ECLI:CZ:US:2020:3.US.3234.19.1
sp. zn. III. ÚS 3234/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Krehana, zastoupeného JUDr. Janem Kubečkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 19, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2019 č. j. 28 Cdo 2069/2019-577 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. ledna 2019 č. j. 23 Co 287/2018-524, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) PharmDr. Vlasty Pokladníkové, 2) Ing. Pavla Černého a 3) Miloslava Černého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel současně navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a požádal o náhradu nákladů řízení.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 37/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 18. 5. 2018 č. j. 6 C 37/2013-461 okresní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejších účastnících částky 158 305 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení v částce 606 985 Kč (II. výrok). Stěžovatel v žalobě tvrdil, že v období od 16. 8. 2011 do 5. 5. 2012 na základě dohody o dočasném užívání nemovitosti užíval nemovitosti ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků, kdy během této doby provedl na nemovitostech konkrétně popsané stavební práce v částce 158 305 Kč, za které požadoval od vedlejších účastníků poskytnutí náhrady. Okresnímu soudu se i přes obšírně vedené dokazování k stěžovatelem prováděným stavebním úpravám nepodařilo zjistit faktický stav nemovitostí po provedených úpravách, a to ani prostřednictvím znaleckého posudku znalce Ing. Berana, který nebyl schopen stanovit jejich obvyklou hodnotu. Protože se dle okresního soudu nepodařilo stěžovateli prokázat stav nemovitostí při ukončení jejich dočasného užívání, nebylo prokázáno ani zvýšení hodnoty nemovitostí (dle znaleckého posudku jejich obvyklá hodnota činila 701 890 Kč, ke dni 5. 5. 2012 pak 828 590 Kč) v důsledku tvrzených stavebních prací a vznik bezdůvodného obohacení vedlejších účastníků.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. 23 Co 287/2018-524 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (I. výrok), výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení před okresním soudem v celkové výši 561 851 Kč (II. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům i náklady odvolacího řízení v částce 91 627 Kč (III. výrok).
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019 č. j. 28 Cdo 2069/2019-577 jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že podstatou dovolání je polemika se způsobem hodnocení znaleckého posudku Ing. Berana včetně jeho dodatků, kdy je stěžovatelem poukazováno zejména na předchozí závěry znalce, podle nichž v období od 16. 8. 2011 do 5. 5. 2012 došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud konstatoval, že mu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a tedy ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily, pročež samotná polemika stěžovatele se závěry znaleckého posudku, resp. se závěry krajského soudu ohledně hodnocení tohoto důkazu nemůže založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že hodnocení znaleckého posudku, jak je provedl krajský soud, nemůže obstát, neboť krajský soud vykládá znalecký posudek jednostranně, tendenčně, nebere v úvahu rozpory a nevysvětlitelné a neodůvodněné závěry znalce, a nekriticky přebírá a používá nepravdivá tvrzení. Dle názoru stěžovatele jeho činnost nemovitosti zhodnotila, a není zřejmé, proč znalec před soudem uvedl, že provedené práce nemohly nemovitosti zhodnotit, znalec to nevysvětlil, a ve svém dalším prohlášení to dle stěžovatele "vlastně popřel". Vybral-li soud pro své rozhodnutí některé závěry znalce, a jiné bez vysvětlení pominul, odebral stěžovateli možnost domáhat se svého práva zákonem stanoveným způsobem, zejména odstraněním pochybností o dvou rozporuplných závěrech téhož znalce. Krajský soud dle stěžovatele taktéž opomněl vzít v úvahu judikaturu zabývající se možnostmi a způsoby zjištění ceny nemovitostí po provedené rekonstrukci, včetně využitelnosti jiných metod ocenění v případě nedostatku srovnávacího materiálu. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ani uznání dílčích zásahů do stavební konstrukce (např. položení betonové podlahy) by s ohledem na námitku započtení a zpochybněnou aktivní legitimaci nepřineslo stěžovateli lepší postavení a předpoklad alespoň dílčího úspěchu. Tyto úvahy považuje stěžovatel za hypotetické a absurdní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Krajský soud doplnil dokazování dodatkem znaleckého posudku znalce Ing. Berana, od něhož žádal, aby zhodnotil, zda stěžovatelem provedené práce měly vliv na obvyklou cenu posuzovaných nemovitostí. Krajský soud výslovně v usnesení ze dne 12. 11. 2018 č. j. 23 Co 287/2018-496 uvedl, že pro posouzení této otázky je zapotřebí využití odborných znalostí znalce. Při jednání dne 8. 1. 2019 znalec uvedl, že stěžovatelem provedené práce neměly vliv na zvýšení hodnoty nemovitostí, neboť se v zásadě týkaly prvků, které byly původně funkční, nebyly dokončeny nebo nejsou provedeny příslušné zkoušky, a nebylo tak možno vyhodnotit kvalitu a rozsah provedených prací. Další práce byly spíše udržovacího charakteru a nikterak jimi nebyla fakticky prodloužena životnost nemovitosti, šlo tedy o běžnou údržbu, nikoli o investici, která by zhodnotila nemovitost. Krajský soud měl na základě uvedených znaleckých závěrů za prokázané, že nějaké práce na nemovitostech provedeny byly, ztotožnil se však s okresním soudem v tom, že nebylo prokázáno, že by měly vliv na cenu nemovitostí.
10. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., soud však není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, může pouze hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
11. Z uvedeného je patrné, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů procesně správně a není jim čeho podstatného (tím méně ústavněprávně významného) vytknout. Znalec Ing. Beran v řízení zpracoval nejprve znalecký posudek ze dne 15. 8. 2017, později pak doplnění ze dne 26. 3. 2018. Tyto posudky se liší tím, že první z posudků porovnával zjištěné ceny podle oceňovací vyhlášky Ministerstva financí č. 3/2008 Sb.; tyto závěry neměl soud pro danou věc za použitelné, protože jimi není stanovena cena obvyklá, která je pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení podstatná. V dodatku č. 1 znalec na soudem položenou otázku neodpověděl s odůvodněním, že již není možné získat potřebné podklady pro posouzení obvyklé a tržní ceny porovnávacím způsobem, protože nelze skutkově zjistit přesný stav objektu na počátku a hlavně na konci užívání stěžovatelem. Ve shora citovaném usnesení ze dne 12. 11. 2018 krajský soud konstatoval, že přestože znalec Ing. Beran zpracovával znalecký posudek a vyjadřoval se k obvyklé ceně nemovitostí, neobsahují tyto jeho závěry pro rozhodnutí krajského soudu relevantní údaje. Teprve v dodatku č. 2 podávaném ústně při jednání dne 8. 1. 2019 znalec popsal své úvahy o tom, jak se jednotlivé stěžovatelem provedené stavební práce, s ohledem na jejich dokončenost a nemožnost prokázat jejich kvalitu, projevily na hodnotě nemovitostí. Znalec také vysvětlil, že do zvýšení ceny podle původního posudku se promítlo více faktorů, jednak pohyb ceny na trhu nemovitostí, dále pak práce na podlahách a terénní práce kolem domu, které do určité míry zvýšily životnost těchto dílčích stavebních konstrukcí, ale k prodloužení životnosti nemovitostí jako celku nedošlo. Považoval-li krajský soud právě tuto část znaleckého posudku za stěžejní a přesvědčivou, nelze jeho závěrům z pohledu ústavnosti ničeho vytknout.
12. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu, z jehož rozhodnutí je zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že vůči napadenému rozhodnutí krajského soudu nezjistil ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud připomněl svou judikaturu, týkající se nařizování znaleckých posudků a jejich hodnocení, a dodal, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotí soud přesvědčivost posudku mimo jiné co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, přičemž zjistí-li, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. V posuzované věci okresní soud vyzval znalce k doplnění znaleckého posudku právě proto, že posudkem v původním znění nebyl zcela splněn úkol, který byl soudem znalci uložen. Nevycházel-li za této situace krajský soud pouze z původního znění znaleckého posudku (kterého se dovolává stěžovatel), nýbrž zohlednil i jeho doplnění, měl Nejvyšší soud takový postup za zcela souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by jeho vlastní činností došlo ke zvýšení hodnoty předmětných nemovitostí.
13. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že dotčené soudní řízení nevykazuje žádný ústavněprávní nedostatek a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi. Tím, že stěžovatel koncipuje ústavní stížnost právě (výhradně) jako přehodnocení provedeného dokazování, situuje Ústavní soud do postavení běžného odvolacího soudu, což mu však, jak bylo shora zmíněno, nepřísluší.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu