ECLI:CZ:US:2020:3.US.3521.19.1
sp. zn. III. ÚS 3521/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Work Service Czech s.r.o., sídlem Anglická 140/20, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou, sídlem Údolní 406/48, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2019 č. j. 1 To 415/2019-12 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality ze dne 23. července 2019 č. j. KRPT-212959-780/TČ-2016-070082, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 11. 2019, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), a to z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením policejního orgánu, vydaným po předchozím souhlasu státního zástupce v trestním řízení vedeném proti 68 osobám včetně stěžovatelky a jejího jednatele pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtu č. 5580554001/5500 vedeném u Raiffeisenbank a.s. (dále jen "bankovní účet") ve prospěch stěžovatelky do výše 1 050 120 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti. Analýzou výpisů bankovního účtu, výpisů bankovních účtů dalších obchodních společností a faktur založených ve spise bylo zjištěno, že bankovní účet stěžovatelky byl v období počátku roku 2015 jedním z účtů využívaných ke karuselovým platebním operacím, které měly předstírat platby za dodávky zboží mezi stěžovatelkou a dalšími dotčenými obchodními společnostmi, ačkoli zboží neměla žádná ze zúčastněných stran reálně k dispozici. Konkrétně byly na tento účet zasílány platby od obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), vedle toho platby stěžovatelky pro společnost Uneco optima s.r.o. (dále jen "společnost Uneco") za údajně nakoupené zboží v režimu náhradního plnění sloužil jiný bankovní účet stěžovatelky. Policejní orgán v odůvodnění usnesení vyjmenoval konkrétní data dotčených platebních operací a doplnil, že z výpisů je zřejmé, že v den, kdy byla zaplacena stěžovatelkou faktura společnosti Uneco, vždy obdržela stěžovatelka platbu za navazující fakturu vystavenou společnosti X. Policejní orgán dále uvedl, že v případě trestných činů spočívajících v tom, že pachatel neplnil to, k čemu byl podle zákona povinen, přímý zisk pachatele (nebo osoby, v jejíž prospěch pachatel trestný čin páchal) spočívá v tom, že nedošlo ke zmenšení jejich majetku, ke kterému by došlo, kdyby pachatel jednal v souladu se zákonem. Za výnos z trestné činnosti je pak nutné považovat cokoli z majetku pachatele či osoby, v jejíž prospěch pachatel jednal. Takovým způsobem se již vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 941/14 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že: "Zkrácením daně vzniká na jedné straně majetková škoda státu, na druhé straně však pachatel tohoto činu získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku. Tento prospěch je třeba proto považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle §79a a násl. trestního řádu." V případě jednání stěžovatelky a jejího jednatele a dalších obviněných je zřejmé, že výnos z trestné činnosti zůstal na bankovním účtu stěžovatelky a nachází se tam s největší pravděpodobností i v současné době. Ve vztahu k dokazování jednotlivých skutečností důležitých pro trestní řízení vyžaduje zákon určitou míru jistoty, která je v trestním řádu charakterizována jako "skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí", avšak ve vztahu k zajištění je tato míra jistoty snížena, kdy postačí, že "tomu zjištěné skutečnosti nasvědčují". Policejní orgán shledal, že požadavky zákona na míru jistoty, kterou pro takové rozhodnutí vyžaduje, byly naplněny v míře více než dostatečné. Stejně tak výše zajišťovaných prostředků je určena tak, aby nedošlo k neadekvátnímu zásahu do práv stěžovatelky, když předmětem zajištění jsou pouze prostředky ve výši, ve které měly být předmětem odvodu stěžovatelky do státního rozpočtu a odvedeny nebyly.
3. Krajský soud napadeným usnesením stížnosti stěžovatelky a jejího jednatele proti usnesení policejního orgánu zamítl jako nedůvodné. Uvedl, že se s rozhodnutím policejního orgánu ztotožnil a považuje je za dostatečně podrobně odůvodněné. Podle krajského soudu existuje vazba mezi zajištěnými peněžními prostředky a stíhanou trestnou činností. Zajištění bylo provedeno do výše peněžních prostředků na účtu, která koresponduje s tím, jaká měla vzniknout státu škoda a jaký měl být zisk stěžovatelky, tzn. do výše peněžních prostředků, které jim měly zůstat, ač měly být odvedeny státu. Takové vysvětlení, proč jde o výnos z trestné činnosti, je dostatečné. Tvrzení, že výnosem z trestné činnosti je vše, co obvinění vlastní, je nutno chápat tak, že se musí jednat o věci v hodnotě nepřevyšující skutečný zisk. Podle názoru stížnostního soudu nejde o pokřivení závěrů Ústavního soudu obsažených v usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14. Naopak, kdyby byla akceptována argumentace obhajoby, nebylo by možné jako výnos z trestné činnosti zajistit peněžní prostředky z žádného daňového úniku, povinnosti odvodů či poplatků, což jistě zákonodárce nezamýšlel. Vazba mezi zajištěnými peněžními prostředky a stíhanou trestnou činností přitom existuje, když byly zajištěny peněžní prostředky, které měly neoprávněně zůstat na účtu stěžovatelky, ačkoli měly být odvedeny do státního rozpočtu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že policejní orgán nesprávně v napadeném usnesení uvedl, že v případě trestných činů spočívajících v tom, že pachatel neplnil to, k čemu byl podle zákona povinen, je za výnos nutné považovat cokoli z majetku pachatele či osoby, v jejíž prospěch jednal. Takto policejní orgán extrémním způsobem vybočuje z požadavků zákona, který pro aplikaci §79a trestního řádu vyžaduje existenci skutečností, které nasvědčují tomu, že určitá věc je výnosem z trestné činnosti. Musí existovat vazba mezi zajištěnou věcí a tvrzenou trestnou činností, což vylučuje, aby zajištěnou věcí mohlo být "cokoli". V rámci rozhodnutí, které aplikuje §79a trestního řádu, musí být vazba mezi zajištěnou věcí a trestnou činností popsána a být opřena o důkazy. Není-li tomu tak, jde o akt svévole. Policejní orgán uvedený požadavek zcela pominul, prohlásil, že výnosem z trestné činnosti je vše (cokoli), co obvinění vlastní a zajistil peněžní prostředky na účtu stěžovatelky, aniž by osvětlil důvody, pro které tyto peněžní prostředky považuje za výnos z tvrzené trestné činnosti. Absurdnost závěru policejního orgánu lze demonstrovat tím, že by soudy musely vždy u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby rozhodovat o propadnutí celého majetku obviněných, neboť veškerý tento majetek by byl výnosem z trestné činnosti. Policejní orgán svůj závěr učinil v důsledku pokřivení závěrů Ústavního soudu obsažených v usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14, neboť patrně přehlédl, že Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že lze zajistit jakýkoli majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti, ve vztahu k zajištění náhradní hodnoty a nikoli zajištění výnosu z trestné činnosti. Stěžovatelka je agenturou práce a zajištěné peněžní prostředky na bankovním účtu jsou částkami, které stěžovatelka obdržela za práci svých zaměstnanců od třetích osob. Již z letmého pohledu na výpis z účtu je zřejmé, že mezi zdrojem těchto peněžních prostředků a činností, která je stěžovatelce kladena za vinu, není žádná souvislost. Policejní orgán v napadeném rozhodnutí nijak neodůvodnil svůj odlišný názor na tuto skutečnost a tím učinil rozhodnutí nepřezkoumatelným. Policejní orgán nijak neodůvodnil, z jakých skutečností má být zřejmé, že výnos z trestné činnosti se s největší pravděpodobností nachází na bankovním účtu, když mezi tvrzenou trestnou činností a vydáním napadeného usnesení policejního orgánu uplynuly více než čtyři roky. Ani krajský soud takovou "zřejmost", kterou stěžovatelka nespatřuje, neobjasnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou zákonným promítnutím principu subsidiarity ústavní stížnosti, kdy Ústavní soud má vystupovat jako poslední garant základních práv a svobod, který zásadně nevstupuje do řízení v době, kdy se lze efektivní ochrany domoci před obecnými soudy [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.)]. Z výše naznačeného pravidla, že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, připustil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi výjimky, jež se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Podle judikatury Ústavního soudu patří k těmto rozhodnutím i rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení týkající se zajišťování nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty a dalšího rozhodování o nich [srov. např. např. nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121), nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 24/17 (N 210/87 SbNU 429), nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623) a nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18; dále také usnesení ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1845/19, usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 4176/18 a mnoho dalších].
IV.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V prvé řadě je nutné konstatovat, že námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami uplatněnými ve stížnostním řízení proti usnesení policejního orgánu, s nimiž se ovšem krajský soud uspokojivě vypořádal. Ústavní soud neshledal podle stěžovatelky zjevná pochybení, že usnesení policejního orgánu nebylo odůvodněno konkrétními skutečnostmi a je nepřezkoumatelné. Napadené usnesení podrobně popisuje, jaké trestné činnosti se měla stěžovatelka a její jednatel podle usnesení o zahájení trestního stíhání dopustit a podstatu vzniku zisku z této vyšetřované trestné činnosti, jak vyplývají z konkrétních popsaných opatřených důkazů (výpisy z účtů a účetní doklady). Vzhledem k tomu, že podle ve vyšetřování dosud zjištěných skutečností měl být právě bankovní účet, na němž byly peněžní prostředky stěžovatelky zajištěny, užíván k fiktivním účetním operacím, jejichž účelem mělo být zakrýt páchání trestného činu zkrácení daně, poplatku či jiné podobné povinné platby, je souvislost mezi peněžními prostředky na účtu a vyšetřovanou trestnou činností skutečně dostatečně dána.
10. Stěžovatelka nepřípadně deformuje a vytrhává z kontextu tvrzení policejního orgánu, když podle ní policejní orgán uvedl, že je možno v případě trestného činu zkrácení daně zajistit "cokoli". Je zjevné, že policejní orgán (jak ostatně vysvětlil i krajský soud) měl na mysli, že se musí jednat o věci, které dosahují maximálně výše předpokládaného zisku z právě stíhané trestné činnosti. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své rozhodovací praxi, ať implicitně nebo přímo (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 nebo usnesení ze dne 30. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 434/17 a další), u trestného činu zkrácení daně pachatel získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku a tento prospěch je třeba proto považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle §79a a násl. trestního řádu. Je sice pravdou, že v případě posuzovaném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 941/14 šlo o zajištění náhradní hodnoty, citovaná pasáž se však zjevně vztahuje na zajištění výnosů z trestné činnosti v podobě peněžních prostředků, respektive zejména na zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, když přímo odkazuje na §79a trestního řádu, který v tehdy účinném znění upravoval zajištění právě těchto věcí.
11. Správně také krajský soud v napadeném usnesení poukázal na skutečnost, že kdyby bylo přisvědčeno námitce stěžovatelky, nebylo by v případě zkrácení daně možné zajistit žádné věci, neboť by musely být dostupné důkazy, že konkrétní věci by právě byly použity na řádnou úhradu daně, poplatku či podobné povinné platby nebo že byly za takový zisk (spočívající v nezmenšení majetku pachatele) pořízeny. Prokazatelnost takových skutečností si v praxi lze jen velmi obtížně představit a je třeba souhlasit s krajským soudem, že takový výklad bezpochyby není v souladu s účelem dotčené právní úpravy.
12. Ústavní soud zhodnotil, že krajský soud a policejní orgán rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky zaručených čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu