ECLI:CZ:US:2020:3.US.3426.19.1
sp. zn. III. ÚS 3426/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Společenský dům, s.r.o., sídlem tř. Spojenců 727, Otrokovice, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem, sídlem Kachlíkova 891/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019 č. j. 20 Cdo 2328/2019-519, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. října 2018 č. j. 58 Co 152/2018-417 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. ledna 2018 č. j. 22 EXE 1950/2011-387, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podáním ze dne 2. 3. 2020 stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), do doby rozhodnutí Ústavním soudem.
2. V záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2018 č. j. 58 Co 152/2018-417, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti výroku II. a potvrzen výrok I. a III. usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2018 č. j. 22 EXE 1950/2011-387.
3. Okresní soud nařídil, podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010 č. j. 17 Cm 43/1998-595, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011 č. j. 7 Cmo 255/2010-702, k uspokojení pohledávky oprávněné KRODOS SERVIS a.s. ve výši 10 650 221,16 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení a pro náklady nalézacího řízení a náklady exekuce, exekuci prodejem nemovitostí stěžovatelky, a to budovy č. p. 727, část obce Otrokovice, způsob využití - občanská vybavenost, na parcele st. 702, a parcely st. 702, druh pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín, pro obec Otrokovice, katastrální území Otrokovice, na listu vlastnictví č. 410 (výrok I.). Současně pověřil provedením této exekuce soudního exekutora JUDr. Petra Kociána (výrok II.) a dále zakázal stěžovatelce s nemovitostmi nakládat (výrok III.). Dospěl k závěru, že oprávněná je ve věci aktivně legitimována, neboť vymáhaná pohledávka na ni byla převedena na základě postupní smlouvy, přičemž i dřívější postupní smlouvy (pohledávka byla postupně převáděna mezi více společnostmi) shledal bezvadnými. Dále uzavřel, že exekuční titul je po materiální i formální stránce vykonatelný a že k promlčení vymáhané pohledávky nedošlo.
4. O podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 30. 7. 2019 č. j. 20 Cdo 2328/2019-519 tak, že se dovolání odmítá dle §243c odst. 1 podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), z toho důvodu, že soudní praxí již byla předložená otázka vyřešena.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav a vývoj řízení před obecnými soudy a konstatuje, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se domnívá, že rovněž v této věci došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i práva na soudní ochranu nezávislými a nestrannými soudy podle čl. 90 Ústavy. Základní garance na ochranu základních lidských práv a svobod a na spravedlivý proces naplněny nebyly. Obecné soudy se tvrzenými námitkami nezabývaly vůbec, nebo se s nimi vypořádaly nedostatečným způsobem (formálně), čímž založily nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup je pak třeba vnímat, jako potenciální libovůli v rozhodování, která je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09).
6. Stěžovatelka vyslovila názor, že exekuční titul je vadný, v rozporu s ústavním pořádkem a v tomto důsledku nevykonatelný. Poukazuje na to, že předmětný spor se týká práv a povinnosti ze zástavní smlouvy uzavřené dne 28. 9. 1992, kdy zástavní dlužník (stěžovatelka) a obligační dlužník (KODEK spol. s r. o.), jsou odlišnými subjekty. Smluvní strany omezily celkový rozsah zástavního práva na 13 400 000 Kč. Obligační dlužník převedl vlastnické právo na společnost BEZA, která dne 7. 3. 1996 uzavřela kupní smlouvu s Metodějem Lapčíkem (dne 4. 9. 1996 vložil nemovitost do majetku stěžovatelky). Stěžovatelka poukázala na §151a, §151f odst. 1 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník", ve znění do 31. 8. 1998), dle kterého dospěla k závěru, že není povinna zástavnímu věřiteli cokoli platit. Dle názoru stěžovatelky zákonodárná moc záměrně neupravila realizační funkci zástavního práva, což argumentovala názorem prof. JUDr. Josefa Fialy, CSc. (Bulletin advokacie 2/1997, s. 25), že tuto konstrukci lze přijmout jen mezi subjekty soukromého práva a není zde zainteresován stát. Stěžovatelka vyjádřila svůj názor, že nařízením exekuce na její nemovitý majetek, který byl vydán na základě protiústavního exekučního titulu, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
III.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 22 EXE 1950/2011. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce známy. Vyjádření účastníků ani vedlejších účastníků si Ústavní soud nevyžádal s ohledem na dostatečné a vyčerpávající podklady v podobě jak ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, tak spisu.
9. Dle §44 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; Ústavní soud, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, je k takovému dozoru či kontrole oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1216/13; všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s právním názorem soudu, že v daném případě byly naplněny předpoklady materiální vykonatelnosti zvláštního titulu, jímž je usnesení o nařízení prodeje zástavy.
12. Podle §261a odst. 4 občanského soudního řádu ustanovení odstavců 1 až 3 neplatí, jde-li o usnesení o nařízení prodeje zástavy. Výkon tohoto rozhodnutí lze nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
13. Citované ustanovení určuje, jaké jsou podmínky materiální vykonatelnosti zvláštního titulu, jímž je usnesení o nařízení prodeje zástavy. Zástava však může být prodána i na základě jiných titulů, než které toto ustanovení předjímá; i z jiných důvodů stojí za to připomenout, jaké - tituly materiálně vykonatelné - svědčí zástavnímu věřiteli. Dosavadní právní úprava je shrnuta v publikaci Výkon rozhodnutí v soudním řízení Kůrka-Drápal, Linde 2004, str. 105 a násl. V souladu s komentářovou literaturou bylo poukázáno na usnesení ze dne 29. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněné pod č. 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde vyslovil Nejvyšší soud závěr, že převzetí žalobního petitu, kterým se žalobce proti žalovanému domáhá uložení povinnosti strpět prodej zástavy, do výroku soudního rozhodnutí, činí toto rozhodnutí materiálně nevykonatelným.
14. Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (viz usnesení ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst. 1 občanského zákoníku), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
15. S účinností od 1. 9. 1998 byl změněn §151f odst. 1 občanského zákoníku tak, že slova "se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze" byla nahrazena slovy "zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej", a §151f odst. 2 občanského zákoníku tak, že slova "zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z" byla nahrazena slovy "může zástavní věřitel k uspokojení své celé pohledávky nebo její části navrhnout u soudu prodej" (srov. čl. III a čl. VIII zákona č. 165/1998 Sb.). V čl. IV zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla současně provedena změna občanského soudního řádu; do §274 občanského soudního řádu bylo vloženo písmeno a), podle kterého "ustanovení §251 až 271 se použije i na výkon usnesení soudu o prodeji zástavy", a byl změněn §372 občanského soudního řádu tak, že zní: "stanoví-li zákon, že zástavní věřitel může u soudu navrhnout prodej zástavy, použijí se přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo prodejem nemovitostí".
16. Uvedená právní úprava zástavního práva, účinná od 1. 9. 1998, poskytla zástavnímu věřiteli - na rozdíl od úpravy účinné do 31. 8. 1998 (nehledě k §299 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) - právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje zástavy, aniž by mu musela být - jako tomu bylo do té doby - pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Právní úprava zástavního práva, účinná od 1. 9. 1998 nepředstavovala jen "modifikaci" nároku zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy. Ve skutečnosti přinesla - jak uvedeno výše - nový nárok, který z do té doby účinné právní úpravy zástavního práva (nehledě k §299 odst. 2 obchodního zákoníku) nevyplýval a který zástavní věřitel mohl uplatnit vedle jiných (dosavadních) oprávnění směřujících k výkonu (realizaci) zástavního práva.
17. Ve vztahu k nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vyslovil Nejvyšší soud právní názor (v usnesení ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněném pod č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že zástavní věřitel je ve smyslu ustanovení §151f občanského zákoníku (ve znění čl. III zákona č. 165/1998 Sb., účinného od 1. 9. 1998) oprávněn navrhnout u soudu prodej zástavy a soud ve smyslu ustanovení §274 písm. a) a §372 občanského soudního řádu (ve znění čl. IV zákona č. 165/1998 Sb., účinného od 1. 9. 1998), rozhodne o prodeji zástavy tehdy, vzniklo-li právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy v době od 1. 9. 1998, i když zástavní právo zajišťující jeho pohledávku vzniklo již v době do 31. 8. 1998; v případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, spravuje se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998.
18. Právní úprava zástavního práva byla poté změněna s účinností od 1. 1. 2001 tak, že dosavadní ustanovení §151a až §151m občanského zákoníku byla zrušena a úprava zástavního práva byla obsažena v nových ustanoveních §152 až §174 občanského zákoníku (srov. čl. I body 3 a 6 a čl. VI zákona č. 367/2000 Sb.).
19. Ohledně uspokojení zástavního věřitele ze zástavy právní úprava, účinná od 1. 1. 2001, stanovila, že, není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Řízení o soudním prodeji zástavy bylo současně upraveno v nových ustanoveních §200y, §200z a §200aa občanského soudního řádu (srov. čl. II zákona č. 367/2000 Sb.).
20. Právní úprava zástavního práva, účinná od 1. 1. 2001, poskytla zástavnímu věřiteli - obdobně jako právní úprava účinná od 1. 9. 1998 - právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje (zpeněžení) zástavy, aniž by mu musela být zajištěná pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Oproti dosavadní úpravě však stanoví nová (odlišná) pravidla, za nichž může zástavní věřitel navrhnout soudní prodej zástavy a za nichž může soud rozhodnout o nařízení prodeje zástavy a o jejím zpeněžení.
21. Přechodné ustanovení k právní úpravě zástavního práva, účinné od 1. 1. 2001, jakož i k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy, rovněž účinné od 1. 1. 2001, je obsaženo v ustanovení čl. V. bodu 1 zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle tohoto ustanovení zástavní práva, jejichž rozsah byl vymezen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachována se všemi účinky podle dosavadní právní úpravy i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona; uspokojení ze zástavy se však řídí tímto zákonem.
22. Nepravá zpětná účinnost tohoto ustanovení znamená, že od 1. 1. 2001 se řídí novou právní úpravou zástavního práva, účinnou od 1. 1. 2001, rovněž práva (nároky) zástavních věřitelů na uspokojení ze zástavy (z prodeje či zpeněžení zástavy soudem), která vznikla podle právní úpravy zástavního práva účinné od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000, a že samotný vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy se řídí dosavadními předpisy, tj. právní úpravou zástavního práva účinnou od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době do 31. 8. 1998, řídí se i nadále právní úpravou zástavního práva, účinnou do 31. 8. 1998 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001).
23. Tyto názory se staly konstantní součástí - a základem - judikatury obecných soudů, nejpozději od publikace usnesení ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, pod č. 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a je tomu tak dosud. Také lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, např. usnesení ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3708/11 pojednávajícím (rovněž) o žalobě zástavního věřitele proti zástavním dlužníkům za téhož právního stavu Ústavní soud mimo jiné zaznamenal, že "závěru, dle nějž je žalobce oprávněn se domáhat zaplacení ve výroku uvedené částky z výtěžku prodeje nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů, nelze z ústavního hlediska nic vytknout".
24. Ústavní soud neshledal důvodnou ani argumentaci stěžovatelky odborným článkem prof. JUDr. Josefa Fialy, CSc. (Bulletin advokacie 2/1997, s. 25). Jedná se o ojedinělou kritiku, která nebyla již nikterak následována; judikatura obecných soudů zůstala na svém, jak je patrné i v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu (ze dne 30. 7. 2019). Ústavní soud má pochybnost, zda je namístě - bez ohledu na cokoli dalšího - relevantně uvažovat o změně takto dlouhodobě (po dobu více než dvacet let) ustavených výkladových poměrů, jež by se nadto nemohla vztahovat jen ke kauzám, kdy právo na uspokojení ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998.
25. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti (bod 21) uznává, že zvolenou konstrukci "lze přijmout", avšak jen v případech, kdy "na obou stranách (po celou dobu vzájemného vztahu) stojí subjekty soukromého práva", čemuž tak díky postupným (průběžným) postupováním pohledávky na (dvě) společnosti s majetkovou účastí státu (bod 22) v dané věci prý nebylo. K bodu 29 ústavní stížnosti lze zaznamenat, že se stěžovatelka mýlí, pakliže má za to, že napadený titul výrokem "určuje novou, hmotným právem dosud nezakotvenou, aktivní povinnost zaplatit oprávněné peněžní částku ...". Tak tomu totiž není; tato část výroku žádnou povinnost k peněžitému plnění nezakládá - na tomto základě a pro její přímé vymožení nelze samozřejmě vést žádný výkon rozhodnutí a nezakládá ani důvod pro plnění zástavního dlužníka dobrovolné. Ve skutečnosti slouží jako pouhý "podvozek" (náhradou za absentující procesní instrument) k nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zastavené nemovitosti (nikoli každé či jiné) a určení částky, která má být vymožena. Tím neplatí také, že i na základě takto konstruovaného výroku se ukazuje "faktická nerealizovatelnost zástavního práva" (body 31 a 32).
26. Ústavní soud připomíná - ve vztahu k odůvodnění usnesení dovolacího soudu - zásadní argument, že v exekučním řízení nelze podrobit soudnímu přezkumu vykonávaný titul; výjimka, které se stěžovatelka dovolává (exekuce přiznaných lichvářských úroků), se v judikatuře Ústavního soudu zjevila ve věci zastavení exekuce, nikoli jejího nařízení, jako je tomu v dané věci, nehledě na to, že každé vybočení ze standardních zásad nutno vnímat v mezích zvláště restriktivních. Vykonatelnost v dané věci vykonávaného titulu excesem či svévolí, jak tvrdí stěžovatelka, netrpí. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je z pohledu stížnostní argumentace v pořádku, argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu nálezem ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623) není případná.
V.
Závěr
27. Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad, aplikace práva a realizace zástavního práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, konstatovaných v judikatuře Ústavního soudu.
28. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
29. Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí [srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313); usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3291/15].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu