Pokud se stěžovatelka, resp. její právní předchůdci domnívali, že předmětem dědického řízení měl být předmětný pozemek a nikoliv pozemek sousední, není toto vedené řízení tím řízením, v němž by se mohli domáhat nápravy tohoto omylu. Nejvyšší soud dále připomenul, že soudy nižších stupňů se zabývaly i možností vydržení předmětného pozemku původní žalobkyní. Dospěly ale k závěru, že k vydržení nemohlo dojít, a to proto, že původní žalobkyně nebyla v dobré víře.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkový stav věci a obsah napadených rozhodnutí. Vysvětluje, že i když původní žalobkyně byla označena jako vlastník pozemku sousedního (stejně jako její právní předchůdci), fakticky užívala předmětný pozemek. Výsledek soudního sporu považuje za nespravedlivý, neboť se nestala ani vlastnicí předmětného pozemku, ale nenáleží jí ani vlastnictví sousedního pozemku (jeho spoluvlastníky se stali první vedlejší účastnice a Pozemkový fond České republiky, jako právní předchůdce druhého vedlejšího účastníka řízení, podle shora citovaných rozsudků obvodního soudu a městského soudu). Poukazuje nicméně na to, že právní předchůdce druhého vedlejšího účastníka řízení, se nikdy neujal držby sousedního pozemku, neboť mu jako odúmrť připadla jedna polovina předmětného pozemku. Pozemek sousední pak nemohl vydržet. V této souvislosti se stěžovatelka dále věnuje problematice posouzení dobré víry u první vedlejší účastnice řízení ve vztahu k velikosti spoluvlastnického podílu k sousednímu pozemku a jeho vydržení, a to i z pohledu dobrých mravů. Chování první vedlejší účastnice řízení, která měla až do doby pravomocného určení vlastnictví sousedního pozemku zájem na směně, ale následně poté, co bylo určeno její vlastnictví k tomuto pozemku, svůj názor změnila, považuje za nečestné, které by mělo být napraveno korektivem dobrých mravů. Opakovaně zdůrazňuje nespravedlivý výsledek celého sporu, v němž byla vedena snahou o nápravu faktického stavu, který byl v rozporu se stavem právním, a jehož výsledkem je, že nemá vlastnictví ani jednoho z pozemků. Poukazuje rovněž na to, že původní žalobkyně podala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu (pozn. šlo o rozsudek ze dne 28. 11. 2012 č. j. 22 Cdo 1484/2011-121, jímž byla předchozí rozhodnutí týkající se předmětného pozemku zrušena, avšak ve vztahu k pozemku sousednímu zůstala předchozí rozhodnutí soudů nedotčena) ústavní stížnost, která však byla odmítnuta jako předčasná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 609/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení (resp. právní nástupkyní původní žalobkyně), v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti. Ústavní stížnost směřuje mj. proti rozsudkům městského soudu ze dne 20. 4. 2010 č. j. 21 Co 66/2010-99 a obvodního soudu ze dne 3. 11. 2009 č. j. 60 C 244/2008-78. Jako včasnou lze posoudit ústavní stížnost stěžovatelky, pouze týká-li se pozemku č. X1 (tzn. pozemku, k němuž se vztahuje výrok I. rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 11. 2009 č. j. 60 C 244/2008-78 a s ním související část potvrzujícího výroku městského soudu ze dne 20. 4. 2010 č. j. 21 Co 66/2010-99). O sousedním pozemku č. X2 bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 11. 2009 č. j. 60 C 244/2008-78 a s ním související částí potvrzujícího výroku městského soudu ze dne 20. 4. 2010 č. j. 21 Co 66/2010-99, které však nebyly dovoláním, jež podal pouze právní předchůdce druhého vedlejšího účastníka řízení, napadeny a nabyly tak samostatně právní moci dne 11. 5. 2010. Ve vztahu k těmto výrokům týkajícím se sousedního pozemku je zjevné, že ústavní stížnost byla podána opožděně a bylo ji třeba odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelka dále poukazovala na to, že proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu (ze dne 28. 11. 2012 č. j. 22 Cdo 1484/2011-121) a jemu předcházejícím rozhodnutím podala původní žalobkyně ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 609/13 odmítnuta pro předčasnost, neboť řízení ohledně předmětného pozemku dosud v důsledku kasačního rozhodnutí dosud neskončilo. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na závěr o opožděnosti stávající ústavní stížnosti, týká-li se pozemku č. X2, ohledně něhož bylo řízení pravomocně ukončeno již v roce 2010.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Jak již bylo uvedeno výše v souvislosti s posouzením včasnosti ústavní stížnosti, mohl se Ústavní soud zabývat pouze tou částí ústavní stížnosti, která se týká předmětného pozemku. Ve vztahu k tomuto pozemku však stěžovatelka v podstatě nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když se převážně soustřeďuje na zpochybňování předpokladů pro určení vlastnictví k sousednímu pozemku ve prospěch první vedlejší účastnice řízení a druhého vedlejšího účastníka. Ústavnímu soudu tak zásadně omezuje prostor pro posouzení její argumentace. Jakkoliv Ústavní soud rozumí pocitu nespravedlnosti, který ve stěžovatelce vyvolává skutečnost, že na základě soudních rozhodnutí, o jejichž vydání usilovala podanou žalobou v úmyslu dosáhnout souladu stavu faktického a právního, a jejichž zrušení se nyní ústavní stížností domáhá, je nyní strana žalovaná vlastníkem obou pozemků a stěžovatelka žádného, přesto Ústavní soud nemůže nikterak zasáhnout.
13. Obvodní soud s městským soudem jasně a srozumitelně zdůvodnil, že původní žalobkyně nemohla předmětný pozemek nabýt na základě žádné právní skutečnosti. Původní žalobkyně totiž nenabyla tento pozemek děděním, neboť předmětem dědictví po právních předchůdcích původní žalobkyně, což bylo v řízení prokázáno dědickými spisy (viz rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 1981 č. j. 666/81-20 a ze dne 13. 9. 1982 č. j. 6 D 1447/82-17), byl sousední pozemek a nikoliv předmětný pozemek. Předpokladem nabytí vlastnictví a s ním souvisejícího práva na jeho ochranu je přitom nejen smrt právního předchůdce domnělého nabyvatele, nýbrž i rozhodnutí soudu (nebo notáře), že domnělý nabyvatel (v posuzované věci původní žalobkyně) věc (v posuzovaném případě pozemek č. X1), určení, jejíhož vlastnictví se v soudním řízení domáhá, skutečně nabyl.
14. Soudy rovněž vysvětlily, proč původní žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví k pozemku č. X1 ani vydržením, když nemohla být jeho oprávněnou držitelkou. Původní žalobkyně totiž ve vztahu k předmětnému pozemku objektivně nebyla s ohledem ke všem skutečnostem schopna předmětný pozemek vydržet. Původní žalobkyně musela vědět, což sama uváděla, že již od roku 1975 probíhaly snahy o dosažení změn v katastru nemovitostí s cílem o nápravu nesouladu právního stavu se stavem faktickým.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelčiny námitky směřovaly převážně pouze proti výkladu podústavního práva obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi těchto soudů.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to tak, že ji zčásti odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, a zčásti ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu