ECLI:CZ:US:2020:3.US.3342.20.1
sp. zn. III. ÚS 3342/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDHESSA s.r.o., se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2020, č. j. 44 Co 182/2020-380 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, č. j. 43 C 214/2016-358, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že shora označeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně na osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že její postup při nabývání uplatněných pohledávek lze označit za úmyslné jednání k získání neoprávněné výhody v podobě osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka vytvořila ze své podnikatelské činnosti zisk jen ve výši 83 440 Kč, avšak uplatňuje pohledávky v řádu stamilionů korun, z čehož městský soud dovodil, že je třeba na stěžovatelku hledět jako na "prázdnou schránku" sloužící právě k vymáhání nejistých pohledávek s tím, že jako subjekt bez zisku a majetku se bude domáhat splnění nároku na osvobození od soudních poplatků a v případě prohry daného sporu rovněž neuhradí náklady protistrany a pouze ukončí svoji existenci. Současně městský soud označil stěžovatelčin návrh na zrušení usnesení obsahujícího výzvu k zaplacení soudního poplatku za nedůvodný, jelikož k prekluzi práva vymáhat soudní poplatek nedošlo, neboť prekluze upravená v §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pro věc relevantním (dále jen "poplatkový zákon") se na ustanovení §9 odst. 1 tohoto zákona nevztahuje.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí městského soudu potvrdil. Podle krajského soudu je totiž osvobození od soudních poplatků výjimkou z obecné poplatkové povinnosti a lze je proto přiznat jen výjimečně za splnění zákonem stanovených podmínek spočívajících v tom, že osvobození odůvodňují poměry účastníka a že z jeho strany nejde o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nadto soudy při posuzování eventuální důvodnosti osvobození účastníka řízení od povinnosti hradit soudní poplatek musí vycházet z celkového hodnocení okolností případu. V daném sporu je přitom rozhodující okolností skutečnost, že předmětem řízení jsou stamilionové pohledávky, které měla stěžovatelka nabýt na základě smlouvy o prodeji podniku za kupní cenu 1 Kč, a dále osobní provázanost mezi prodávanými podniky a samotnou stěžovatelkou. I podle krajského soudu jsou tedy závěry městského soudu zcela správné, a to zejména ohledně účelového postupu stěžovatelky i osob zúčastněných na předcházejících obchodních transakcích směřujících k získání osvobození od soudních poplatků a představujících tak ve svém důsledku zneužití práva. K postoupení pohledávek podle krajského soudu došlo proto, aby stěžovatelka mohla žádat o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelkou namítaná prekluze se pak podle krajského soudu jejího případu netýká, neboť ustanovení §12 poplatkového zákona se na výzvu k zaplacení soudního poplatku učiněnou podle §9 odst. 1 poplatkového zákona ve znění do 30. 11. 2016 nevztahuje. Týká se totiž pouze uložení poplatkové povinnosti podle ustanovení §4 odst. 1 písm. e) až h) poplatkového zákona.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Dále je vhodné připomenout, že se Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
8. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud především zdůrazňuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož městský soud postupoval, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavním soudem, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost zrušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
9. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Z uvedeného plyne, že nepřípustný exces obecného soudu při rozhodování o uložení nebo výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). K obdobnému závěru ostatně dochází sama stěžovatelka, když v závěru ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice ze dne 15. 10. 2009 (č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05). K žádné takové situaci však ve věci stěžovatelky nedošlo.
10. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
11. Poplatková povinnost i splatnost poplatku je podle stávající zákonné úpravy dána zásadně již podáním návrhu (žaloby). V nyní posuzované věci však stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku. Minimálně splatnost soudního poplatku se tak odvíjí teprve od rozhodnutí soudu o případném (částečném) osvobození nebo neosvobození. S tímto východiskem není rozporné ani stěžovatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná www.nsoud.cz) ani komentář k poplatkovému zákonu (srov. k tomu Večeřa, Jiří. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Městský soud se přitom s oběma stěžovatelkou uváděnými zdroji ve svém usnesení výslovně vypořádal (srov. odst. 10 odůvodnění usnesení) a krajský soud se s těmito závěry městského soudu ztotožnil.
12. Za situace, kdy k rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků stěžovatelky došlo po podání žaloby [pročež zákon dokonce výslovně zmiňuje, že o uložení poplatkové povinnosti musí být rozhodnuto alespoň v rozhodnutí, jímž se řízení končí - srov. k tomu §9 odst. 4 písm. a) ve spojení s §9 odst. 6 poplatkového zákona], byť nikoliv v přiměřené lhůtě, nelze z toho ještě dovozovat neústavnost rozhodnutí o neosvobození od povinnosti hradit soudní poplatek a ani případnou prekluzi poplatkové povinnosti, resp. práva vyžadovat zaplacení soudního poplatku. Otázka aplikovatelnosti daňových předpisů na danou věc (resp. principů z nich plynoucích) pak pro posouzení daného případu nebyla rozhodná. O případné prekluzi by totiž bylo možno uvažovat až od momentu, kdy bylo o neosvobození rozhodnuto, k čemuž však v nyní posuzované věci došlo teprve nyní napadenými rozhodnutími.
13. Konečně neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v její věci založily svá rozhodnutí o jejím neosvobození od soudních poplatků na úvaze, že se do neblahé finanční situace, na základě níž byla žádost stěžovatelky o osvobození od placení soudních poplatků založena, dostala vlastní vinou, tzn. podstoupením nepřiměřeného podnikatelského rizika. Odepření osvobození z tohoto důvodu je přitom údajně rozporné s judikaturou Ústavního soudu [v této souvislosti stěžovatelka zmiňuje např. nález sp. zn. II. ÚS 1619/08 ze dne 2. 10. 2008 (N 161/51 SbNU 13) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)].
14. Ve skutečnosti však obecné soudy napadená rozhodnutí - jak plyne i ze shora uvedené rekapitulace - nezaložily na tom, že by apriorně z osvobození od soudních poplatků vyloučily stěžovatelku jako podnikající právnickou osobu jen proto, že by příliš riskovala v podnikání, ale proto, že v konkrétních okolnostech obchodních transakcí, na základě nichž stěžovatelka získala aktivní legitimaci k podání žaloby, shledaly účelovost, směřující k vyhnutí se povinnosti hradit soudní poplatek a v případě neúspěchu také povinnosti hradit náklady řízení žalované straně. Obecné soudy podrobně popsaly personální propojení stěžovatelky s ostatními spolupracujícími obchodními společnostmi, jakož i finanční operace, na základě nichž stěžovatelka nyní rozhodné pohledávky získala. Pro obecné soudy tak nebyla určující výlučně okolnost, že pohledávky získala právě postoupením (srov. k tomu opačná argumentace stěžovatelky v bodě 33 ústavní stížnosti).
15. Skutečnost, že v jiném řízení byla stěžovatelka údajně od povinnosti hradit soudní poplatky osvobozena, na správnosti rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzovaném řízení nic nemění, a to už proto, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nesnaží důsledně vypořádat se skutečnostmi, na nichž obecné soudy svá rozhodnutí vystavěly. Ve věci stěžovatelky tak nedošlo ani k porušení principu rovnosti účastníků řízení a ani k porušení principu právní jistoty. Ostatně ani sama prekluze poplatkové povinnosti, jíž se stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhleji věnuje, nebyla pro nyní posuzovaná rozhodnutí určující a soudy se jí věnovaly, vedeny zjevně především snahou vypořádat všechna argumentační tvrzení stěžovatelky.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu