ECLI:CZ:US:2020:3.US.315.19.1
sp. zn. III. ÚS 315/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Renáty Matouškové, 2) Karla Vohánky a 3) Davida Vohánky, zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 30 Cdo 3646/2017-268, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017 č. j. 13 Co 55/2017-178 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 17 C 366/2014-134, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se žalobou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali zaplacení celkové částky 222 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha v exekuci jím prováděné a vedené pod sp. zn. 132 EX 66/2011. Nesprávný postup exekutora měl spočívat v prodeji movitých věcí stěžovatelů, specifikovaných v žalobě, přestože se tito domáhali žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 vyloučení věcí z exekuce. Škoda měla být rovněž způsobena nesprávným úředním postupem uvedeného soudu, který měl exekutorovi sdělit, že u soudu není vedeno excindační řízení, ačkoliv řízení zahájeno bylo.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit první stěžovatelce částku 33 500 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok I), druhému stěžovateli částku 28 500 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok II), třetímu stěžovateli částku 31 500 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok III), druhému a třetímu stěžovateli částku 125 000 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok IV) a všem stěžovatelům částku 3 000 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok V). Stěžovatelům uložil rovněž povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice. Obvodní soud dospěl k závěru, že v předmětném řízení k nesprávnému úřednímu postupu exekutora nedošlo, neboť v rozhodné době nedisponoval informací o podání vylučovací žaloby, když mu ji nesdělili ani stěžovatelé, ani Obvodní soud pro Prahu 4. Nesprávného úředního postupu se přitom nedopustil ani uvedený soud, neboť jeho sdělení o nepodání vylučovací žaloby bylo exekutorovi doručeno až dva dny po dražebním roku, tedy v době, kdy již většina předmětných věcí byla prodána, přičemž vylučovací žaloba stěžovatelů byla podána až čtyři měsíce po dražebním roku. Předchozí návrh stěžovatelů na změnu žaloby, jímž se již dříve domáhali vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, přitom nebyl soudem připuštěn.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle něhož není přípustné dovolání proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Předmětem řízení byla dle Nejvyššího soudu částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, přičemž rozhodnutí o každém z nich mělo charakter samostatného výroku, a přípustnost dovolání tak bylo třeba zkoumat u každého z nároků samostatně. Tvrzená škoda, jejíž náhrady se stěžovatelé domáhali, navíc měla vzniknout vydražením různých movitých věcí ve vlastnictví či spoluvlastnictví různých poškozených (stěžovatelů) v různých dražbách. Žádný ze stěžovateli uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem přitom nepřevyšoval částku 50 000 Kč, přičemž se nemohla uplatnit ani žádná ze zákonem stanovených výjimek.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti postupu obecných soudů, jež na ně přenesly povinnost doložit exekutorovi podání vylučovací žaloby, ačkoliv taková povinnost dle jejich přesvědčení z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. V důsledku uvedeného pak soudy jako souladný s právem shledaly stav, kdy exekutorem neoprávněně sepsané movité věci stěžovatelů byly v dražbách prodány navzdory tomu, že stěžovatelé řádně a včas podali vylučovací žalobu. Druhý a třetí stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv rovněž v postupu Nejvyššího soudu, jenž odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu zákonného majetkového cenzu. Skutkovým základem případu totiž nebyly jejich jednotlivé movité věci, nýbrž jimi tvrzené protiprávní jednání státu, který žádným ze svých orgánů nereagoval na podání vylučovací žaloby stěžovateli a dopustil, že ti následně pozbyli vlastnické právo k movitým věcem v exekuci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); v části týkající se napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu však procesní předpoklady k projednání nesplňuje (viz dále).
IV.
Vyjádření k věci a replika stěžovatelů
8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření znovu odmítl tvrzení stěžovatelů, že celý jejich žalobní nárok spočíval na jednom skutkovém základě, jímž dle nich bylo protiprávní jednání státu, a zdůraznil naopak, že stěžovateli uplatněné nároky byly nároky samostatnými, v důsledku čehož bylo jejich dovolání nepřípustné. S ohledem na uvedenou objektivní nepřípustnost dovolání byla ústavní stížnost stěžovatelů proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu podána opožděně.
10. Městský soud v zaslaném vyjádření především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a zdůraznil, že si není vědom, že by napadeným rozsudkem či postupem městského soudu došlo k porušení jakéhokoliv ústavně zaručeného práva stěžovatelů.
11. Obvodní soud ani vedlejší účastnice se v poskytnuté lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily.
12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelům k případné replice. Stěžovatelé v ní setrvali na tvrzení, že žalobou uplatněný nárok byl jedním nárokem na náhradu škody ve výši 222 000 Kč, a nikoliv několika samostatnými nároky. Zdůraznili zároveň, že byli městským soudem poučeni, že dovolání je v jejich věci přípustné. Případné nesprávné poučení tohoto soudu jim proto nemůže jít k tíži.
V.
Posouzení včasnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Předně nutno konstatovat, že stěžovatelé brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů částečně shodně formulovanými argumenty jako v jimi dříve podané ústavní stížnosti, jež byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 79/19 ze dne 26. 2. 2019 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz) rovněž jako zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná. Obě ústavní stížnosti mají přitom původ v namítaném nesprávném úředním postupu téhož exekutora v téže exekuci a skutkové okolnosti obou věcí i následný postup obecných soudů v předmětných řízeních jsou až na výjimky shodné. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod, pro který by bylo nutno odchýlit se od závěrů, k nimž dospěl v dřívější věci stěžovatelů, odkazuje v podrobnostech na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 79/19, s nímž jsou ostatně stěžovatelé obeznámeni, a jen pro úplnost uvádí následující.
14. Nejvyšší soud dospěl s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2867/09 ze dne 11. 2. 2010 ke správnému závěru, že pro posouzení samostatnosti nároků ve smyslu tzv. majetkového cenzu zakládajícího (ne)přípustnost dovolání je určující samostatná uplatnitelnost jednotlivých nároků v soudním řízení, což byl případ i nynější věci. Stěžovatelé v řízení před soudy totiž uplatňovali nárok na náhradu škody, jež měla vzniknout jednotlivým stěžovatelům vydražením specifikovaných movitých věcí v různých dražbách.
15. Tvrdili-li stěžovatelé (resp. druhý a třetí stěžovatel, neboť první stěžovatelka proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nebrojila) stejně jako ve své dřívější ústavní stížnosti, že skutkovým základem jejich případu nebyly jednotlivé movité věci, ale jimi tvrzené protiprávní jednání státu, pak toto své východisko v ústavní stížnosti sami relativizují, když uvádějí, že "[p]okud by vzniklá škoda nedosáhla částky 50 000 Kč..., akceptovali by stěžovatelé závěr dovolacího soudu bez výhrad". Tím však sami ukazují na podstatu věci. Jak Ústavní soud vyslovil ve svém shora uvedeném usnesení ve věci stěžovatelů, rozhodná není sama o sobě existence protiprávního jednání státu, ale tímto případným jednáním vzniklá škoda, respektive její odčinění, přičemž jeho výše je v posuzované věci určena výší hodnoty jednotlivých věcí. Závěry, k nimž Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl, tak lze označit za ústavně souladné, odpovídající dosavadní judikatuře Ústavního soudu.
16. Za popsané procesní situace tak měli stěžovatelé podat ústavní stížnost bezprostředně poté, co obdrželi rozhodnutí městského soudu, a to přinejmenším z důvodu procesní opatrnosti. Jelikož tak ale učinili teprve v návaznosti na napadené usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu byla podána opožděně (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
17. Namítají-li stěžovatelé, že své dovolání podali v souladu s poučením městského soudu o jeho přípustnosti, Ústavní soud poznamenává, že v předmětném poučení je uvedeno, že dovolání je přípustné, "avšak jen za splnění podmínek dle §237 o. s. ř.". Za situace, kdy městský soud zdůraznil podmínky §237 občanského soudního řádu, k nimž nepochybně náleží též jasně vymezené zákonné podmínky vylučující přípustnost dovolání uvedené v následujícím ustanovení, nepovažuje Ústavní soud toto poučení za zásadně jdoucí proti ochraně práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však nemohl opomenout, že městský soud stěžovatele poučil poněkud zavádějícím způsobem, ačkoliv šlo o rozhodnutí ve věci, v níž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Zjevné nedopatření městského soudu je však pouhou "druhou stranou téže mince" ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zástupci stěžovatelů, jenž je seznámen nejen s §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale rovněž s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a jeho postup by proto měl vždy vést pouze v takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění práv stěžovatelů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2598/18 ze dne 12. 2. 2018).
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímtéž zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu