ECLI:CZ:US:2020:3.US.34.20.1
sp. zn. III. ÚS 34/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019 č. j. 30 Cdo 4032/2018-262 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 č. j. 35 Co 41/2018-197, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl v letech 2013 - 2015 trestně stíhán; odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen, neboť skutek nebyl trestným činem, a věc byla postoupena k projednání v řízení o přestupku. Následně stěžovatel podal proti vedlejší účastnici k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu o zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Obvodní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.
3. K odvolání vedlejší účastnice změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že jej co do částky 75 000 Kč potvrdil a ve zbytku zamítl. Městský soud vyšel z rozsáhlých skutkových zjištění obvodního soudu a za správné označil i jeho právní závěry. Neztotožnil se však se způsobem stanovení výše zadostiučinění ani s jeho výslednou výší. Podle městského soudu obvodní soud, veden též zásadou stanovení přiměřené výše zadostiučinění srovnáním s obdobnými případy, přihlédl k rozhodnutím, která nebyla s projednávanou věcí srovnatelná. Obvodní soud totiž vycházel z rozhodnutí městského soudu, v němž byla povaha trestní věci nesrovnatelně závažnější, než v případě stěžovatele. Městský soud proto vyšel z jiných a podle jeho názoru k dané věci přiléhavějších rozhodnutí, srovnáním s nimiž dospěl k závěru o přiměřené výši zadostiučinění v částce 75 000 Kč. Městský soud vycházel především ze srovnání s věcí vedenou u něj pod sp. zn. 14 Co 361/2016, v níž bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, avšak na rozdíl od stěžovatelova případu byl tehdejší žalobce v odkazované věci zproštěn obžaloby, protože se nestal skutek, z něhož byl obviněn. Městský soud tuto okolnost považoval ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu za významnou, pročež se oproti srovnávané věci rozhodl částku zadostiučinění snížit. Dále městský soud považoval za srovnatelnou věc vedenou u něj pod sp. zn. 51 Co 380/2013, v níž bylo za obdobných okolností přiznáno zadostiučinění 50 000 Kč.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu nezakládá, v souladu s jeho dlouhodobou judikaturou, přípustnost dovolání námitka nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění, není-li zjevně nepřiměřená, což ale nebyl stěžovatelův případ. V dalších otázkách - podíl stěžovatele na vzniklé újmě, povinnost soudu přihlédnout při stanovování výše zadostiučinění jen k jednání, které je protiprávní, a nesprávnost kritérií stanovování výše zadostiučinění - se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dodal, že bez závěru městského soudu o tom, že proti žalobci nemělo být trestní stíhání vůbec vedeno, a to z důvodů orgánům činným v trestním řízení od počátku známým, by se stěžovateli nedostalo žádného odškodnění, a to pro jeho zásadní podíl na vzniku situace, jež vedla k zahájení trestního stíhání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že se městský soud neřídil při stanovení výše zadostiučinění logickými úvahami a věc poměřoval nepřiléhavými rozhodnutími v údajně obdobných věcech. Nejvyšší soud se pak měl nedostatečně zabývat uplatněnými důvody dovolání a některé z nich dokonce pominul. Obecné soudy údajně nesprávně použily judikaturu Nejvyššího soudu, z níž však neplyne, že by sama okolnost, že stěžovatelova věc byla postoupena k projednání v přestupkovém řízení, měla snižovat částku zadostiučinění. Obecné soudy však zjevně považovaly závěr trestního řízení za důvod pro snížení obvodním soudem přiznané částky. Přihlížel-li městský soud při stanovení výše zadostiučinění k tvrzenému nedovolenému jednání stěžovatele údajně naplňujícímu formální znaky trestného činu, měl hodnotit komplexně všechny okolnosti, tj. i jednání a útoky údajných poškozených, a měl posoudit i materiální stránku trestného činu, která naplněna nebyla. Obvodní soud uvažované zadostiučinění po přihlédnutí ke specifikům daného případu "snížil" z částky 300 000 Kč, která by měla odpovídat výši v přibližně srovnatelných případech, na stěžovatelem požadovaných 180 000 Kč. Nicméně městský soud ze stejných důvodů absurdně ponížil zadostiučinění podruhé na konečných 75 000 Kč, a to bez ohledu na kritéria stanovování výše zadostiučinění a srovnatelné případy; naopak vycházel ze srovnání s případy, v nichž utrpěná újma byla zjevně nižší. Tuto námitku Nejvyšší soud podle stěžovatele pominul, přitom ji měl v souladu se svou judikaturou podrobit věcnému přezkumu; stanovená částka zadostiučinění byla jednak neadekvátně snížena a byla zjevně nepřiměřená, jednak k ní městský soud dospěl na základě nesprávných úvah, neboť podmínky pro snížení absentovaly. V městským soudem prve odkazované věci (viz shora bod 3) přitom žalobce nebyl na rozdíl od stěžovatele vedoucím příslušníkem Vojenské policie, nýbrž řadovým policistou, a na rozdíl od mínění městského soudu utrpěl podstatně menší zásah do profesního i osobního života. Městský soud téměř neodůvodnil, proč označil za nesrovnatelný případ, z něhož vyšel obvodní soud, věc vedenou u městského soudu pod sp. zn. 12 Co 130/2015 - resp. jej odlišil jen co do výše příslušné trestní sazby, nikoli co do ostatních relevantních okolností. Podle stěžovatele je rozsudek městského soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména s rozsudkem ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1777/2012 a nálezy ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (N 42/60 SbNU 491), ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491) nebo ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16 (N 45/88 SbNU 615).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel se v rozsáhlé ústavní stížnosti snaží argumentovat, že mu nešlo jen o výši zadostiučinění přiznaného městským soudem, nýbrž že byly porušeny základní principy jejího stanovování, městský soud si měl při srovnávání s údajně obdobnými případy počínat libovolně a jeho rozsudek je prost logických úvah a přezkoumatelného odůvodnění. Ústavní stížnost, která obsahuje pět totožných citací rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, vyjadřuje primárně nesouhlas s výší stanoveného zadostiučinění v penězích, přičemž obsah stěžejních stěžovatelových námitek se v napadených rozhodnutích neodráží. Úkolem soudů je především posoudit výši uplatňovaného nároku s ohledem na všechna specifika věci, zde mimo jiné s přihlédnutím k případům, které se v podstatných znacích co nejvíce shodují s aktuálně řešenou kauzou. Ústavněprávně relevantní je tak otázka opodstatněnosti tvrzení, podle nichž městský soud při stanovení výše zadostiučinění postupoval libovolně, svůj postup řádně neodůvodnil, a že je s ohledem na zjištěné okolnosti přiznaná výše zadostiučinění zcela nepřiměřená.
10. Městský soud, na rozdíl od mínění stěžovatele, dostatečně a v souladu s ústavním pořádkem vyložil, proč považuje okolnosti svědčící pro snížení obvodním soudem přiznané částky za významné. Stejně tak své rozhodnutí přezkoumatelně opřel o v podstatných znacích velmi obdobné, jím dříve řešené případy, a jeho postup nevykazuje znaky excesu, který jediný může vyžadovat kasační zásah Ústavního soudu. Stěžovatel z opakovaných citací judikatury Nejvyššího soudu dovozuje závěry, které byly jak v odůvodnění rozsudku městského soudu (zejména v bodu 9), tak v usnesení Nejvyššího soudu vyvráceny s přehledným a srozumitelným odůvodněním. Jinak řečeno, z pohledu ústavněprávních požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí se nejeví libovolným přihlédnutí městského soudu k obdobným věcem uvedeným v rozsudku. Okolnost, že stěžovatel považuje za přiléhavější rozhodnutí v jiné, údajně též obdobné věci, z níž na rozdíl od městského soudu vycházel obvodní soud, sama o sobě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Městský soud tuto nápravu rozsudku obvodního soudu odůvodnil logickým způsobem, z něhož lze seznat úvahy, jimiž se při stanovení výše zadostiučinění řídil.
11. Soudy nepřikládaly nepřiměřený význam okolnosti, že věc byla postoupena k projednání v přestupkovém řízení. Dospěly k odůvodněnému závěru o významu té okolnosti, že byť pro posouzení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu není výsledek řízení o přestupku rozhodný, nelze pomíjet, že věc byla postoupena pro právní kvalifikaci jednání, jehož se stěžovatel dopustil, nikoli snad proto, že by se skutek nestal.
12. Nelze souhlasit s názorem, že Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal či dokonce opomněl stěžovatelem předestřené otázky. Nejvyšší soud stručně, avšak výstižně a v mezích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu odůvodnil, proč stěžovatelem uváděné dovolací důvody buď věcnému dovolacímu přezkumu nepodléhají, nebo se v nich městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pročež nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání.
13. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se stěžovatelem paušálně odkazovanými nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel poukazuje buďto na zcela obecné teze, které nejsou prismatem uplatněných námitek relevantní, anebo se vztahují ke skutkově odlišným případům, případně neobsahují požadavky, jež by při posouzení věci Nejvyšší soud a městský soud nedodržely.
14. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu