ECLI:CZ:US:2020:3.US.3274.20.1
sp. zn. III. ÚS 3274/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem se sídlem Údolní 326/11, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2020, č. j. 23 C 93/2019-132, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že žaloba stěžovatele, aby soud uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit částku 7 880 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta (výrok I.) a současně bylo stěžovateli uloženo, aby žalované uhradil náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).
3. Předmětem řízení vedeného u obvodního soudu byla částka 7 880 Kč s příslušenstvím, představující nárok na náhradu škody způsobenou nedůvodným trestním stíháním. Konkrétně se jednalo o škodu způsobenou vynaložením nákladů na účelnou obhajobu. Stěžovatel se nejprve na žalovanou obrátil s žádostí o předběžné projednání nároku a v rámci tohoto předběžného projednání požadoval po žalované uhradit náklady obhajoby ve vši 48 250 Kč a dále náklady cestovného ve výši 520 Kč. Tímto postupem stěžovatel současně splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou ustanovením §14 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná na základě tohoto předběžného projednání stěžovateli přiznala částku 40 890 Kč a tuto také uhradila. Odmítla však uhradit náklady stěžovatele za tři porady s klientem, což také blíže odůvodnila. Tyto neuhrazené náklady se pak staly předmětem žalobního sporu.
4. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti argumentuje, že obvodní soud nesprávně ztotožňoval úkony převzetí obhajoby a první porady s klientem, když tyto úkony se v daném případě ani časově nekryly. Nelze přeci po stěžovateli požadovat, aby byl nucen při uzavření smlouvy o právní pomoci trvat na komplexním prostudování předávaných listin advokátovi a v návaznosti na toto studium neprodleně konat poradu mezi obhájcem a jeho klientem - v daném případě stěžovatelem. Další pochybení stěžovatel spatřuje ve zcela formalistickém přístupu obvodního soudu, kdy účelnost úkonů právní služby poskytované obhájcem soud měřil následným provedením procesních úkonů ze strany obhájce. Konkrétně stěžovateli nebyl přiznán nárok na úhradu úkonu porady s obhájcem před výslechem svědka, kterého se nakonec obhájce stěžovatele neúčastnil. Jako poslední byl zamítnut nárok na náhradu úkonu porady s klientem, kdy obhájce stěžovatele na poradě s klientem zjišťoval obsah odvolání. I v tomto případě soud dospěl k závěru, že takový úkon právní služby není účelný. V dalším stěžovatel zpochybňuje i procesní postup obvodního soudu, jenž nevyhověl jeho návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání, když se žalovaná z jednání řádně a včas neomluvila. Závěrem stěžovatel uvádí, že obvodní soud ve věci postupoval příliš formalisticky. Mechanická aplikace přístupu ("jeden úkon právní pomoci = jedna porada s klientem"), který obvodní soud v této věci aplikoval, degraduje soud na pouhý nemyslící kalkulátor a je v rozporu s reálnými společenskými vztahy, jak se promítají v rámci trestního řízení a výkonu obhajoby. Proto i přes bagatelní charakter věci stěžovatel požaduje, aby se Ústavní soud věcí zabýval.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky - proti němuž by ani odvolání, ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. by rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové diskrepance však v nyní projednávané věci zjistitelné nejsou.
7. Z napadeného rozsudku obvodního soudu přitom vyplývá, že při podrobném zohlednění nyní projednávané situace soud dospěl k závěru, že ani jeden dílčí nárok uplatněný stěžovatelem (tj. tři úkony právní služby) není důvodný, přičemž tento svůj závěr obvodní soud ve vztahu ke každému dílčímu nároku vždy řádně odůvodnil (viz odst. 9 - 11 napadeného rozsudku). Konkrétně obvodní soud uzavřel, že první porada s klientem je součástí přípravy a převzetí zastoupení a protože tento úkon byl již uhrazen jakožto součást přípravy a převzetí zastoupení, stěžovatel se domáhá duplicitního uhrazení. K argumentaci stěžovatele je pak vhodné jen uvést, že délka a časová náročnost úkonu právní služby přípravy a převzetí zastoupení není nijak limitována. Zbylé dva úkony právní služby - porada s klientem ?? obvodní soud neshledal účelnými, neboť porady probíhaly izolovaně a neměly žádný zřejmý vztah k úkonům prováděným v trestním řízení.
8. Obvodní soud se také řádně vypořádal se stěžovatelovým návrhem na vydání rozsudku pro zmeškání, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky (viz §153b o. s. ř.). Žalovaná se z jednání řádně a včas omluvila a současně podala ve věci vyjádření, v němž proti žalobnímu nároku brojila (viz odst. 12 napadeného rozsudku obvodního soudu).
9. Závěrem je možné opětovně zdůraznit, že k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
10. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozsudku, jelikož dospěl k závěru, že základní právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, napadeným rozsudkem porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu