ECLI:CZ:US:2020:3.US.3491.19.1
sp. zn. III. ÚS 3491/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 č. j. 12 To 1/2018-1560 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. října 2017 č. j. 2 T 78/2017-1498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2019 a doplněnou podáním ze dne 22. 1. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 téhož zákona, přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 téhož zákona a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 téhož zákona. Za uvedené trestné činy byl podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) téhož zákona uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku o trestu. Naproti tomu byl stěžovatel podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěn obžaloby, která jej vinila ze spáchání dílčího útoku pokračujícího zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Odvolání stěžovatele a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch stěžovatele do sprošťujícího výroku Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovými prostředky jsou podle §72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Uvedené znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva, nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
7. V posuzovaném případě, jak Ústavní soud ověřil dotazem u okresního soudu, stěžovatel nepodal proti napadenému usnesení krajského soudu dovolání. Nic takového ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí. Požádal pouze o povolení obnovy řízení, přičemž byl jeho návrh usnesením okresního soudu ze dne 21. 6. 2018 č. j. 2 T 78/2017-1672 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 9 To 279/2018-1711 zamítnut.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti proti odsuzujícím rozhodnutím je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (viz §265a tr. řádu). Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Z uvedeného stanoviska vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné, a to i v případě, že jsou namítány nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, respektive nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že "každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání". Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání. Naopak příliš restriktivní výklad ustanovení o důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný.
9. Stěžovatel tedy byl povinen před podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věci samé vyčerpat dovolání coby mimořádný opravný prostředek, který byl v jeho věci přípustný. Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti však nesplnil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 699/16, ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 816/16, ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 26/18 a další, vydaná v obdobných věcech a dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat meritem věci a musel ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj